Zveřejnění obsahu plánu proti dezinformacím, který vznikl na Úřadu vlády, vyvolalo veřejnou debatu. Ta je sama o sobě užitečná, jelikož umožní otestovat míru společenské shody na navrhovaných opatřeních a připraví půdu pro jejich nuancovanější hodnocení.

V návaznosti na informaci ohledně vzniku plánu na čelení dezinformacím na Úřadu vlády se vzedmula debata o užitečnosti či přijatelnosti tohoto kroku. Uznání patří zejména těm, kteří si i na sklonku roku našli čas a pokusili se své postoje zformulovat nikoli do reduktivních a emotivních tweetů, ale věnovali jim delší texty. Autor si je konkrétně vědom komentáře Jana Moláčka na Deníku N a textu Martina Weisse na webu Echo24. Odlišné postoje obou komentátorů připomínají skutečnost, že čeští novináři jsou v postoji k problematice dezinformací dlouhodobě rozděleni – zatímco v některých redakcích lze vidět až aktivistickou angažovanost spojenou s téměř apokalyptickými vizemi, v jiných převládá rezervovaný postoj občasně vedoucí k povýšenému přehlížení problému.

Přitom argumenty pánů Moláčka a Weisse vycházejí z podobného postřehu ohledně radikální transformace informačního prostoru, která nutí média měnit – a možná dokonce od základu překopat – ekonomický model. Při těchto úvahách je na místě zvažovat, zda pomocná ruka od státu nemůže vyústit ve ztrátu jejich nezávislosti anebo minimálně podkopání důvěryhodnosti novináři, či zda ji lze za určitých podmínek přijmout. Autor se domnívá, že vhodnější než přispívání drobných jednotlivým redakcím, by bylo zajištění adekvátního financování médií veřejné službu. Každopádně v tomto konkrétním opatření je sám zvědav na další reakce žurnalistické komunity. Je na místě připomenout, že transformace informačního prostoru není spojena pouze s negativními jevy, jelikož nedala vzniknout pouze „dezinformačnímu ekosystému“ (slovy pana Moláčka), ale obecně usnadnila společenskou organizaci vedoucí k politické akci. Z čehož bezpochyby benefitoval i Deník N, když se snažil vytvořil klub svých podporovatelů. Každopádně tento jev má globální charakter a mnohem spíše než česká vláda, jej bude schopna řešit Evropská unie jako celkem. V tomto ohledu je nutné mít od plánu určeném pro českou státní správu realistická očekávání a nepeskovat jej za něco, čeho ani dosáhnout nemůže.

I přes odlišné pozice však obou pánové možná až příliš spojují problém dezinformací s pravdou a lží, což mu dává až nadpřirozené kvality a umožňuje jej asociovat s bojem za záchranu demokracie nebo naopak obranou svobodné debaty. Přitom jej však lze pojímat i jinak a zaměřit se na bezpečnostní rovinu a připomenout, že dezinformace jsou manipulace šířené cíleně entitami nepřátelskými k České republice. Zejména v kontextu vracejícího se globálního soupeření je nutné, aby stát měl k dispozici prostředky umožňující bránit se proti informačním operacím cizích zemí. Zároveň je však nutné nastavit jasná pravidla pro jejich používání, tak aby neomezila veřejnou debatu. Dobrým příkladem je vypínání webů či jiných platforem šířících ruskou propagandu – pravidla pro jejich omezování je nutné nastavit transparentně a účinně a nikoli jednat ad hoc jako se to stalo toto jaro. Skutečnost, že na tuto oblast dokument z Úřadu vlády myslí, ukazuje, že se tamní experti nevyhýbali ani takto ošidným otázkám, které je však potřeba zodpovědět.

A pak je tu ještě další kontext, který při pohledu pouze na informační prostředí může snadno unikat, a to jsou důvody, které vedou k důvěře v „alternativní“ sdělení stavějící se proti mainstreamovým politiků a médiím. Nelze je redukovat pouze na nedostatek vzdělání, neschopnost orientovat se v informačním prostoru nebo prostoduchost. Roli totiž hrají osobní zkušenosti s (ne)funkčností státních institucí, pocit začlenění do komunity a vlastní životní vyhlídky. V konečném důsledku tak o schopnosti státu čelit dezinformacím nebudou rozhodovat pouze opatření v diskutovaném plánu, ale také schopnost vlády zvládat prohlubující se ekonomické a sociální problémy a médií empaticky reportovat o problémech té části obyvatelstva, která se dostane do existenčních potíží.