V souvislosti s připravovaným „akčním plánem pro boj s dezinformacemi“, který připravuje Úřad vlády, se nedávno v médiích oživily debaty o tom, zda má takovýto boj vůbec smysl a zda se nejedná o omezování svobody projevu. Cílem tohoto textu není dosud nezveřejněný vládní plán komentovat ani se detailně zabývat složitou problematikou toho, zda a jak je v silách státu „dezinformace“ potírat (a co vůbec má smysl tímto pojmem označovat). Namísto toho bych chtěl na dezinformační problematiku nabídnout pohled z nadhledu a upozornit na některá základní úskalí které se s bojem proti dezinformací pojí.

Široký mainstream jako základ zdravé demokracie

Základem zdravé demokratické společnosti je něco, co můžeme označit jako „mainstream“: široké pásmo názorových proudů, které jsou všechny jsou pokládány za legitimní součást demokratické debaty a mají mimo jiné své zastoupení v „seriózních“ médiích. Členové společnosti se s různými těmito názorovými proudy ztotožňují, a tím se dokáží identifikovat se společenským řádem, jehož jsou ony proudy součástí.

Je přitom v pořádku, že názory na správné řízení společnosti se v rámci různých mainstreamových proudů mohou velmi lišit. Je normální, že se ohledně řady otázek navzájem přeme, nesouhlasíme spolu, ale zároveň velkou část protinázorů respektujeme jako součást demokratické debaty. Právě to umožňuje do mainstreamu zapojit opravdu široké spektrum lidí. Jak součást mainstreamu si mohou připadat pravičáci i levičáci, konzervativci i progresivisté, zastánci Evropské unie i její kritici, příznivci manželství pro všechny i jeho odpůrci, přívrženci silného sociálního státu i anarchokapitalisté.

Zdravá demokracie potřebuje, aby se se společenským řádem identifikovalo co nejvíce lidí a jen relativně malá část skončila v „antisystému“. Toho lze dosáhnout při splnění dvou podmínek:

1) Pásmo legitimních mainstreamových názorů potřebuje mít co nejširší. S každým názorem, který je z mainstreamu vyloučen, vylučujeme i jeho příznivce a vytlačujeme je do antisystému.

2) Mainstream by měl mít rozostřené hranice. Díky tomu dokáže integrovat i lidi, kteří jsou sice v nějakém ohledu ke společenskému řádu velmi kritičtí, ale stále se s ním dokáží identifikovat alespoň v nějakém ohledu. Tito lidé pak stojí v mainstreamu takříkajíc „jednou nohou“ – ale i to je důležité. Se společenským řádem se díky tomu dokáží identifikovat například i levicoví odpůrci kapitalismu, který dominantní společenský systém pokládají za zvrácený, ale přesto jsou nakonec ochotni různými způsoby konstruktivně přispívat k jeho zlepšování (třeba prací pro sociálně zaměřené neziskové organizace).

Krize mainstreamu I: Věk autenticity

Výše popsaný stav platil v naší společnosti zhruba prvních 25 let po revoluci. Pak se ale pomalu začal dostávat do krize, která v posledních letech eskaluje stále rychlejším tempem. K jejím projevům patří vzestup populismu a stále akutněji pociťovaný problém s „dezinformacemi“. Tato krize se přitom netýká jen nás, nýbrž západního světa obecně. Její příčiny proto neleží v konkrétní politické správě dílčích zemí, nýbrž souvisejí s různými globálními faktory a s celkovou proměnou pozdně moderní neoliberální společnosti. Na hlubší analýzu těchto širších příčin není v tomto textu prostor, zmíním ale aspoň některé z nich.

Jedním z důležitých faktorů je stále větší důraz na autenticitu. Ta je důležitou součástí modernity již od dob romantismu, masovým fenoménem se ale začala stávat až od konce 60. let 20. století, kdy se kulturní důraz přesunul na opuštění konformních společenských vzorců a hledání vlastní životní cesty. Dnes již i tak mainstreamové časopisy jako Vlasta své čtenáře nabádají, aby „byli sami sebou“, zaměřovali se na to, jak se doopravdy cítí, a stáli si za svými názory. Autenticita je základním rysem současného konzumního kapitalismu: stojí na ní marketing se svým důrazem na „autentickou značku“, řídí se jí firemní kultura (která stále častěji zapojuje i různé terapeutické a seberozvojové prvky).

