Pandemie covidu-19 měla zásadní dopad na šíření konspiračních teorií. Podle průzkumu z ledna 2021 nejméně dvěma covidovým konspiračním narativům věřilo 40 % lidí. Rozšířené byly například příběhy o záměrném vyrobení viru v laboratoři, o utajování fakt o negativních účincích covidové vakcinace, nebo o tom, že vláda schválně zveličuje rizika epidemie, aby mohla upevnit kontrolu nad občany.

Došlo tím k významné proměně české informační scény. Až donedávna byly konspirační teorie jen záležitostí relativně malých, společensky okrajových skupin. Covidová situace tímto stavem silně zamávala. Právě v tom ale může velmi poučná. Slouží nám jako laboratoř, kde pod zvětšovacím sklem můžeme pozorovat procesy, které k šíření konspiračních narativů vedou. A díky tomu můžeme i lépe přemýšlet o tom, co se s tímto šířením dá dělat.

Vědecká nejistota

Konspirační teorie jsou dnes často probírány jako součást širší problematiky „boje proti desinformacím“. Typický příběh o tomto boji zní následovně: donedávna lidé věřili vědě a samozřejmě přijímali platnost faktů, které jim prostředkovali různí odborníci. Tento žádoucí stav se v nedávné „post-faktické“ době zejména pod vlivem webu a sociálních sítí narušil. Důvěra v pravdu a ve vědou prověřená fakta upadá, a namísto toho se šíří desinformace a konspirační teorie. Ty rozkládají společnost a narušují důvěru ve společenský řád. Je proto třeba jim čelit a hledat cesty, jak důvěru ve vědu a fakta obnovit.

Na první pohled působí takovýto příběh věrohodně. Covid nám však ukazuje, že reálná situace je složitější. Nejde zdaleka jen o rozdíl mezi vědeckými fakty a desinformacemi. Základní názorové rozkoly vznikají již na půdě vědy samotné, která se při studiu nového viru potýká s velkou nejistotou.

Díky covidu měla veřejnost nezvyklou příležitost v přímém přenosu pozorovat západní lékařskou vědu vidět v její tápavé fázi, v níž různí odborníci předkládali různé hypotézy, v první fázi často podložené jen několika málo případy. Ačkoli by se zdálo, že viry jsou s námi dlouho a věda bude jejich chování skvěle rozumět, v případě covidu jsme mohli vidět, že to není nijak samozřejmé. Jistě, rychle jsme dokázali zanalyzovat virus samotný, ale ve věci jeho šíření narážela věda na velké množství nejistot. Jak moc jsou nakažliví asymptomatičtí pacienti? Stačí na nakažení krátký kontakt? Opravdu dvoumetrový bezpečnostní odstup dělá takový rozdíl? Jak velkou roli hraje vzduch a jak velkou povrchy? Jak velká je pravděpodobnost nákazy venku na čerstvém vzduchu? Různé odpovědi na podobné otázky vedou v pandemickém součtu k radikálně odlišným modelům a typům bezpečnostních opatření.

Zároveň se ukázalo, že u virového přenosu naráží věda na některá svá principiální omezení. Věda je skvělá tam, kde může procesy laboratorně simulovat a za týchž podmínek opakovat. Přenos viru v sobě má ale v principu cosi nepředvídatelného. Je zjevné, že za velmi podobných podmínek se v rámci jedné domácnosti někdo nakazí a někdo ne. V reálných situacích se přitom tyto podmínky špatně měří. Proto je pak velmi obtížné udělat nějaké zobecnění a na jeho základu dospět ke spolehlivému modelu. Ani rok a půl po rozšíření viru nemáme navzdory intenzivním výzkumům v řadě otázek jasno. Pokud sledujeme byť i jen tu vrstvu výzkumu, o níž zjednodušeně referují běžná média, rozhodně si neodnášíme dojem nějakého spolehlivého poznání chování viru. Předvídat chování viru je zhruba podobně snadné jako dlouhodobě předpovídat počasí.

