O pravdivosti konspirací II: Paradoxy tekuté modernity

02. 05. 2021 | 16:29
Přečteno 845 krát
V první části svého textu jsem ukazoval, že konspirační příběhy lze chápat jako formu sociální kritiky, která není formulována přímočarým pojmovým jazykem, nýbrž pomocí symbolických obrazů. Pokusme se nyní tuto obraznou kritiku přeložit do analytického jazyka pojmů, a tím ji pro nás učinit srozumitelnější.

Tekutá modernita


Konspirační příběhy se typicky snaží rozkrýt „pravou povahu“ mocenské struktury současného světa. Je proto užitečné se podívat, jak o této mocenské struktuře hovoří současná sociologie. Dobrou ukázkou může být sociolog Zygmunt Bauman a jeho koncepce „tekuté modernity„. Bauman jím označuje zvláštní proměnu západní společnosti, k níž došlo v posledních desetiletích a která velmi změnila povahu modernity.

Modernita měla od počátku jako jeden ze svých hlavních cílů emancipaci. Chtěla jedince vysvobodit z pout, jimiž ho svazoval jeho dědičný společenský stav, jeho rodina či lokální komunita. Ve fázi klasické „pevné“ či „těžké“ modernity ale toto vysvobození ještě nespočívalo v plném individualismu, nýbrž ve výměně starých skupinových hodnot za skupinové hodnoty nové, které jedinci dávaly větší volnost. Dobře to vidíme na národech a na ně navázaných národních státech. Ty nově zajišťovaly řadu služeb a garancí, jež dříve zajišťovala tradiční rodina a komunita. Zatímco dříve byl například ve stáří či v nemoci člověk závislý na podpoře své širší rodiny, a byl s ní tak úzce svázán, systém důchodového a zdravotního pojištění nás od podobných společenských závazků osvobodil. Národní stát začal zaručovat ochranu a bezpečí, ale na oplátku požadoval loajalitu. Cílem života jedince nebylo naplnění vlastního individuálního projektu, nýbrž budování národa a státu.

I kapitalismus byl v této „těžké“ fázi pevně spjat s národními státy a městy v jejich rámci. Ideální prvorepublikový kapitalista neusiloval jen o své zbohatnutí, ale měl také dávat lidem práci a zjišťovat svému regionu a státu prosperitu. To vedlo i k relativně pevné místní zakotvenosti kapitalismu: ideálem byla továrna fordovského typu, v níž mohli zaměstnanci pracovat celý život bez nutnosti měnit práci a stěhovat se. K dokonalosti byl tento model odveden po druhé světové válce, kdy stabilitu vztahu mezi pracovníky a zaměstnavateli hlídaly i silné odbory. U nás byl projevem téhož trendu socialismus se svým rozvinutým systémem péče o zaměstnance, kdy národní podniky svým pracovníkům zajišťovaly i bydlení či rekreaci.

Přinejmenším od 80. let 20. století se ale tento model mění. Namísto dlouhodobé spolehlivosti začala být na trhu práce vyhledávána flexibilita. Souvisí to i se změnou vlastnické struktury většiny průmyslu: ten již nepatří rodinám zakladatelů, nýbrž anonymním akcionářům rozesetým po celém světě. Klíčovou roli hraje globální kapitál. Tomu nijak nezáleží na rozvoji konkrétních regionů, stará se především o zisk a pro jeho dosažení snadno překračuje národní hranice. „Neefektivní“ provozy jsou zavírány, díly se kupují po celém světě podle toho, kde jsou zrovna nejlevnější.