Důraz na autenticitu vedl ke krizi moderních institucí. Ty se podle sociologa Maxe Webera opírají o „legálně-racionální“ druh autority, která stojí na víře v platnost neosobních zákonů a ve fungování institucí (úřadů, soudů, škol apod.). Weber byl před sto lety přesvědčen, že tento typ racionální správy bude jen stále více expandovat, úřady budou fungovat stále racionálněji a efektivněji. Opak je ale pravdou: s nástupem věku autenticity začala důvěra v instituce klesat. Namísto toho začal do popředí vystupovat jiný typ autority: typ „charismatický“, který se opírá o schopnost nás okouzlit něčím mimořádným a fascinujícím.

Kulminaci tohoto procesu vidíme v posledních deseti letech. Pozdně moderní státy se sice stále opírají o legálně-racionální autoritu, ta ale sama o sobě oslovuje občany stále hůře a musí jí na pomoc přicházet autorita charismatická. Jedním z projevů je krize tradičních politických stran, které už dnes ve volbách dokáží uspět jen za předpokladu, že své sdělení vyjádří pomocí emocemi nabitých narativů, ideálně vložených do úst člena strany se silným osobním kouzlem. Intenzivní volební kampaně samozřejmě existovaly po celé 20. století, byly však „krotší“ a jasněji institučně zakotvené: strany byly předvídatelné a měly pevnou základnu trvalých voličů. Ta se dnes rozpadá a v politickém boji stále častěji vítězí různá nová „hnutí“, jež nejsou brzděna složitými vnitrostranickými legálně-racionálními mechanismy, a mohou tak autentické pocity voličů oslovovat efektivněji. Dobře to vidíme i na prezidentské volbě, do níž často už straničtí kandidáti ani nejsou nasazováni, neboť by to jen zbytečně oslabovalo jejich „charisma“. Jeho důležitost dobře ilustroval nedávná volba, při níž Danuše Nerudová do druhého kola nepostoupila, neboť řadě lidí připadala „neautentická“, zatímco Petr Pavel nakonec zvítězil, neboť dokázal vystupovat jako impozantní „spasitel“ zaplňující náměstí.

Z téhož důvodu dnes stát část svých činností (od sociálních projektů až po plánovaný boj proti dezinformacím) outsourcuje do neziskových organizací, které svým nadšeneckým přístupem dokáží působit i v oblastech, na něž je racionálně-legální autorita státních úřadů příliš slabá. Neméně důležitá je charismatická autorita v ekonomické oblasti, do níž kromě marketingu přináší i změnu, invenci a seberealizaci – často zosobněnou uhrančivými podnikateli typu Steva Jobse.

Krize mainstreamu II: Změna pojetí pravdy

Se změnou typu autority se mění i pojetí toho, co je pravda. V rámci legálně-racionální autority byly garantem pravdy instituce se svými racionálně nastavenými pravidly pro rozlišování pravdy od lži. Takovouto institucí může být například vědecká obec se svou propracovanou metodou výzkumu, nebo třeba tradiční média se svými pravidly prověřování informací. Hlavní důraz byl na faktech, zatímco narativy, do nichž jsou jakákoli fakta poskládána, nebyly zpravidla v centru pozornosti.

V rámci charismatické autority je naopak kritériem pravdy pocit autentičnosti. Pozornost se přesouvá právě na narativy a jejich schopnost v nás vyvolávat emoce. Narativ bereme za pravdivý, pokud s námi rezonuje a máme z něj pocit pravdivosti.

