V posledních týdnech se výrazně zvýšil tlak očkované části společnosti na část neočkovanou. Nespočívá již jen ve vládních opatřeních, ale především v silném psychologickém tlaku v médiích a na sociálních sítích. V jeho rámci jsou odpůrci očkování prezentováni jako iracionální „antivaxeři“, kteří jsou odpovědní za růst pandemie a za úmrtí s ním spojená. Zastánci očkování naopak sebe sama chápou jako mravně zodpovědné racionální přívržence vědy, kteří společnost chrání před nezodpovědnou iracionalitou. Je to ale opravdu tak jednoduché?

Všichni jsme iracionální (a je to v pořádku)

Občas se i na proočkovací straně můžeme setkat s pokusy brát své odpůrce vážně. Michal Stehlík a Samuel Zajíček například ve svém nedávném textu tvrdí, že odpůrci očkování nejsou iracionální, nýbrž mají „jinou racionalitu“, které se liší od té osvícenské a stojí spíše na obrazech a pocitech. Tato „jiná racionalita“ byla odedávna součástí společnosti, ani osvícenství ji nedokázalo plně vymýtit, a podle autorů je proto třeba ji uznat a hledat cesty ke společnému soužití. Takovýto přístup je vlastně variantou koncepce „primitivní mentality“, s níž před sto lety francouzský filosof Lucien Lévy-Bruhl hájil archaické náboženské představy proti racionalistické kritice: podle Lévy-Bruhla se tyto představy řídí jinou logikou, a proto není namístě je s vědecko-racionálním myšlením srovnávat.

Podobné pokusy o vzájemné porozumění jsou vítané, ale nejdou dost daleko. I když totiž odpůrcům očkování přiznáme jinou racionalitu, přetrvává nevyslovený dojem, že takováto racionalita je jaksi méněcenná, že soužití s ní je jen z nouze ctnost, že společnost by mnohem lépe fungovala, kdyby se všichni řídili vědou a nechali se očkovat. Chceme-li opravdu druhou stranu vzít doopravdy vážně, potřebujeme udělat něco zásadnějšího: přiznat si, že ani my nejsme tak racionální, jak si namlouváme.

Hlavní proud moderní euroamerické společnosti se sice na vědeckou racionalitu hodně odvolává a v mnohém se o ni opírá (např. ve vědecko-technickém rozvoji). To ale neznamená, že je s ní identický. Něco podobného není možné prostě proto, že život společnosti si nikdy s racionalitou nevystačí. Mají-li se velmi různí lidé spojit ve společném úsilí a vzchopit se k uskutečňování nějaké sdílené vize, nedokáží to pouze na základě racionálních argumentů. Vždy potřebují i silné sdílené obrazy a příběhy, které jsou mimoracionální, a proto se do našich duší obtiskávají hlouběji než rozumová argumentace. Ta naopak sama zpravidla na takovýchto mimoracionálních premisách stojí.

Takováto iracionalita není nutně špatná. My všichni ve svých životech potřebujeme kromě rozumových argumentů i pocity, sny a tužby. Jsou zdrojem naší síly. Dávají životu šťávu a jiskru. Dokáží mezi námi vytvářet silná pouta. Bez nich by se z nás stali roboti. Problém s iracionalitou nastává až ve chvíli, kdy si s ní nevíme rady.

Covidová pandemie je toho dobrou ukázkou. Na první pohled vypadá situace jednoduše: na jedné straně máme vědce, kteří nám na základě svého expertního poznání dokáží racionálně vysvětlit, jaká opatření jsou nejlepší; na druhé straně stojí „iracionální antivaxeři“, kteří rozumové argumentaci nevěří a řídí se svými pocity a představami. Ve skutečnosti se ale věda ve veřejném mediálním prostoru nemůže vyjadřovat tak, jak je zvyklá, a musí své komplikované poznatky nutně zjednodušovat do nějakých schematických vzorců, které jsou často nabité emocemi a mají veřejnost mobilizovat k nějakému jednání. Jinými slovy, věda v médiích musí v první řadě vyprávět silné příběhy, které se samy vědecké racionalitě v mnohém vymykají.