Svět se globálně propojuje počítačovou sítí a ztrácí lokální zakotvení v prostoru. Moc a kapitál již nejsou vázány na konkrétní území. „Kapitál ve svém těžkém stadiu byl mnohem pevněji fixován k místu a totéž platilo i pro pracující, které si najímal. Dnešní kapitál již cestuje nalehko, jen s příručními zavazadly, ke kterým patří pouze kufřík, mobilní telefon a přenosný počítač“ (Bauman, Tekutá modernita, s. 95). Velké firmy jsou řízeny ze vzdálených ústředí, místní manažeři mohou být kdykoli dle potřeby vyměněni nebo se výroba může přesunout do úplně jiné země. Stejně tak pracovní síly mohou být snadno dovezeny ze zahraničí přes agentury, případně se mohou ve velkém stěhovat v podobě migračních vln. To velmi oslabuje národní státy, které již ekonomiku nemají plně pod kontrolou a mohou nanejvýše pro nestálý mezinárodní kapitál vytvářet vhodné podmínky.

Zaměstnanci se tomuto trendu musí přizpůsobit: musí být připraveni se stěhovat za novou prací a dle potřeby se rekvalifikovat, podávat v konkurenci s ostatními stále nejlepší výkony. Zároveň se oslabuje role kolektivních institucí, například odborů. Pracovní kariéra se stává projektem jedince. To mu sice dává nebývalou svobodu, ale také mu to bere kolektivní jistoty a klade na něj odpovědnost za případná selhání. Výsledkem je prekarizace a rozevírání sociálních nůžek mezi těmi, kdo ve hře na flexibilitu uspějí, a těmi, kdo nikoli.

Na rovině jedince to vytváří obrovskou nejistotu a pocit absence stabilnějšího řádu. Zatímco ve fázi „pevné“ modernity se jedinec mohl identifikovat se svým národním státem či jasnou politickou ideologií a z nich čerpat smysl i pro svůj vlastní život, oslabené národní státy ani tradiční politické strany dnes takový pocit sdíleného smyslu vytvářet nedokáží. Smysl se stává záležitostí jedince: je na každém z nás, jak si ho zkonstruujeme. Internet nám slouží jako bezedná zásobárna různých konstrukcí smyslu. To dává velké možnosti těm, komu lehkost a tekutost vyhovuje a umí se v ní orientovat. U řady lidí to ale vede k dezorientaci a k touze po pevném, „tradičním“ řádu. Nový globální řád ji nasytit nedokáže, protože je příliš vzdálený a neprůhledný.

Paradoxy tekuté modernity


Situace, v níž se člověk v éře tekuté modernity ocitá, je v mnohém paradoxní a obtížně snesitelná. Primárně máme nicméně tendenci sami před sebou její paradoxnost zastírat, přistupovat na její oficiální pravidla a soustředit se na její výhody. Ty jsou nepochybně nemalé: ekonomická globalizace umožňuje efektivní celosvětovou výměnu informací, zboží a služeb, a vede tak k nebývalé ekonomické prosperitě (zvláště v zemích, které v globální ekonomické síti stojí na tom správném konci). Vytváří podmínky pro otevřenou společnost, podporuje mezikulturní výměnu. Dává obrovský prostor jedinci a jeho individuálnímu rozvoji a seberealizaci.

Všechny tyto výhody ale platí jen pro ty, kdo ve hře na tekutou modernitu uspějí. Kdo v ní neuspěje nebo ji hrát nechce (například z toho důvodu, že nechce být věčně mobilní a flexibilní a raději by budoval něco trvalého na jednom místě), tomu se právem může jevit jako absurdní. Do popředí pak vystupují různé problematické stránky tekuté modernity: nestabilita, nezakotvenost, nesmyslnost, rozpad tradičních společenských vazeb, dovážení základních potravin z druhého konce světa, ničení krajiny sklady a průmyslovým zemědělstvím atd.

Pocit absurdity mohou snadno získávat i ti, komu se v podmínkách tekuté modernity daří vcelku dobře. Například globální ekonomika je sice opravdu v něčem velmi efektivní, v něčem je ale odtržená od reality. Jejím kritériem je jen generování globálně měřitelného zisku, což na konkrétní místní rovině často vede k různým bizarně neekonomickým postupům typu nakupování součástek přes osm zprostředkovatelů z pěti různých zemí. Globálně zdálky řízený průmysl jde často proti „selskému rozumu“. Selský rozum totiž smysluplnost vnímá především „zespoda“, z úrovně konkrétních lokálních společenství. Ta jsou nicméně globální ekonomice ukradená.