To může na první pohled vypadat jako spíše odstrašující pojetí pravdy. Pocitová „post-faktická“ pravda ale nemusí být nutně horší. Jde spíše o pravdu v odlišném slova smyslu, z níž plynou jiné závěry. I pocity nám něco důležitého a „pravdivého“ říkají. Pouze to nesmíme číst příliš doslovně a musíme mít stále na paměti, že se bavíme o pocitech, a nikoli o faktech v legálně-racionálním smyslu. Narativ o tom, že Petr Pavel po svém zvolení prezidentem vyhlásí mobilizaci, vyjadřuje reálný strach ze složité a nepředvídatelné situace geopolitické a ekonomické situace, v níž se nyní naše společnost nachází. Fiktivní narativ o té či oné nesmyslné směrnici EU vyjadřuje pravdivý pocit, že v době „tekuté modernity“ národní státy ztrácejí kontrolu a podléhají nepředvídatelným výkyvům globálních ekonomických sil. Dokonce i narativ o čipu ve vakcíně může být pravdivý v tom, že vyjadřuje pocit nedůvěry k etablovanému společenskému řádu.

Je jistě nepříjemné, že v praxi se oba typy pravdivosti často mísí a že antisystémové narativy mnohdy obsahují prvky, které budí dojem fakticity, ačkoli ve skutečnosti jsou jen imaginární. Je v pořádku, když fact-checkeři tyto prvky uvádějí na pravou míru. Je ale dobré si uvědomit, že o fakta ve skutečnosti v post-faktických narativech nejde. Jejich vyvrácení proto slouží spíše jako psychologická pomůcka pro ty, kdo mainstreamu stále věří a nechtějí svou víru v jeho legálně-racionální instituce ztratit. Mnohem důležitější je ale v praxi rovina narativní, která je na faktech víceméně nezávislá.

Velká část „dezinformačních narativů“ ostatně ani s žádnými vyvratitelnými fakty neoperuje a jde spíše o antisystémové výklady naší složité společenské situace. Jestli „EU omezuje naši suverenitu“ nebo jestli „dodávkami zbraní na Ukrajinu jen přiléváme olej do ohně“, je věcí interpretace, nikoli faktického ověření. Sami bojovníci proti dezinformacím většinou nejsou neutrálními fact-checkery, ale spíše ideologickými narrative-checkery, kteří hájí prozápadní a promainstreamové narativy nezávisle na jejich faktičnosti. Je navíc příznačné, že pokud se jako fakticky chybný ukáže nějaký ideologicky „správný“ (např. protiruský) narativ, jako „dezinformace“ označen nebývá (vzpomeňme na agenta s ricinem).

Zároveň je vhodné si povšimnout, že i legálně-racionální pravda má dnes ve veřejném diskursu silnou tendenci se propojovat s pravdou charismatickou. Po politických stranách sice stále požadujeme propracovaně racionální programy, nakonec ale volíme mnohem více „srdcem“ na základě emocí vyvolávaných marketingovými narativy. I za covidu bylo důležité většinový vědecký pohled prezentovat prostřednictvím různých impozantních mediálních vědců, ať už šlo o výstředního Flegra hovořícího se svou kočkou, nebo naopak o rozvážně okouzlujícího Konvalinku, jehož pravidelný rozhlasový pořad řada lidí poslouchala pro uklidnění. Bez charismatu a autenticity se dnes již pravda neobejde, a to ani ta legálně-racionální. I z faktické pravdy potřebujeme mít zároveň pocit autentičnosti.

Krize mainstreamu III: Digitální džungle

Proces nahrazování legálně-racionální autority autoritou charismatickou výrazně eskaloval s nástupem sociálních sítí. Ty umožňují informace a narativy efektivně šířit i mimo rámec tradičních institucí, přičemž jsou postaveny právě na principech autenticity (měřené počty lajků a sdílení). To umožňuje stále více lidem odmítat narativy nabízené státem a „seriózními“ médii, a dělat si namísto toho na věci dělat svůj vlastní názor. Takovéto „autentické“ názory nejsou v éře sociálních sítí nikým regulovány, řídí se spontánní kolektivní dynamikou, a proto často vedou i k antisystémovým postojům. Těch pak rádi využívají populističtí politici, kteří se v nich snaží nalézt zdroj voličské podpory, a proto je v rámci svých kampaní ještě více posilují.

