Tento týden na Churchillovu sochu v Praze neznámé autorky nasprejovaly nápis „Byl rasista. Black Lives Matter“. Dle svého následného vyjádření tím chtěly symbolicky odkázat k americkým a britským událostem posledních dní, „vyjádřit solidaritu probíhajícím bojům za rovnoprávnost“ a dát najevo, že „rasismus ve všech svých nejrůznějších formách je zásadním problémem společnosti“.
O mariánském sloupu, jehož replika byla minulý týden vztyčena na Staroměstském náměstí, se v posledních dnech vyjadřoval skoro každý. Nebudu zde proto na hromadu již přinesených argumentů přidávat další. Namísto toho se z pohledu religionisty zamyslím nad platností některých z těchto argumentů a využiji sloupu jako ilustrace toho, jak fungují symboly. Málokdy máme totiž dnes tak dobrou příležitost vidět v naší společnosti živý tradiční symbol opravdu v akci.
V první části textu jsem mapoval vývoj českých národních mýtů od 19. století po rok 1989. Nyní se podíváme, jak se příběhy české identity vyvíjely od roku 1989 do současnosti, a zamyslíme se nad tím, co se se současnou mytickou polarizací dá dělat.