Oslabení národních států vede k tomu, že se výrazná část moci dostává mimo politickou kontrolu. Stále častěji proto zakoušíme situaci, kdy jasně vidíme problémy, ale nevidíme žádné nástroje pro jejich řešení. To snadno vytváří pocity frustrace. Situaci často příliš nezlepšují ani nadnárodní instituce typu EU. Ty se sice globálnímu kapitálu pokoušejí v některých ohledech čelit a podporovat různé bohulibé cíle, ve výsledku jsou ale i ony od žité reality příliš daleko, a jejich zásahy proto na lokální úrovni nezřídka vedou k opačným výsledkům, než jaké byly zamýšleny. Čerpání dotací se stává cílem o sobě bez ohledu na konkrétní výsledky. I evropské orgány jsou navíc pod silným vlivem globálních ekonomických hráčů.

Pocit paradoxnosti je ještě posilován tím, že tento tekutý řád my všichni svým každodenním jednáním pomáháme vytvářet – včetně těch, kdo se ho děsí. I oni v supermarketech nakupují nepřirozeně levné globální výrobky a používají internet a sociální sítě, čímž pomáhají udržovat v chodu systém konzumerismu, který před námi zakrývá znepokojivou realitu globálních mocenských vztahů.

Symbolické obrazy tekuté modernity


Konspirační příběhy nabízejí způsob, jak paradoxní zkušenost tekuté modernity stručně vyjádřit pomocí srozumitelných obrazů. Většina konspiračních narativů vcelku otevřeně mluví o spiknutí globálních ekonomických elit, čímž dávají najevo, že reagují právě na Baumanem popisované problémy ekonomické globalizace. Základní duch konspiračních narativů je konzervativní. Globální elity se podle nich snaží nastolit „nový světový řád“, který rozbíjí řád dosavadní. Tento „tradiční“ řád je často líčen způsobem, který odpovídá idealizovaným obrazům „pevné modernity“ jakožto světa stabilních rodin, fungujících národních států a jasných sdílených hodnot.

V roli hlavních spiklenců vystupují v řadě konspiračních příběhů Gates a George Soros, kteří oba zosobňují zásadní rysy tekutého globálního systému. Gates je autorem nejrozšířenějšího počítačového systému, který má většina z nás ve svých počítačích, a který je tak symbolem globální propojenosti světa (jehož „nový světový řád“ v tomto smyslu opravdu pomáhá vytvářet). Zároveň nás ale tím pádem tento systém může sledovat a fungovat jako svého druhu Velký bratr (jak to mnohem reálněji známe např. z Googlu a Facebooku). Soros je pro změnu finančník, a zosobňuje proto globální kapitál. Jeho legendární spekulativní útok na britskou libru z roku 1992, při němž libra ztratila čtvrtinu své hodnoty oproti dolaru, je krásným obrazem toho, jak jsou proti tomuto kapitálu národní státy bezmocné.

Soros je zároveň známý jako podporovatel liberální demokracie a jejích hodnot. I to je symbolicky významné. Liberální hodnoty totiž fungují jako pozitivní „mýty“, jimiž se zaříkávají ti z nás, kdo hru na tekutou modernitu přijali a snaží se v ní co nejlépe obstát. Příběhy o „otevřené společnosti“ legitimizují globalizaci tím, že ji líčí z její světlé stránky: umožňuje kulturní výměnu, sociální a vzdělanostní vzestup, integraci menšin, rovnost pohlaví či svobodný přístup k informacím. Z hlediska těch, kdo jsou z tekuté modernity rozčarováni, takovéto mýty jen zakrývají její „pravou povahu“ (tj. její stínovou tvář) a vytvářejí kouřovou clonu, která odvádí pozornost od reálných problémů. Odtud častý pocit, že zdánlivě bohulibé projekty jsou jen zástěrkou Sorosova „skutečného“ cíle, jímž je rozbití „tradičních“ institucí pevné modernity.