To vše znamená i zásadní proměnu mainstreamu. Řecko-britský sociolog Yiannis Gabriel ji trefně charakterizuje metaforou „změny narativního ekosystému“. Kulturně-politický prostor přirovnává Gabriel k ekosystému, v němž vzájemně interagují různé narativy. Západní narativní ekosystém se až donedávna podobal mírnému pásu, který umožňoval mírumilovné pluralitní soužití různých narativů. Ty spolu sice soupeřily, ale v zásadě se navzájem nijak radikálně neohrožovaly. Zároveň některé kultivované narativy jasně dominovaly (např. ty reprezentované tradičními politickými stranami), a měly tak celý systém pod kontrolou. Šlo tudíž o ekosystém, který byl stabilní a spořádaný a dal se relativně snadno udržovat. Extrémní narativy se v něm podobaly bodláčí ve škarpě, které sice nelze vymýtit, ale ani nás nijak zásadně neohrožuje.

Tato situace se zásadně změnila pod vlivem digitální revoluce. Ta vytvořila prostor pro nové narativní druhy v podobě příspěvků a komentářů na sociálních sítích, kterým umožnila prudké šíření („virálnost“) – byť za cenu jejich kratší životnosti. Tyto nové narativy jsou postaveny právě na autenticitě, na rezonování s našimi pocity.

Výsledkem je stav, kdy na okrajích narativního ekosystému mírného pásma nerostou už jen neškodné bodláky, ale bují zde spíše invazní druhy, které navozují ekosystém džungle. Zatímco dříve nebylo nutné se extrémními narativy příliš zabývat a stačilo v relativně slušném stavu udržovat narativy dominantní, nyní stále častěji dochází k tomu, že se některý z antisystémových narativů invazivně rozšíří, zasáhne relativně hluboko do jádra mainstreamu a začne zde měnit pravidla hry. Klasickým příkladem s dlouhodobými dopady může být úspěšně invazivní narativ o Brexitu.

Charismatické „invazní“ narativy nemusí být nutně jen špatné. Všechny jsou „pravdivé“ v tom, že vystihují nějaké široce sdílené pocity, a v tomto ohledu je na místě je brát vážně. Reagují na nějaké slabiny a vnitřní rozpory aktuálního společenského řádu: např. na krizi smysluplných kolektivních institucí v éře „tekuté modernity“ nebo na postupné hroucení západní ekonomické dominance, jehož důsledky je těžké předvídat. Invazní narativy ostatně ani nemusí být antisystémové: můžeme mezi ně řadit např. i ty namířené proti Andreji Babišovi nebo na vojenskou podporu Ukrajiny. Džunglovitá invaznost je nicméně vždy nebezpečná v tom, že bývá jednostranná a černobílá. Invazní antisystémové narativy nadto hrozí přílišnou destabilizací státních institucí, bez nichž složitá moderní společnost nedokáže fungovat.

Boj za záchranu mainstreamu a jeho nezamýšlené účinky

Není překvapivé, že zastánci mainstreamu jsou tímto vývojem znepokojeni a cítí autentickou potřebu mainstream hájit. Tato obrana spočívá často v tom, že rezignujeme na výše popsané rozostřené hranice mainstreamu, a začneme namísto toho kolem mainstreamu vytyčovat plot, který jasně oddělí názorové proudy legitimní od nelegitimních. Současně s tím máme tendenci zužovat pásmo těchto legitimních názorů, neboť se obáváme, že některé z těchto názorů by mohly být zakukleně invazní a mohly by se náhle prudce rozšířit a mainstream destabilizovat.

Boj proti dezinformacím je dnešní hlavní projev těchto snah o záchranu mainstreamu. Opírá se o narativ, v němž je dobrý a spořádaný mainstream ohrožován nebezpečnými invazními silami za jeho hranicemi. Tyto síly jsou často pokládány za prodloužená chapadla ruských vlivových operací. Výsledkem je narativní obraz dobrého demokratického světa, na nějž zvenku útočí temné nedemokratické síly a pokoušejí se ho rozložit zevnitř. Bojovníci proti dezinformací se identifikují s mytickými „elfy“, kteří na straně řádu bojují proti zlým „trollům“ přicházejícím z Mordoru.

Tyto snahy o obranu mainstreamu jsou pochopitelné: kdo by si chtěl svou pracně budovanou zahrádku nechat zarůst bolševníkem? V některých bodech ale mohou být kontraproduktivní. Začneme-li pásmo legitimního mainstreamu zužovat a pevněji ohraničovat, vede to nevyhnutelně k tomu, že tím více a více lidí vytlačujeme za tyto hranice. Stále více členů společnosti, kteří se donedávna s mainstreamem neproblematicky identifikovali, je z něj ochránci řádu vypuzeno do antisystému a jejich názory jsou prohlášeny za iracionální, škodlivé a „dezinformační“.