Navíc ani mimo média nejsou vědci stoprocentně racionální. Vědecké poznání totiž není nijak jednoznačné. Přináší nám obrovské množství dílčích poznatků, z nichž ale není jednoduché sestavit nějaký ucelenější pohled. Například o covidu je každý den na světě publikováno kolem tisíce odborných článků, které se v mnoha ohledech rozcházejí a nabízejí nepřehlednou informační změť. Vytáhnout z nich jasný obraz pandemie, je nesamozřejmý interpretační úkol, při němž hrají významnou roli různé mimovědecké faktory a hlubinné mimoracionální vzorce. I vědci jsou tak ovlivňováni takovými iracionálními faktory, jako je strach ze smrti či smutek nad ztrátou svých blízkých.

Právě o těchto mimoracionálních vzorcích mainstreamového, na vědu se odvolávajícího myšlení bude můj text. Jako modelový případ si vezmu spor o uznávání protilátek získaných proděláním covidu. Ten probíhá již řadu měsíců, přičemž na obou stranách padají racionální vědecké argumenty. Při pohledu z odstupu ale zjistíme, že ve svém základu je daný spor o symbolických, mimoracionálních konotacích očkování, nikoli o racionálním posuzování různých typů imunit.

Přirozená versus očkovací imunita

Z pozice obhájců uznávání protilátek vypadá situace jednoduše. Americká studie již v květnu ukázala, že ačkoli hladina protilátek po prodělané covidové infekci postupně v řádu měsíců klesá, buňky kostní dřeně si uchovávají dlouhodobnou schopnost tyto protilátky vytvářet znovu a znovu, a zajišťují tak dlouhodobou imunitu, která bude s největší pravděpodobností celoživotní. K podobným závěrům dospěla i srpnová švédská studie a červencová studie česká a zdá se, že ohledně něj panuje relativní konsensus.

O něco spornější je srovnání ochranné schopnosti přirozeně získané imunity a imunity navozené očkováním. Propagátoři očkování zde odkazují na studii CDC, podle níž je očkování je proti covidu až pětkrát účinnější než prodělání nemoci. Obhájci přirozené imunity ji nicméně pokládají za metodologicky problematickou a nedůvěryhodnou a upozorňují na to, že podle řady studií očkovací imunita rychle klesá v řádu měsíců. Švédská studie například ukázala, že účinnost vakcíny proti symptomatické infekci se postupně snížila z 92 % měsíc od podání druhé dávky na 47 % ve 4.–6. měsíci, od 7. měsíce nebyla prokázána žádná účinnost. Izraelská studie zahrnující 700 tisíc lidí prokázala, že skupina očkovaných měla 13 krát vyšší riziko nákazy delta variantou koronaviru než skupina neočkovaných po infekci. Výrazně vyšší kvalitu přirozené imunity oproti té očkovací prokázal i nedávný izraelský preprint, který srovnával i klesání imunity v čase.

Obě strany se shodují na tom, že vakcíny stále relativně dobře chrání proti hospitalizaci. Ani zde se ale podle obhájců protilátek s přirozenou imunitou nemohou měřit. Nedávno zveřejněná data ÚZIS. svědčí o tom, že hospitalizovaných prodělavších je u nás jen naprosté minimum a že ve vyšších věkových kategoriích je hospitalizovaných očkovaných několikanásobně víc.


Tyto údaje by mohly být skvělou zprávou. V ČR máme aktuálně evidovány téměř dva miliony lidí s prodělaným covidem. Reálné počty ale budou výrazně vyšší, neboť řada lidí po nákaze nikdy nešla na test. Vědci z výzkumného centra Masarykovy univerzity v Brně na základě dlouhodobé studie zkoumající výskyt protilátek v české populaci odhadli, že covidem se nakazila více než polovina dospělých Čechů. To znamená, že polovina našich obyvatel je možná již vůči covidu dlouhodobě imunní, a mohlo by tedy být zbytečné po nich požadovat očkování (jakkoli má každý možnost se nad rámec prodělání také navíc očkovat). O to více by bylo možné se zaměřit na komunikaci s těmi, kdo covid neprodělali a dosud očkovaní nejsou – zvláště pak tam, kde se jedná o rizikové skupiny ve vyšším věku nebo s chronickým onemocněním. Právě jejich ochrana rozhoduje o tom, zda dojde k přeplnění nemocnic.