Souboj vědeckých příběhů

Problém však není jen v nejistých faktech ohledně chování viru. Ještě větší neshody vznikají kolem příběhů, do nichž jsou tato fakta uspořádána. Fakta samotná nám totiž neříkají, jak se máme ve vztahu k viru chovat. To nám říkají až jejich interpretace, které různá fakta propojují do smysluplných příběhů, z nich vyplývají důsledky pro správné jednání. Tatáž fakta lze přitom poskládat do odlišných příběhů založených na různých hodnotách. Všechny takové příběhy pak budou „vědecké“ a fakty podložené, budou z nich však plynout velmi odlišné závěry. I tato klíčová propojenost vědy s příběhy se v pandemii vyjevila nebývale jasně, neboť věda při ní silně vstupovala do médií, která obecně narativní složku staví do popředí.

Veřejný diskurs opanoval příběh, který virus líčí jako mimořádně nebezpečný a klade si za cíl jej v co největší míře eliminovat a bránit se nákaze. Ideálními vzory jsou v tomto příběhy země jako Jižní Korea či Austrálie, které od počátku epidemie uzavřely hranice, nakažené jedince důsledně trasovaly a zavíraly do karantény, a nenechaly tak virus na svém území vůbec rozšířit. V zemích, v nichž se toto nepovedlo, vidí tento „eliminační“ příběh jako cíl přinejmenším maximální zpomalování šíření viru za pomocí lockdownů a karanténních opatření, která nám umožní omezit počty obětí a přečkat do chvíle, kdy většině populace zajistí ochranu očkování.

Právě očkování je triumfálním pilířem „eliminačního“ příběhu. Ideálem je dosáhnout stavu, kdy se do většiny těl díky očkování virus vůbec nedostane. Naopak imunita získaná přirozeně na základě prodělání nemoci je v tomto příběhu degradována, neboť příliš zavání nebezpečným konceptem „promořování“. Jakékoli pronikání viru do těl je popisováno jako krajně nebezpečné, neboť může vést k úmrtí či ke vzniku nových, ještě nebezpečnějších mutací viru. Jedině naočkování drtivé většiny populace tomu může zabránit.

Proti tomuto příběhu stojí konkurenční příběh, který v zásadě říká, že vir už mezi námi zůstane a musíme se s ním naučit žít. V médiích tento příběh nejčastěji potkáváme v jeho „chřipečkové“ verzi, která nebezpečnost viru bagatelizuje s poukazem na to, že umírání na nemoci je přirozenou součástí života. Chřipečkový příběh je v médiích zpravidla předváděn jako projev nebezpečného sobectví. Jeho zastánci jsou líčeni jako nemorální individualisté, kteří odmítáním bezpečnostních opatření ohrožují zbytek populace. Eliminační příběh je oproti tomu vyzdvihován pro svůj vysoký mravní étos, v jehož rámci jedinec statečně obětuje své osobní pohodlí v zájmu záchrany životů druhých.

„Chřipečkový“ příběh je ve svém bagatelizování pandemie opravdu obtížně přijatelný, byť je pochopitelnou reakcí na vyhrocenost příběhu „eliminačního“. Zajímavější jsou ale umírněnější verze narativu „naučme se s virem žít“, které na rozdíl od verze „chřipečkové“ zastává i řada seriózních vědců. Jedna z nich například tvrdí, že covid, stejně jako předchozí typy koronavirů, tu s námi zjevně už zůstane „a my si to musíme nejdříve připustit a potom hledat nějaká řešení, jak koexistovat“.

I tento „adaptační“ příběh chce snížit virovou nálož v populaci za pomocí karanténních opatření a kritizuje přílišné rozvolnění loni v létě, jež následně vedlo ke zbytečným úmrtím. Spíše než plošná omezující opatření ale prosazuje opatření cílená, která se jednak zaměřují na zachytávání symptomatických ložisek viru (namísto plošného testování s malým počtem pozitivních výsledků), jednak na co nejdůslednější ochranu zranitelných skupin (včetně jejího co nejrychlejšího očkování). Pro mladou a zdravou část populace ale prosazuje opatření mnohem mírnější, neboť má za to, že průběžné setkávání se s malými dávkami viru přispěje k trénování imunity.