Globální finanční elity, které dnes ve svých rukách drží hlavní část světové moci, se od tradičních představitelů jednotlivých států liší tím, že jsou obtížně viditelné. Zatímco politici jsou neustále pod dohledem veřejnosti a médií, finančníky a investory většina lidí příliš nezná. Jelikož nejsou voleni a nejsou součástí oficiálních státních institucí, nepodléhají ani veřejné kontrole. Přesto se všichni shodují na tom, že jejich vliv je obrovský. Dobře ho pojmenovávaly například nedávné nekrology u příležitosti úmrtí nejbohatšího Čecha Petra Kellnera. Konspirační příběhy se tuto neprůhlednost opět snaží vystihnout pomocí působivých obrazů tajemnosti a zákulisních čachrů. Dle hnutí QAnon například elity vytvářejí zákulisní „Deep State“, který disponuje i celosvětovou sítí tajných podzemních základen.

George Soros tahá za nitky světové politiky na webu www.czechfreepress.cz.
George Soros tahá za nitky světové politiky na webu www.czechfreepress.cz.


Srozumitelné mytické obrazy potřebujeme všichni


Z pohledu většinových intelektuálů je velmi nepravděpodobné, že by globální elity tvořily nějakou kompaktní skupinu se shodnými zájmy. Proti sobě stojí spíše velké množství finančních skupin, z nichž každá hledí prostě na svůj zisk. Stav tekuté modernity, který Bauman popisuje, není řízený konkrétními lidskými aktéry. Je samovolným kolektivním důsledkem řady dílčích ekonomických a sociálních kroků. Každý z nich je sám o sobě je víceméně nevinný, ve svém celkovém součtu však vytvářejí obrovský efekt a proměňují fungování celého systému.

Představa, že systém se zásadně mění takto neřízeným způsobem, je pochopitelně obtížně snesitelná. Všichni si proto vytváříme nějaké příběhy, které celý proces změny zpřehledňují a vnášejí do něj řád.

Konspirační příběhy tento řád vytvářejí způsobem, který mainstreamovým intelektuálům v něčem právem připadá naivní. Zkušenosti extrémní absence řádu čelí konspirace tím, že předpokládají extrémní přebytek řádu na straně spiknutých elit. „Všechno má smysl“ (everything has meaning), zní jeden z často se opakujících výroků tajuplného Q, který stojí za hnutím QAnon.

Příslušníci mainstreamu naopak pocitem nedostatku řádu trpí méně, neboť se v tekutém světě orientují a umí využívat jeho výhod. Proto jsou mu také ochotni tolerovat větší míru nahodilosti. Navzdory tomu se ale ani oni nakonec bez mytických schémat neobejdou a potřebují se s neřízeností tekuté modernity nějak vyrovnávat. I oni navíc mají často sklon na ni reagovat přebytkem řádu, tentokrát ve smyslu nerealistických představ o možnosti danou situaci pevně řídit. Dobře to vidíme například na různých techno-optimistických vizích, které mají svět vyvést z klimatické krize: i ty jsou zřetelně mytické a nepřipouštějí si různé své vnitřní rozpory (např. fakt, že klimatickou krizi způsobuje především neustálý růst spotřeby energie na člověka, který se pouhým přechodem na obnovitelné zdroje nevyřeší). Slouží proto spíše jako duševní opora než jako realizovatelný plán.

Ti, kdo tekutou modernitu přijímají, vyprávějí často příběhy, v nichž je základní směřování světové změny dobré, brání v ní ale různí zlí činitelé. To oni mají na svědomí všechny stínové stránky tekuté modernity. Často jsou to opět globální elity. Například zmiňovaný Petr Kellner, který se svými temnými čachry snažil obrátit polistopadový vývoj a Českou republiku opět svázat s Ruskem a Čínou (které jsou líčeny jako Mordor ohrožující náš civilizovaný svět). V přízemnější variantě je oním mytickým antihrdinou Andrej Babiš, který blokuje rozvoj naší země jen proto, aby si co nejvíce nahrabal ve svém Agrofertu.