Takovéto kroky sice opravdu umožňují mainstream udržovat názorově „čistý“ a bezpečný, ale jejich nezamýšleným důsledkem je i to, že se takto bráněný mainstream stále zužuje, zatímco antisystémové pásmo je stále větší. Tento stav přitom často nezpůsobují žádné vnější temné síly. Způsobují ho sami obránci mainstreamu svými ochrannými opatřeními.

Příklad kulturního vyloučení: Covid a „freevaxeři“

Jako příklad toho, jak obránci mainstreamu sami svými zásahy mainstream oslabují, si můžeme vzít názorové proudy ohledně covidové pandemie. Ještě na jaře 2020 na ni ve veřejném prostorů řada odborníků měla velmi odlišné názory, a názorový mainstream byl tak velmi široký. Počátkem roku 2021 však tato různost názorů začala být vnímána jako nebezpečná. Oficiálně přípustné názory se postupně zúžily víceméně na různé odstíny jednoho postoje, který veškerou spásu viděl v očkování co největší části populace. Zbylé pohledy začaly být vnímány jako antisystémové a „dezinformační“ a přestaly být v mainstreamových médiích tolerovány.

Standardně byl jako protipól oficiálního vakcinačního přístupu líčen pohled „antivaxerský“, který byl vykreslován jako silně iracionální. Jako jeho „typická“ ukázka byly často prezentovány konspirační narativy o čipech ve vakcínách (jež byly ve skutečnosti i na konspiračních webech velmi výjimečné). Vznikal tak dojem, že všichni odpůrci plošného očkování jsou nevědečtí blouznivci, které nemá smysl brát vážně.

Realita však byla složitější. Přístupy k očkování tvořily ve skutečnosti jemnou škálu různých přístupů. Vedle opravdu „antivaxerských“ názorů byly na sociálních sítích významně zastoupeny i umírněné postoje, které lze označit jako „freevaxerské“. Ty neodmítaly očkování plošně, upozorňovaly však na omezenou účinnost očkování a na jeho možné vedlejší účinky, a chtěly proto rizika a přínosy posuzovat pro různé skupiny obyvatel odlišně. Zatímco u rizikových skupin freevaxeři očkování doporučovali, jako zbytečné jim na základě analýz dostupných dat vycházelo u mladších zdravých lidí, stejně jako u všech těch, kdo již covid prodělali.

Nejde mi nyní o to, zda freevaxeři měli „pravdu“. Zajímá mě spíše postupná proměna jejich pozice v sociálním poli. Jádro freevaxerů tvořili vědci a lékaři (například ti napojení Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků), kteří donedávna byli součástí mainstreamu. Během pandemie však byli z mainstreamu vyvrženi. Zatímco ještě v roce 2020 mohli někteří z nich dávat rozhovory „seriózním“ médiím, v roce 2021 již byli vnímají jako příliš nebezpeční a byli odkázáni jen na „neseriózní“ média typu Parlamentních listů.

Sám se mezi freevaxery počítám, a proto jsem je na Facebooku rozsáhle sledoval (a sleduji dodnes). Mohl jsem tak vidět, co jejich vyloučení způsobilo. V průběhu roku 2021 u nich postupně sílila nedůvěra ke státu a jeho institucím. Ještě v parlamentních volbách na podzim 2021 volili mnozí z nich strany současné vládní koalice, neboť doufali, že by to mohlo vést ke změně vládní covidové politiky. Když se tak nestalo, byla častým důsledkem deziluze a získání nedůvěry k mainstreamu.

Jakožto freevaxer jsem měl možnost tuto nedůvěru zakusit na vlastní kůži. Mainstream jsem sice neopustil, ale má kritičnost k němu výrazně vzrostla. Totéž pozoruji v ještě silnější míře u dalších freevaxerů. Po ruském útoku na Ukrajinu například řada z nich (byť ne všichni) ve svých facebookových příspěvcích odmítla přijmout oficiální vládní narativ a pokoušejí se držet neutrální kritický postoj, který není ani proruský, ani proukrajinský, nicméně soustavně upozorňuje na meze a vnitřní rozpory mainstreamového proukrajinského narativu (např. na jeho ekonomickou neudržitelnost). I takovéto postoje jsou ale dnes z mainstreamu vytlačovány jakožto prokremelské.