Přesto ale Ministerstvo zdravotnictví protilátky uznávat odmítá, a to nejen u nás, ale ve většině zemí (s výjimkou Švýcarska a donedávna i Rakouska). Jak je to možné?

Obhájci protilátek o tom často na sociálních sítích vedou zapálené debaty.  Nejčastěji dospívají k závěru, že jsou politici zkorumpováni výrobci vakcín: na přirozené imunitě se nedá nic vydělat, na očkování ano. Podobný důvod je ale velmi nepravděpodobný. Nějakou míru korupce samozřejmě vyloučit nelze, ale sotva si lze představit, že by byli současně zkorumpováni politici většiny západních zemí naráz. A co je ještě důležitější, neochota brát vážně přirozenou imunitu ve skutečnosti prostupuje celou společností a jde o velmi rozšířený postoj velkého množství inteligentních lidí všude kolem nás, kteří z očkování rozhodně žádný finanční zisk mít nemohou. Je proto zřejmé, že skutečné důvody musí být hlubší. Že příběh o očkování má v sobě cosi neodolatelného, co následně ovlivňuje racionální myšlení velké části lidí.

V čem tato „iracionální“ neodolatelnost spočívá? Abych na tuto otázku dokázal odpovědět, zapojoval jsem se po řadu měsíců cíleně do facebookových debat a testoval jsem v nich reakce obhájců očkování na argumenty ve prospěch přirozené imunity.

Dostat situaci pod kontrolu

Nejčastější odpověď, kterou jsem v debatách o uznávání přirozeně získaných protilátek dostával, zněla zhruba následovně: „Ale čím si jejich uznáváním pomůžeme? My potřebujeme zabrzdit epidemii a v tom nám uznání protilátek nijak nepomůže, neboť do situace nevnese žádný nový prvek, který by ji mohl změnit. Naopak očkování právě takovýto nový prvek přináší.“ Slovy Jana Konvalinky: „Uznáváním protilátek nezachráníme jediný život. Jen pomůžeme odpůrcům očkování.“

Druhý nejčastější důvod byl radikálnější a vnímal propagaci přirozeně získané imunity nejen jako nic neřešící, ale dokonce jako nebezpečnou: zatímco očkování nám imunitu poskytuje relativně bezpečně, prodělání nemoci je ruská ruleta, která může snadno vést ke smrti či zahlcení nemocnic. Proto není žádoucí v lidech vyvolávat dojem, že přirozeně získaná imunita je s tou očkovací rovnocenná (neřkuli silnější než ona), neboť by pak někteří mohli nákazu cíleně vyhledávat.

Tyto odpovědi ukazují, že na nejzákladnější rovině je důvodem k marginalizaci přirozené imunity potřeba dostat situaci pod kontrolu. Po dlouhá desetiletí jsme byli zvyklí na to, že moderní medicína nás před nemocemi dokáže velmi účinně chránit. Lidé samozřejmě stále na řadu nemocí umírají, ale děje se tak individuálně, nikoli epidemicky. Covidová pandemie tuto situaci změnila a po dlouhé době nás zase jednou nechala plně zakusit ztrátu kontroly a neschopnost tisícům úmrtí účinně zabránit. To vše v situaci pozdně moderní společnosti, která je eliminací rizik posedlá, bezpečnostními předpisy počínaje a přísným dohledem nad hrajícími si dětmi konče (viz blíže můj předchozí text). Není proto divu, že touha po obnově kontroly je obrovská.

Přirozená imunita tuto touhu nijak nenaplňuje, neboť je z principu nekontrolovatelná. Je důsledkem nemoci, která si nás nevyzpytatelně vybrala, aniž bychom s tím sami mohli cokoli dělat. Je zosobněním rizika, které může skončit smrtí. Její pravděpodobnost je sice u většiny věkových skupin velmi malá, naše tolerance k rizikům je ale dnes již tak nízká, že i vysoce nepravděpodobná rizika nás děsí a stávají se námětem drastických mediálních článků (např. o hospitalizacích dětí, které se ale týká jen 0,1 % nakažených dětí, přičemž k úmrtím dochází jen zcela výjimečně).

Oproti tomu očkování je něco, co máme pevně ve svých rukách. Jsme to my, kdo vakcínu vyvinul a rozhoduje o její aplikaci. Proto je očkování dokonalým symbolem kontroly a přináší nám tak psychologickou úlevu. Z týchž důvodů ale také části lidí nahání děs a má konotace kontroly totalitní a svobodu omezující.

Neodolatelný půvab digitálnosti

Očkování má i další symbolickou výhodu: výborně se statisticky eviduje. Očkování je jednoznačné: má/nemá (nanejvýše s rozlišením jednotlivých dávek). Hladina protilátek oproti tomu různě kolísá a není jasné, jak vysoká stačí. Řada odborníků sice argumentuje tím, že stačí jakákoli hladina, to je ale stále symbolicky poněkud neuspokojivé. Protilátky zkrátka mají konotace něčeho neurčitého a proměnlivého. Tvoří „analogové“ kontinuum (víc/míň). Naopak očkování je ryze „digitální“ (má/nemá), krásně se zanáší do tabulek a vykazuje ve statistikách, takže opět zvyšuje náš pocit kontroly nad situací.

Digitálnost je klíčová pro pozdně moderní byrokratickou státní správu. Stát se dnes snaží kontrolovat mnohem více aspektů života než dříve, ale zároveň je od reálných životních situací příliš daleko. Proto je všechny potřebuje převést na digitální data a vykonávat státní správu jejich prostřednictvím. I zvládání pandemie se proto primárně odehrává na rovině tabulek a statistik. Cílem nejsou spokojení občané, ale dobře vycházející statistiky, které mají občany uklidnit. Proto se dnes boj proti pandemii scvrknul již v podstatě jen v závod o co nejlepší čísla v tabulkách. Procento očkovaných tu je jedním z klíčových uklidňujících parametrů: čím je vyšší, tím lépe pandemii zvládáme. Že je většině prodělavších očkování žádnou novou ochranu nepřidává, je symbolicky nezajímavé.

Digitálnost je typickou složkou rituálů. Jak ukázal slavný teoretik rituálu Roy Rappaport, rituály často analogové hodnoty vyjadřují digitálně, čímž redukují nejednoznačnost a vytvářejí jasné hranice tam, kde by jinak byla jen obtížně uchopitelná kontinuální škála. Rituál přechodu do dospělosti například zavádí jasné rozlišení mezi chlapcem a mužem, zatímco bez něj by hranice dospělosti byla obtížně stanovitelná. Podobně rituální uzavření přátelství mezi dvěma skupinami vytváří dojem jistoty tam, kde by jinak vztah mezi oběma skupinami byl obtížně přehlednou směsí mnoha dílčích přátelství i nevraživostí mezi jednotlivci. Přesně to dovede i očkování.

V praxi je pochopitelně situace složitější, neboť i očkovací imunita po několika měsících rapidně klesne a nezřídka vyvane úplně. Pokládat očkované jedince za „bezinfekční“ se z tohoto hlediska může jevit jako ryzí pošetilost. Z religionistické perspektivy ale takové jednání dává skvělý smysl. Právě proto, že je imunita získaná očkováním tak nejistá, je třeba o to více přitvrdit v rovině rituálně-symbolické a nastolit kontrolu alespoň na této úrovni. Prohlásíme-li očkované jedince za bezinfekční, zatímco neočkované za infekční, aniž bychom zkoumali stav protilátek kterýchkoli z nich, vzdalujeme se tím sice lékařské realitě, ale provádíme tím smysluplný symbolický úkon, který nám umožňuje se ve světě lépe orientovat. Je to podobné, jako když tradiční společnosti při rituálech přechodu do dospělosti také nezkoumají, zda dotyčný opravdu už dospěl, nýbrž ho prostě vykonáním rituálu za dospělého prohlásí.

Rozpor mezi digitálním symbolickým systémem a analogovou realitou lze navíc snadno řešit opakováním rituálu: když už pochybnosti o vakcinační imunitě začnou být příliš velké, není nic snazšího než píchnout další dávku, která na čas opět do situace vnese jasnost (podobně jako když dvě společenské skupiny své přátelství rituálně stvrzují znovu a znovu).

Obětní beránek

Důraz na očkování jako jediný přípustný nástroj pro řešení pandemie má i další symbolický důvod. Jak při současné podzimní vlně vidíme, lidé jsou z nekončící epidemie frustrovaní a mají stále větší potřebu hledat jasného viníka, který je za ni zodpovědný. Jako nejlepší symbolický cíl se pochopitelně nabízejí neočkovaní: to kvůli nim se virus šíří a plní se nemocnice. Zatímco na viru si svůj vztek vylít nemůžeme, na svých „nezodpovědných“ spoluobčanech ano.

Ve veřejném prostoru tak můžeme vidět silnou vlnu nenávisti k neočkovaným. Ti jsou typicky chápáni jako iracionální antivaxeři, jako lidé propadající bludům a odmítající racionalitu moderní medicíny, jako voliči antisystémových stran, jako zastánci konspiračních teorií. Jinými slovy, neočkovaní se stali dokonalým symbolem, s nímž je možné asociovat vše, od čeho bychom se chtěli distancovat. Fungují jako „obětní beránek“, na nějž lze naložit všechna zla, jež společnost sužují, vypudit ho za její hranice, a tím navodit kolektivní psychologickou úlevu.

Realita je nicméně opět složitější. Nakolik proočkovanost pomáhá brzdit epidemii, je nejasné a vedou se o tom více či méně plamenné spory. Obhájci očkování ve prospěch této teze argumentují řadou studií a často přicházejí s působivými příklady zemí typu Dánska či Portugalska, v nichž měla právě silná proočkovanost epidemii výrazně brzdit. Proti tomu se ale stále častěji objevují studie, které takto jednoznačnou korelaci zpochybňují. Nákaza může rychle růst i v silně proočkovaných zemích, jak ukazují příklady typu Singapuru či Islandu (a nejnověji ostatně i Portugalska). Že mohou v důsledku rychle klesající účinnosti vakcín covid rozsáhle šířit i očkovaní, začínají v poslední době uznávat již i mnozí odborníci, kteří jsou jinak silnými propagátory očkování.

V této souvislosti je dobré mít na paměti, že epidemické šíření viru je komplexní proces, který zahrnuje tolik dílčích parametrů, že není v našich silách ho plně kauzálně popsat. Proč přesně covid vytváří klesající a stoupající vlny, není zdaleka jasné. V médiích se nejčastěji setkáváme s představou, že vlny jsou důsledkem vládních opatření, která růst křivky při správné aplikaci zpomalují, při špatné zrychlují. Tato představa je v mnohém uklidňující a evokuje přinejmenším možnost převzetí kontroly nad epidemií. Lze ale nalézt řadu příkladů, kdy zásadě odlišné vládní intervence v sousedních zemích ve výsledku vedly k dosti podobným křivkám. Ostatně i nyní u nás nyní křivka nákaz klesá stejně jako v Rakousku a na Slovensku, přestože tyto dvě země zavedly lockdown, zatímco my nikoli. V praxi je podle všeho ve hře velké množství obtížně předvídatelných faktorů, a někteří vědci proto navrhují na covidové vlny pohlížet jako na „emergentní jev“, který vzniká i v případě, že se v čase nijak nemění ani chování lidí ani chování viru samotného.

Podobná neurčitost je ale pro většinu z nás psychologicky nesnesitelná, a proto jí toužíme čelit příběhy o jasných příčinách a vinících. Dlouho byl hlavním viníkem Andrej Babiš. Na jaře se krátce do role viníka dostal průmysl, jehož neuzavření mělo údajně být klíčovým faktorem při šíření nákazy (ačkoli následné povinné testování ve firmách nic takového neprokázalo). Nyní zaujali pozici symbolického padoucha neočkovaní.

Že mají neočkovaní výrazný podíl na hospitalizacích, je oproti tomu nezpochybnitelné. I zde je ale situace složitější. V první řadě se hospitalizace týkají především vyšších věkových skupin (věkový průměr hospitalizovaných neočkovaných je 61 let), takže obviňovat ze zahlcování nemocnic neočkované jedince pod 40 let není na místě. Zároveň situaci komplikuje i to, že řada neočkovaných covid prodělala a jejich hospitalizace, jak jsme již viděli, jsou zanedbatelné. Racionální by proto bylo měřením protilátek odlišit prodělavší a poté napnout všechny síly v propagaci očkování na vyšší věkové skupiny. Nic takového se ale neděje, neboť podobný postup by byl příliš složitý, nezřetelný a symbolicky neuspokojivý. Do komplexní „analogové“ situace je opět třeba vnést úlevnou „digitální“ jasnost tím, že veškerou vinu hodíme plošně na neočkované.

Pravdivě pojmenovat situaci

Nemají ale nakonec zapálení obhájci očkování pravdu, když tvrdí, že uznávání protilátek do situace nevnese žádný nový prvek, který by ji mohl změnit, a tedy nám s krocením epidemie nijak nepomůže? Nemyslím si. Je jistě pravda, že samotné uznání protilátek imunitu populace nijak nezvýší a pouze legalizuje imunitu již existující. I to ale může nakonec situaci změnit víc, než si myslíme. Většinou totiž k proměně situace přispěje nejvíce právě to, že ji pravdivě pojmenujeme. Pravdivým pojmenováním se uvolní tlaky, kterými se navzájem držíme v šachu, a s jejich povolením dojde ke změně.

Jeden z hlavních důvodů odporu proti očkování je pocit, že stát lidem ve věci očkování lže a manipuluje s nimi (například podvodnou kampaní o očkování jako „tečce“ za pandemií) A tento pocit je právě s ohledem na ignorování přirozené imunity oprávněný. Sám jsem například covid v lednu prodělal, podle všech indicií mám nyní kvalitnější imunitu než většina mých očkovaných spoluobčanů, přesto jsem ale klasifikován jako nebezpečný jedinec, který nesmí do restaurace ani do kina. Pokud bych se za této situace nechal očkovat, ve svých očích bych tím s takto nesmyslným systémem kolaboroval. Proto jsem rozhodnut se očkování vyhýbat, seč to bude možné, ačkoli obecně proti němu nic nemám a ještě před rokem jsem si ho dovedl představit.

Podobný pocit na sociálních sítích opakovaně vyjadřuje řada dalších neočkovaných. Jelikož pro něj nenacházejí oporu v mainstreamových médiích, jsou nuceni se uchylovat k atisystémovým webům, z nichž se dnes stali velcí obhájci přirozeně získané imunity. Část lidí kapituluje a nakonec se se zaťatými zuby očkovat nechá – budou si však při tom připadat, jako kdyby v roce 1970 před kádrovací komisí vyjadřovali souhlas se vstupem vojsk, aby nepřišli o zaměstnání. Dopady této situace na společnost jsou a budou velmi neblahé. Významná část lidí tím na dlouhou dobu ztratí elementární důvěru v politický a společenský řád. A to se nám bude opakovaně vracet u voleb.

Naopak pravdivé pojmenování situace by stále ještě mohlo uvolnit velké společenské napětí, a tím opravdu nějaké změny dosáhnout. Pokud by očkování přestalo být vnímáno jako nesmyslný nátlakový a diskriminační nástroj (jímž bohužel nyní opravdu je), otevřelo by to prostor pro dialog s rizikovými skupinami obyvatel, které by opravdu očkování potřebovaly. Museli bychom ale těmito skupinami přestat pohrdat, strašit je a dělat z nich obětní beránky.

Jak jsem ukázal jinde, očkování funguje jako symbol společenského řádu, a ochota nechat se očkovat je proto přímo úměrná důvěře, kterou člověk ve společenský řád má. Pokud se nyní většina českých elit rozhodla neočkovaným posmívat a ostrakizovat je, dosáhnou tím jen toho, že důvěra dotyčných jedinců ke společenskému řád se ještě sníží – a s ní i ochota k očkování. Přitom u rizikových skupin je očkování opravdu žádoucí. Současný agresivní tlak ale tomuto cíli nijak nepomáhá, a vytváří naopak jen protitlak. Chceme-li společenskou situaci změnit, potřebujeme tlak povolit, uvolnit se a začít brát druhou stranu vážně.

Diskuse o textu je možná na mém facebookovém profilu