Ti, kdo jsou z tekuté modernity zoufalí, si naopak vyprávějí příběhy, v nichž je celý proces globálních změn řízen jasně pojmenovatelnou skupinou zlovolných aktérů. Výsledné příběhy pak nenabízejí moc prostoru pro kladení konstruktivního odporu, ale plní alespoň tu zásadní funkci, že složité systémové změny zjednodušeně obrazně pojmenovávají, a tím je činí srozumitelnými. „Zlé elity“ konspiračních systémů vlastně neodpovídají množině konkrétních jedinců. Je to symbolická zkratka za soustavu složitých procesů, v nichž část elit hraje opravdu nějakou důležitou roli. Bez podobných symbolických zkratek se většina z nás neobejde.

Většina z nás dnes dává přednost spíše takovým symbolickým zkratkám, které obstojí před osvícenským nárokem na faktičnost a racionalitu. Situovat říši zla do Ruska je například z této perspektivy přijatelné, protože lze snadno vybrat řadu faktických rysů současného i minulého ruského režimu, které opravdu umožňují poskládat příběh o zlé mocnosti ohrožující hodný západní svět. Postulovat oproti tomu světové spiknutí se sítí podzemních základen nám většinou připadá jako nepřijatelně fantaskní.

Požadavek faktičnosti je ale povrchnější, než si připouštíme. Protiruské příběhy se tak například často opírají o informace tajných služeb, které ale nebývají vždy spolehlivé (jak ukázala např. loňská kauza agenta s ricinem). Přesto bývá tato informační nejistota bagatelizována, protože touha po příbězích je silnější. Pro člověka je nakonec nejdůležitější, aby mu svět pocitově dával smysl. A naráží-li člověk ve své zkušenosti na příliš mnoho rozporů, je často rád za jakýkoli obraz, který mu umožní tyto rozpory vyjádřit a zorientovat se v nich.

Konspirační narativy si navíc faktičnost a racionalitu nárokují také: pouze se staví do pozice vytěsňovaného vědění, které se z tohoto důvodu nemůže opírat o běžně předávané poznatky a musí vycházet i z řady nekonvenčních a šokujících zjištění. Konspirační narativy se typicky odvolávají na výzkumy vědců, jejichž názory jsou vědeckou komunitou marginalizovány, neboť nabourávají dominantní pohled a nebezpečně rozkrývají „pravou“ (tj. nepřiznanou) povahu reality.

Co s tím?


Z mého textu plyne, že konspirace jsou ve své podstatě pravdivé, protože ve svých symbolických obrazech zachycují něco reálného. Nejde tudíž o to proti nim bojovat a chtít se jich zbavit. Tím bychom pouze odstraňovali symptomy, ale neřešili nemoc jako takovou (tj. „nemocný“ stav naší společnosti). Z téhož důvodu nám nepomůže, když budeme konspirační příběhy bagatelizovat a posmívat se jim. I tím budeme pouze vytěsňovat to, na co se nás pokoušejí upozornit. Co jiného tedy lze dělat?

V první řadě je na místě konspirace brát vážně. Jsou-li konspirace formou sociální kritiky prostřednictvím symbolických obrazů, je v našem zájmu se tyto obrazy naučit číst a chápat, co je za nimi. Konspirace můžeme vidět jako kolektivní sny, v nichž vycházejí najevo různá vytěsňovaná napětí, jež naše společnost vytváří. Je žádoucí si uvědomovat, jaká to jsou a zkoumat, zda s nimi jsme schopni něco dělat. Čím méně toto budeme reflektovat a přiznávat v oficiálních narativech, tím více to konspirace budou muset dělat za nás.