Někteří freevaxeři se od mainstreamu vzdálili ještě více a začali se politicky aktivizovat v alternativních protestních spolcích či stranách. V jejich rámci spolupracují i se silně antisystémovými aktivisty typu Jindřicha Rajchla (který vystoupil i na protestní demonstraci na Václavském náměstí 28.9.2022). Tím pochopitelně své vyčlenění z mainstreamu ještě více stvrdili.

Výsledkem je stav, kdy mainstream ztratil podporu řady konstruktivních lidí, kteří ještě před dvěma roky byli jeho součástí a působili v jeho institucích. Ironií přitom je, že freevaxeři byli často původně velkými obhájci zavedených mainstreamových institucí a jejich „legálně-racionálních“ technik na rozlišování pravdy od nepravdy (např. poctivého vědeckého zkoumání a vyhodnocování dat). Zastánci očkování byli ve srovnání s tím mnohem charismatičtější. Celosvětové prudké rozšíření úzce chápaného očkovacího přístupu je ostatně samo dobrou ukázkou invazivního džungovitého šíření charismatického narativu, který navzdory svým mnoha faktickým slabinám dokázal naráz prudce okouzlit miliony lidí. Vidíme tak, že náš svět se nedělí na „legálně-racionální“ mainstream a charismatický antisystém, nýbrž že obojí se prolíná a různé kombinuje.

Co s tím?

V první řadě je třeba říci, že daná situace nemá žádné jednoduché řešení. Na jedné straně je zřejmé, že složitá moderní společnost se neobejde bez důvěryhodných racionálně-legálních institucí. Na druhou stranu ale ve věku autenticity nelze očekávat, že se budeme moci vrátit do staršího období, kdy lidé ještě společenskému řádu a jeho kolektivním institucím neproblematicky věřili. Nástup ideálu autenticity na protest proti odcizujícím byrokratickým strukturám měl své dobré důvody, které dnes platí ještě více (neboť byrokracie navzdory krizi své legitimity stále narůstá). Charismatická autenticita navíc není jen nějakým antisystémovým fenoménem. Je důležitá i pro mainstream, který ji rovněž aktivně rozvíjí. I obránci mainstreamu využívají všech možností sociálních sítí (ostatně je sami vytvořili). I oni své emocemi nabité narativy šiří džunglovitým způsobem. A i oni tím dokáží do společenského řádu invazivně zasáhnout a zásadně změnit jeho fungování (jak jsme viděli za covidu).

To vše znamená, že starý narativní ekosystém mírného pásma se hned tak nevrátí. Žijeme v éře, kdy se džunglovitým invazním prvkům nemůžeme vyhnout a musíme se s nimi naučit žít.

Jak to udělat? Podle mě bychom v první řadě měli opustit představu, že se nám mainstream starého typu podaří uhájit tím, že okolo něj vytyčíme co nejvyšší plot a budeme za něj důsledně vylučovat všechny narativy podezřelé z invazního chování. V digitální éře žádné ploty nepomohou. Dobře to bylo vidět za covidu, kdy Facebook i Twitter dělali vše pro to, aby ze svých sítí odstranili „antivaxerské“ narativy. Přesto však úspěch těchto operací byl malý, a naopak často vypravěči těchto narativů jen získávali auru bojovníků za Pravdu proti „totalitní cenzuře“.

Řešením podle mě není mainstream ohraničenější, nýbrž odolnější. Potřebujeme mainstream, který se občasnou invazivností narativů nenechá vykolejit a dokáže s mnohými z nich i tak vycházet. Na hranicích mainstreamu nejen že není žádoucí stavět ploty, ale potřebujeme mít naopak mnohem širší ono rozostřené hraniční pásmo, které lidem umožňuje v mainstreamu stát jen jednou nohou. Potřebujeme umět integrovat ještě širší spektrum ještě nezvyklejších názorů než doposud. V džunglovitém ekosystému se totiž bujení nových a nových nečekaných narativů nedá vyhnout. A pokud je nedokážeme alespoň trochu začlenit, budeme stále znovu jejich nositele vytlačovat do antisystému, a tím je ztrácet pro jakoukoli konstruktivní společenskou práci.

Jinými slovy, potřebujeme svůj narativní ekosystém budovat na inkluzivním základě. Tato inkluze ale musí být dialogická: nemůže spočívat v jednosměrné dominanci oficiálních narativů, nýbrž by měla alternativním narativům přiznávat jejich svébytnost a hledat cesty k soužití a debatování s nimi. V případě války na Ukrajině by to například znamenalo vpustit do mainstreamu i proudy, které pochybují o smysluplnosti protiruských sankcí a neustálých dodávek zbraní Ukrajině a brát je prostě jako legitimní názory, s nimiž polemizujeme ve veřejné debatě podobným způsobem, jako když zastánci manželství pro všechny s jeho odpůrci sice ostře polemizují, ale aniž by je označovali za „dezinformátory“.

Jedním z kritérií inkluze by mohla být kompatibilita daného narativu s legálně-racionální autoritou. V případě covidu by například šlo nejen o „freevaxerské“ přístupy pracující se standardní vědeckou argumentací, ale i o různé alternativně medicínské přístupy (od homeopatie po čínskou medicínu), které sebe sama chápou jako holistický doplněk západní biomedicíny, a nikoli jako její plnou náhradu. Urputný boj proti alternativním metodám léčení za pandemie pokládám za další velkou chybu, neboť řada z těchto metod do té doby dokázala s mainstreamem hladce koexistovat a do opozice k němu byly vytlačeny až útoky jeho přehnaně vášnivých obhájců.

Současně není vhodné vést debatu jen na názorové rovině. Ve věku autenticity hrají důležitou roli pocity, a u řady narativů je proto nakonec důležitější rozpoznat pocit jimi vyjadřovaný a interagovat s ním. Takto vedené debaty často nebudou ani tolik o intelektuální výměně názorů, ale budou se podobat spíše rozhovorům vedeným pod terapeutickým dohledem v manželských poradnách.

Je jasné, že krizové vnější okolnosti nám situaci nijak neusnadňují. Již po dva roky jsme ve stavu ohrožení: nejprve covidem, poté válkou na Ukrajině. Obojí má řadu nepříjemných důsledků: trhají se globální dodavatelské řetězce, komplikuje se přísun energií, dochází k obřímu zadlužování západních států, hroutí se unipolární model světa nastolený po konci studené války. Tato krizová smršť nás v řadě ohledů nutí jednat zrychleně a svádí nás k černobílému, válečnému typu myšlení, které vše sází na jedinou kartu a jiné možnosti pokládá za nebezpečné odvádění pozornosti.

Přesto právě v takovéto krizové situaci nemusí být nejmoudřejší vylučovat alternativní možnosti z veřejné debaty. Společnost, která si pásmo legitimních názorů udržuje dostatečně široké, dokáže krize zvládat lépe, protože má k dispozici široký repertoár různých řešení. Tím se zvyšuje pravděpodobnost, že aspoň nějaké z nich se ukáže jako nosné. Naopak představa, že společnost bude odolnější, když se semkne kolem jediného názoru a všechny ostatní zapudí, je krátkozraká.

Jako zkoušku inkluzivnějšího přístupu bychom mohli otevřít širší společenskou debatu o řešeních covidové pandemie. Chápu, že v jejím průběhu byly jakékoli debaty obtížné, protože její nepředvídatelný vývoj spojený s umíráním lidí vytvářel nesnesitelnou nejistotu, kterou se jádro mainstreamu snažilo zahnat přijetím co nejjednoznačnějších opatření. Dnes, rok po skončení pandemie, již pod žádným podobným tlakem nejsme, a proto bychom si mohli dovolit upřímnou reflexi a zpětné vyhodnocení všech tehdejších pohledů, včetně těch vyloučených. Stále ještě máme šanci část freevaxerů do mainstreamu reintegrovat. Když se to naučíme, budeme o to lépe připraveni na obdobné budoucí krize.


Diskuse o textu je možná na mém facebookovém profilu