V „adaptačním“ příběhu má přirozená imunita větší hodnotu než imunita vytvořená očkováním. Jak říká imunolog Karel Drbal: „Příroda a to, jakým způsobem náš imunitní systém vyvinula, je stále ještě mocnější než představa, že to sami uděláme lépe.“ Velký důraz je proto na péči o imunitu – včetně toho, že se zbytečně nevystavujeme covidovému „strašení“ a nejsme sevřeni přehnanou hrůzou z nákazy.

Všechny vědecké příběhy jsou jen hypotetické

Jak „eliminační“, tak „adaptační“ příběh se opírá o věrohodné vědecké poznatky. Zároveň ale oba musí imaginativně vyplňovat různé díry v našich znalostech. Realita je zkrátka taková, že chování viru předem nelze plně předvídat a jsme odkázáni na řadu domněnek a hypotéz. Zastánci „eliminačního“ příběhu hypoteticky předjímají především různé katastrofické scénáře typu exponenciálního růstu a nových nebezpečných mutací: „čím méně lidí bude očkovaných, tím více bude vir v populaci cirkulovat, a tedy i mutovat„. Zastánci příběhu „adaptačního“ naopak poukazují na to, že v minulosti virové epidemie končily náhle přirozenou cestou, neboť koronaviry nakonec evolučně tíhnou k nalezení rovnovážné koexistence se svými nositeli.

V obou případech jsou predikce budoucnosti spekulativní a svou přesvědčivost odvozují od příběhů, do nichž jsou zasazeny. Základem vědy je formulování hypotéz, které vědci svými výzkumy ověřují. Některé z těchto hypotéz jsou posléze pozorovanými daty vyvráceny, to ale v případě epidemie může nastat až zpětně po jejím skončení. Dokud epidemie trvá a my předvídáme její průběh, jsou naše předpovědi nutně jen hypotetické.

V dominantním mediálním diskursu je nicméně tato hypotetičnost upozaďována a je tendence narativní spekulace vědců prezentovat jako fakta. Aby to zároveň bylo možné, je třeba si z uvedených vědeckých narativů vybrat jen jeden (neboť rovnocenná prezentace obou by spekulativnost příliš zvýraznila a sebrala by nám pevnou půdu pod nohama). A tímto vyvoleným je v médiích příběh „eliminační“. Příběh „adaptační“ sice není zamlčován zcela, je ale opakovaně znevažován. Když už o něm média referují, často to dělají značně diskreditujícím způsobem, kdy jsou prezentované názory vzápětí vyvraceny z pozice dominantního eliminačního příběhu.

Není překvapivé, že za této situace řada má lidí pocit, že veřejný mediální diskurs o covidu je jednostranný a cíleně vylučuje některé legitimní odlišné pohledy. To vyvolává nedůvěru k oficiálnímu narativu a touhu po odlišném pohledu. Protože ale média odlišným pohledům nedávají příliš velký prostor, uchyluje se řada lidí z nouze k vyhrocenému „chřipečkovému“ protinarativu, popř. hledají alternativy na různých alternativních serverech, kde se legitimní vědecké pohledy mísí s pohledy o poznání pochybnějšími.

Na čem se zakládá přesvědčivost vědeckých příběhů?

Proč části společnosti připadá tak samozřejmě pravdivý příběh „eliminační“, zatímco jiné části příběh „adaptační“? Odpověď na takovouto otázku není snadná. Můžeme si ale být jisti, že kořeny přesvědčivosti stojí zcela mimo sféru vědy, v oblasti hodnot, kulturních vzorců a životních potřeb.

Jeden z možných výchozích bodů obou covidových příběhů lze spatřovat v reakci na nebývalou ztrátu kontroly. V době předcovidové jsme byli zvyklí na to, že lékařská věda umí s nemocemi velmi účinně bojovat, a byť je nedokáže úplně vymýtit, umí přinejmenším zařídit, že napadají jen jedince, ale neničí celé populace. Covid nám po mnoha desítkách let znovu ukázal, že ani lékařská věda není všemocná, že jeden malý vir dokáže její nástrahy obejít a způsobit i ve vyspělých zemích smrt milionů lidí. Západní člověk tak mohl po dlouhé době zakusit velkou bezmoc a pocit ztráty kontroly.

Eliminační příběh se tuto kontrolu nyní snaží znovunastolit tím, že epidemii znemožní její přirozený průběh. Očkování je v tomto příběhu preferováno proto, že je výsledkem technického umu, a tedy poskytuje právě příslib pevně kontrolované imunity. Imunita přirozená je naopak nedůvěryhodná právě pro svou nikým neřízenou přírodnost.

Klíčovou hodnotu mají v eliminačním příběhu jednotlivé lidské životy. Každý jeden život má absolutní cenu a je třeba dělat vše pro to, abychom životů zachránili co nejvíce. I zde můžeme vytušit téma kontroly. Smrt je tou nejzazší formou ztráty kontroly. Naopak záchranou každého jednoho života si kousek kontroly bereme zpět.

Příznivci „adaptačního“ příběhu se nepochybně smrti bojí také, ale svému strachu z ní čelí spíše jejím stoickým přijetím v kontextu řádu světa, jehož je smrt nevyhnutelnou součástí. I oni truchlí nad jednotlivými úmrtími a rádi by jejich počet snížili, ne ale za každou cenu. Cílem není maximalizovat jen délku života, ale také jeho kvalitu (která v některých případech může mít dokonce větší váhu než prostá záchrana života). Hodnota lidského života by proto měla být v rovnováze s dalšími hodnotami, jako je psychické či sociální zdraví.

Všechny tyto postoje mají své dobré důvody a žádný není inherentně lepší či přirozenější. Je třeba se smířit s tím, že v demokratické společnosti nemůže nikdy nastat plná názorová shoda. O všech hodnotách by proto bylo žádoucí vést celospolečenskou diskusi, při níž bychom zároveň jasně pojmenovávali své emoce a hlubinné potřeby, jež nás k preferování toho či onoho příběhu vedou.

Taková diskuse ale neprobíhá. Namísto toho ve veřejném prostoru dominuje příběh, který společnost dělí na část racionální a zodpovědnou, jež v zájmu ochrany maxima životů neváhá obětovat své individuální pohodlí, a část iracionální a nezodpovědnou, jež hájí jen svou individuální svobodu, a tím posílá tisíce dalších lidí na smrt. Podobný příběh redukuje složitě odstíněnou škálu postojů a hodnot na černobílé schéma, a tím pochopitelně vyvolává odpor u každého, kdo jím je tlačen do oné nezodpovědné individualistické pozice. A zaznívá-li tento příběh z úst řady vědců, nelze se divit, že se tím snižuje důvěra ve vědu samotnou.

Nesamozřejmost epidemických opatření

V případě covidu ale nejde jen o ideovou válku narativů. Oficiální narativ se tu zároveň bezprostředně promítá do řady omezujících opatření. I ta přispívají k růstu nedůvěry. Z pozice „eliminačního“ příběhu je takováto nedůvěra projevem sobectví a neschopnosti nahlédnout, že bezpečí kolektivního těla společnosti je důležitější než ochrana těla jedince, neboť je její základní podmínkou. Ve vztahu ke „chřipečkovému“ příběhu je takováto kritika víceméně oprávněná, rozhodně je ale nefér k příběhu „adaptačnímu“, který ochranu celé populace bere vážně, pouze ji chce realizovat jinou cestou – totiž striktní ochranou ohrožených skupin, a naopak jen mírnou ochranou mladých zdravých lidí, kterým pravidelné setkávání s malými dávkami viru (např. v mnohem bezpečnějším venkovním prostředí) jedině prospěje.

Je jasné, že obě tyto strategie mají své výhody a nevýhody. O těch by bylo namístě diskutovat, a především je porovnávat s daty z různých zemí. Takováto diskuse ale téměř neprobíhá. Zapomínáme na to, že i všechna opatření jsou do velké míry hypotetická. I když bychom za prioritu pokládali záchranu co největšího množství životů, není nijak samozřejmé, že jí dosáhneme právě omezeními plošného typu.

Například účinnost lockdownů není nijak zjevná, jak ukazuje srovnání počtů obětí v různých zemích, které lockdowny zaváděly v různé délce a intenzitě. Statistiky celkových počtů úmrtí ukazují, že řada zemí, které prošly vyčerpávajícími lockdowny, měla ve výsledku výrazně větší počty obětí než například Švédsko, které svého času bylo za svou promořovací strategii silně kritizováno. Obzvláště zajímavá je situace v USA, kde každý stát volil jinou epidemickou strategii, přičemž k překvapení mnohých měla pak často epidemie takřka shodnou křivku v sousedních státech, z nichž jeden lockdown zavedl, zatímco druhý nikoli. Ani v ČR se nejtvrdší březnový lockdown na křivce nijak neprojevil, neboť ta začala prudce klesat již několik týdnů před ním. Podobné případy naznačují, že epidemie se nechová mechanicky a neroste exponenciálně, nýbrž má jakousi svou zvláštní dynamiku, která se po nějaké době vždy nasytí a vede k poklesu nezávisle na opatřeních.

To jistě neznamená, že opatření jsou zbytečná (křivka může být různě vysoká). Měli bychom si ale uvědomovat jejich hypotetičnost, neustále je přísně vyhodnocovat na základě dat a zároveň je podrobovat veřejné demokratické diskusi. Na jejím základě bychom měli opakovaně rozvažovat, pro jaká opatření se rozhodnout. To se ale neděje. Namísto toho panuje v některá opatření bezmezná, takřka magická víra, která svou logiku odvozuje od eliminačního příběhu. Vzpomeňme na jistotu, s níž ještě na začátku března řada expertů tvrdila, že bez zavření průmyslu bude křivka stále růst. Když se ukázalo, že křivka i bez zavření průmyslu prudce klesá, a že dokonce ani testování ve firmách ne a ne odhalit ona nebezpečná ložiska virové nákazy, museli to zastánci eliminačního příběhu vysvětlovat pomocí různých komplikovaných hypotéz.

Když se Česká statistická společnost pokusila na naprostou datovou nepodloženost většiny opatření upozornit, byla v médiích víceméně ignorována. Taková situace oslabuje důvěru ve vědu a v řadě lidí právem budí pocit, že jsou manipulováni. Konspirační příběhy tomuto pocitu dávají jasné vyjádření.

Proč se lidé nechtějí očkovat

Klíčovou symbolickou roli v současných narativních covidových válkách hraje očkování. To je pilířem „eliminačního“ příběhu, a proto je v mediálních prezentacích soustavně vyzdvihováno jako jediné řešení. Naopak váha přirozeně získané imunity je všemožně snižována. Když média informují o podruhé nakažených pacientech (jejichž počet je ve skutečnosti v řádu promile), činí tak s titulky jako „Opakovaná nákaza je častější, než se čekalo„ nebo „Covid podruhé či potřetí? Při opakované nákaze může mít nemoc horší průběh„. Když naopak média informují o srovnatelně četných reinfekcích očkovaných jedinců, činí tak s titulky jako „Očkování proti covidu-19 funguje, ukazují data„ nebo „Jak často se nakazí již očkovaní? Důkladná studie dala skvělé výsledky„.

Realita je přitom taková, že o přesných dlouhodobých účincích očkování na imunitu toho zatím věda ví dost málo, protože se očkuje příliš krátce. Někteří odborníci ale již nyní předpokládá, že očkovací imunita dlouho nevydrží a bude nutné neustále přeočkovávání. Přirozeně získaná imunita je oproti tomu zkoumána o rok déle a výzkumy zatím naznačují, že funguje nejspíše stejně dobře či lépe než imunita získaná očkováním. Oficiální diskurs ale přesto soustavně přirozenou imunitu marginalizuje. Donedávna ji uznával pouze na směšných 90 dní, dnes uznává půlroční, ačkoli v případě očkování žádný časový limit nestanovuje. Imunita je navíc opakovaně redukována na stav protilátek, přestože z dlouhodobého hlediska hraje mnohem větší roli tzv. T-buněčná imunita, která v případě pravidelného „tréninkového“ setkávání s virem přetrvává „v řádu více let i desetiletí„.

Privilegování očkování navíc není jen věcí mediálních příběhů, ale projevuje se i v řadě praktických omezení. Sám jsem například covid prodělal, a nevidím proto důvod, proč bych se měl očkovat. Stát ale mou přirozenou imunitu již s poukazem na arbitrární časovou lhůtu neuznává, testy protilátek či buněčné imunity nebere v potaz, a namísto toho se mě různými opatřeními snaží k očkování donutit (např. tím, že mě bez testu odmítá pustit do budovy univerzity, na níž učím). Tím u mě ovšem vyvolává reakci přesně opačnou: zatímco za normálních okolností odpůrcem očkování nejsem a z vedlejších účinků vakcinace strach nemám, v takto nastavené mocenské hře jsem odhodlán vzdorovat co nejdéle.

Že řada lidí učiní i druhý krok a začne na tuto nátlakovou hru pohlížet pomocí příběhů o mocenském spiknutí elit, které chtějí dostat lid pod kontrolu, mě za těchto okolností nijak nepřekvapuje. Jak jsem ukázal jinde, očkování se pro ně díky své plošné aplikaci stává dokonalým symbolem pokřiveného establishmentu, který se jedince snaží dostat do své moci. Jde-li zároveň o očkování celosvětové, je snadné za ním vidět spiknutí globálního formátu.

Kultivace nejistoty

Co s tím? Jsem přesvědčen, že důvěru veřejnosti si rozhodně nelze znovu získat tím, že budeme nadále prosazovat jediný covidový narativ a pokoušet se diskreditovat odlišné pohledy. Podobný přístup je přesně tím, co v lidech vyvolává pocit, že jsou manipulováni. Tento pocit jim pak pomáhají vyjádřit právě konspirační příběhy, které mají výhodu v tom, že pocit manipulace nejen jasně zformulují, ale zároveň za onou manipulací nacházejí i skrytý řád.

Mohlo by se zdát, že jsou-li konspirační teorie projevem hledání řádu a kontroly, pak by lékem na ně mělo být nabídnutí lepšího řádu a lepší kontroly. Jak ale ukazují pokusy o něco podobného během epidemie, takhle jednoduše věci nefungují. Právě naopak: příliš urputné snahy o vytváření dojmu vědecky podložené jistoty jsou přesně tím faktorem, který v lidech vyvolává nedůvěru a žene je do náruče konspiračních teorií.

Řešením by naopak měla být kultivace nejistoty. Nejistotu – stejně jako covid – nelze plně vymýtit, ale je možné ji přijmout, naučit se s ní konstruktivně žít a dobře ji komunikovat.

V případě covidu to znamená dávat prostor různým vědeckým pohledům a rozvíjet jejich dialog. Ten sice v první fázi povede k frustrujícímu zjištění, že i vědci mají na řad zásadních věcí různé názory. Při dobrém moderování nás ale také může dovést k náhledu, že tato neshoda neznamená naprostý relativismus, že navzdory ní se nakonec vědci na některých věcech shodnout dokáží. Důvěru ve vědu bychom potřebovali obnovit právě na této základnější rovině shody, která následně umožňuje pluralitu různých nejistých názorových rozvinutí. Potřebujeme kultivovat vědomí toho, že řada věcí našemu poznání uniká, ale zároveň to neznamená, že nemůžeme věřit vůbec ničemu.

Zkusme si představit, že by se kolem jednoho stolu sešli vědci z obou hlavních táborů a vedli by debatu nikoli o tom, kdo má pravdu, ale o tom, na jakých faktech se dokáží shodnout, a kde naopak existují faktické mezery, které vědci spekulativně vyplňují na základě různých hodnotových kritérií. Debatu by moderoval jednak odborník na filosofii vědy, jednak psycholog zběhlý v metodě nenásilné komunikace, který by účastníkům pomáhal pojmenovávat jejich pocity a potřeby. Cílem debaty by bylo přiznání všech nejistot a pojmenování všech nesamozřejmých hodnot, motivací a hlubinných potřeb, které vedou k preferenci toho či onoho příběhu. Výsledkem by nebylo dosažení konsensu (to v dané situaci není možné), ale prostě otevřené rozkrytí všech faktorů, které vstupují do hry. Už jen tím, že bychom všem těmto faktorům přiznali jejich závažnost, ale zároveň i jejich omezenost, dosáhli bychom očistného efektu a situace by se zklidnila. To by pak mohlo proměnit i chování lidí.

Pro řadu čtenářů patrně podobný návrh bude spíše noční můrou. Nevedlo by toto k ještě větší ztrátě důvěry ve vědu? Nebyla by to voda na mlýn těm, kdo dnes vědecké poznání zpochybňují a šíří konspirační příběhy? Jsem přesvědčen, že nikoli. Důvěru ve vědu dnes již nelze vrátit tím, že budeme zakrývat její sociální a kulturní podmíněnost a navozovat falešný dojem jednoznačné vědecké pravdy. Právě covid nám hezky ukazuje, že takovéto snahy mají efekt přesně opačný.

Covidový smír?

Pokud budeme důsledně prosazovat pouze eliminační příběh, beztak se nám nepovede o něm všechny přesvědčit a dosáhneme jen toho, že nespokojená část společnosti se bude uchylovat k příběhu „chřipečkovému“, který se v řadě případů napojuje i na různé konspirační příběhy. Přiznáním větších práv příběhu „adaptačnímu“ bychom naopak těmto nespokojeným nabídli pro ně přijatelnou alternativu, a tím alespoň část z nich dokázali z říše konspiračních příběhů po dobrém vyvést.

Dobře to vidíme na očkování, u nějž se většina slabších konspiračních příběhů točí kolem jeho nežádoucích vedlejších účinků, které mají být v mainstreamových médiích zamlčovány. Pokud někoho takovéto příběhy oslovují, je to zjevně proto, že se dávají výraz nějakému vágnějšímu pocitu nedůvěry, který daný jedinec má. Tento pocit je reálný, má své důvody a je třeba ho brát vážně. Rozhodně tedy nepomůže, když mu budeme čelit oficiálními příběhy o tom, jak je očkování bezpečné a spolehlivé. Takové příběhy budou působit nedůvěryhodně, protože budou jedincův pocit nedůvěry vyvracet. Pocity jsou ale skutečné, a proto jejich vyvracení nepomáhá. Spíše bychom tedy potřebovali takový příběh, který dá nedůvěře prostor, zároveň ji ale umožní začlenit do konstruktivního rámce. Je proto na místě dávat prostor i lékařům, kteří jsou si možných nežádoucích účinků očkování vědomi, ale zároveň očkování jako takové neodmítají.

Podobný přístup by pochopitelně znamenal, že nestačí změnit jen způsob, jak o covidu mluvíme a přemýšlíme. Současně by bylo třeba pojímat jinak i proticovidová opatření. Ta by nemohla vycházet z idealistického pohledu jedné skupiny lidí (jakkoli velké a významné), nýbrž by musela brát v potaz celkový stav společnosti. To se sice i nyní do nějaké míry děje, ale velmi nekoncepčním způsobem. Vláda v zásadě naslouchá různým hlasům – ať už expertům, nebo různým zájmovým skupinám, jichž se covidová opatření dotýkají – a dospívá pak k jakémusi nekoherentnímu kompromisu, který jen pro málokoho působí smysluplně. Ve výsledku jsou frustrováni jak přívrženci eliminačního příběhu, tak jeho odpůrci.

Co ve skutečnosti potřebujeme, není kompromis, nýbrž smír. Potřebujeme uznat potřeby všech stran a následně hledat řešení, které jich co nejvíce naplní. Zastánci eliminačního příběhu mají zjevně potřebu dostat věci pod co největší racionálně-technickou kontrolu. Odpůrci tohoto příběhu se naopak právě takovéto kontroly děsí. Je jasné, že nacházet smír mezi takovýmito pozicemi není snadné a vyžadovalo by to slevení z absolutistických pozic. Takové slevení ale nakonec může potřeby všech stran naplnit lépe než trvání na důsledném naplňování všech svých požadavků.

Budou-li například zastánci eliminačního příběhu nadále důsledně držet pojetí, podle nějž je nutné proočkovat „alespoň 80 procent populace včetně dětí„, ačkoli reálně je k očkování ochotno jen něco málo přes 60 % lidí, budou tím vytvářet nerealistický tlak, který do náruče konspiračních příběhů dožene čím dál více lidí. Zároveň ale z téhož důvodu sami své potřeby kontroly nenaplní, neboť požadovaného procenta očkovaných tak jako tak nedosáhnou. Pokud by se naopak obě strany dohodly na zrovnoprávnění očkovací a přirozeně získané imunity a na jasných podmínkách monitorování účinnosti obojího bez zbytečného znevýhodňování jedné ze skupin, bylo by možné naplnit potřeby širokého spektra lidí a významně snížit společenské napětí.

Stejně tak odpůrci eliminačního příběhu by ale měli uznat potřeby jeho zastánců – například jejich reálný strach z nákazy, jemuž není na místě se vysmívat. I oni by proto měli být připraveni strpět některá sebeomezující opatření prostě z ohledu na potřeby a strachy druhých lidí, byť je sami nesdílejí.

Poctivější aplikace postmoderny

V posledních letech se stále častěji setkáváme s názorem, že postmoderní relativizace vědy se filosofům vymkla z rukou a stala se zbraní v rukách desinformátorů a konspiracistů. Jako léčba je pak doporučován návrat do starých dobrých časů, v nichž ještě vědecká pravda měla svou nezpochybnitelnou autoritu. Covid nám nicméně ukazuje, že vstřícné prostředí pro šíření konspirací vytváří mnohem spíše právě tato snaha o prosazování jedné vědecké pravdy.

Jsem přesvědčen, že konspiracím je třeba čelit přesně opačnou cestou: nikoli popřením postmoderny, ale naopak poctivější aplikací jejich principů. Potřebujeme si nejistotu vědy i v mediálním diskursu přiznat a otevřeně s ní pracovat, a tím nabízet konstruktivní alternativu těm, kdo nejsou ochotni přistoupit na vizi jedné zúžené autoritativní Pravdy. Pokud tak neučiníme, jenom zvýšíme pravděpodobnost, že se bude část společnosti svou potřebu po alternativních pohledech hledat na různých antisystémových webech.

Mnou navrhovaně řešení jistě nijak nepohne s tvrdými konspiracisty. Těch ale nakonec není až tolik. Jak ukazuje výzkum STEM, tato skupina tvoří pouhých 6 % populace. Mnohem důležitější je 25% skupina „Pochybujících“, kteří sice některým konspiračním příběhům věří, ale zároveň dodržují základní protiepidemická opatření a jsou přístupní diskusi. Problém konspirací je třeba řešit právě v tomto středním pásmu. A zde může pluralita, otevřenost a dialog pomoci více než jednosměrné přesvědčování o oficiální Pravdě.

Diskuse o textu je možná na mém facebookovém profilu