Základní odpovědí na konspirace by proto mělo být pěstování reflexe mezí tekuté modernity. Konspirační obrazy bychom se měli učit překládat do nekonspiračního jazyka. To nám může pomoci při individuální komunikaci s konspiracisty v našem okolí. Ta je možná, jen pokud uznáme, že mají v něčem pravdu. Pokud dokážeme konspiračním příběhům přiznat reálné kritické jádro a nabídnout jiný jazyk, jímž ho lze vyjádřit, umožní nám to navázat skutečnou komunikaci s druhou stranou. Někdy tím můžeme dosáhnout i toho, že druhá strana již nebude mít potřebu svou kritiku vyjadřovat tak silnými obrazy.

Z pojetí konspirací jako živé orální mytologie zároveň plyne, že konspirační příběhy vždy reagují na celkový stav kulturního systému. Vyplňují jeho díry, vyjadřují jeho slabiny, vyvažují jeho jednostrannosti. To mimo jiné znamená, že jejich podobu můžeme proměnit tím, že pozměníme mainstreamový pohled, na nějž konspirace reagují. Pokud například hlavní média budou globalizaci primárně líčit z její pozitivní stránky a budou marginalizovat její problematické aspekty, budou tím vytvářet přesně ten typ jednostrannosti, který se konspirace snaží vyvážit. Totéž ostatně platí obecně pro alternativní „desinformační“ média: i ta plní v našem systému vyvažující roli. I ona jsou spíše symptomem různých napětí v našem společenském řádu nežli jeho příčinou. Podobají se divokým snovým obrazům, které reagují na „bdělý“ svět mainstreamových médií a dávají průchod pohledům, které se do něj nevejdou.

Naše běžná tendence je čelit konspiracím tím, že ještě mnohem silněji zdůrazňujeme „správné“ hodnoty a pohled na svět, od nichž se konspiracisté odchylují. Tím ale jen posilujeme přesně tu nevyváženost, na niž reagují, a tedy vlastně konspiračním narativům dodáváme na síle. Zároveň tím posilujeme černobílost. Vytváříme dojem, že mainstreamový pohled je nezpochybnitelný a každý, kdo o něm pochybuje, je desinformátor. Ze společenského diskursu se tím vytrácí zdravé mezipásmo pochyb, kritiky, přemýšlení o alternativách.

Dobře to bylo vidět při covidové pandemii, kdy byly v zájmu záchrany co největšího počtu životů z veřejného diskursu soustavně vytlačovány všechny pohledy (včetně těch odborných), které situaci viděly složitěji a zdůrazňovaly i jiné hodnoty, jako například ochranu zdraví psychického a sociálního. V podobné situaci lidé snadno získávají pocit, že jimi elity manipulují a zakrývají před nimi informace. To pak pro konspirace vytváří dokonalou živnou půdu.

Je proto třeba tváří v tvář konspiracím nezatuhnout v šoku a nechtít v sebeobraně proti jimi nabízené falešné jistotě stavět neméně falešnou jistotu jediného oficiálního narativu. Potřebujeme naopak umět kultivovat nejistotu. Nezastírat, že vývoj tekuté modernity je v mnohém neřízený. Že společnost jím nejen něco zajímavého získává, ale také něco podstatného ztrácí. Že dobře míněné vize rozvoje směrem k otevřené, digitální, flexibilní a informačně propojené společnosti jsou sice potřebné, ale mají i své stinné stránky.

Výrazné posílení konspiračních narativů v posledních několika letech svědčí o tom, že náš svět se dostává do fáze velkých změn, které vyvolávají napětí. Učme se tuto situaci přijímat. Na místě není ani přehnaná obrana proti změnám, ani přehnaná snaha o jejich plné racionální řízení. Proud, který tyto změny žene kupředu, je globální, a tedy obtížně řiditelný. Zároveň máme stále možnost kormidlovat alespoň dílčí loďky, které na tomto proudu plují, a tím zmírňovat některé jeho negativní dopady. Konspiracisté nám tyto negativní dopady pomáhají identifikovat.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy