V posledních týdnech se s rostoucí křivkou nákaz vyhrotily spory ohledně pandemie. Obhajoby postojů různých stran jsme mohli slyšet v moha verzích. Stejně tak jsme mohli vidět, jak se tyto strany povětšinou navzájem míjejí a navzájem svým důvodům nerozumí. Vzájemnému porozumění nijak nepomáhá ani obecná tendence k černobílým schématům, na něž tyto spory bývají redukovány. To vše zvyšuje společenské napětí, což nám řešení pandemie jedině komplikuje.

V následujícím textu bych se nad základními pozicemi celé debaty chtěl zamyslet z celkovější perspektivy a pokusit se nastínit jejich možnou hlubší logiku. Jako klíč k pochopení jsem si zvolil roli, kterou v dnešní společnosti hrají rizika a naše reakce a ně. Snad by nám právě tato perspektiva mohla pomoci se ve sporech lépe vyznat a nabídnout z nich i možné východisko.

Pozdně moderní riziková společnost

Sociolog Ulrich Beck ve své knize Riziková společnost tvrdí, že klíčem k povaze dnešní doby je její specifický přístup k rizikům. Moderní doba podle Becka byla přelomová v tom, že díky vědeckému rozvoji začala být schopna eliminovat řadu rizik, s nimiž lidé dříve nedokázali nic dělat. Dobře to vidíme na moderní medicíně, která nás dokáže zbavit řady dříve smrtelných nemocí. Totéž ale dovede i moderní sociální stát, který nám dokáže pomoci při přírodních katastrofách a poskytuje nám sociální zabezpečení při nemoci a stáří.

Postupně se však začalo ukazovat, že modernita sice některá rizika eliminuje, ale jiná sama plodí. Moderní medicína vytvořila účinné léky, ale spolu s nimi přinesla i nové formy závislostí na nich. Moderní chemie nám poskytla plasty a řadu dalších praktických materiálů, ale tím vytvořila velkou zátěž pro životní prostředí. Moderní průmysl umožnil růst životní úrovně, ale také přispívá ke globálnímu oteplování. Moderní stát nás osvobozuje od závislosti na rodině a tradičním společenství, ale vytváří tím prostor pro bezprizornost, bezdomovectví, sebevraždy či drogové závislosti.

Často jsou to právě naše bezpečnostní snahy, které rizika ještě zvyšují. Kvůli velkému množství aut se bojíme děti pouštět samotné po městě, a proto je na kroužky vozíme, čímž ještě zvyšujeme počet aut v ulicích. Ve strachu z nežádoucích mikroorganismů udržujeme své domácnosti nebývale čisté, čímž vytváříme ideální prostředí pro vznik alergií.

Tato společností vytvořená rizika mají navíc globální povahu, což znemožňuje jejich jasné kauzální zmapování a nalezení jedné jasné příčiny. Dobře to vidíme na klimatické změně, k níž přispívá složitá síť mnoha lidských činností na celém světě, a proto nebude snadné ji řešit dílčími kroky pouze některých zemí. Totéž nám ale ukazuje i covidová pandemie, která se rychle šíří v důsledku globalizace, a proto snahy o její zastavení v dílčích státech opakovaně selhávají.

Dnešní člověk tak žije ve vědomí toho, že svými každodenními aktivitami pomáhá vytvářet řadu rizik, jejichž přesné dopady je těžké dohlédnout. Abychom se z takovéhoto vědomí nezbláznili, potřebujeme na ně nějak reagovat.

Snaha o eliminaci rizik

Nejběžnější reakce dnes spočívá v tom, že společnost ještě více zesiluje své bezpečnostní snahy a vrhá obrovské množství energie do odstraňování nových rizik. Vidíme to na klimatické politice, v jejímž rámci řada států neváhá sahat k drastickým krokům, které jsou minimálně z krátkodobého hlediska ekonomicky nevýhodné a donutí nás s velkými náklady přebudovat strukturu průmyslu i energetiky.

Jinou ukázkou téhož přístupu je právě covidová pandemie: zatímco před sto lety mnohem ničivější Španělské chřipce kladli lidé poměrně malý odpor a prostě jen s mírným omezením sociálních kontaktů počkali, až její vlny přejdou, dnes poprvé v dějinách celý svět napíná velkou část svých sil k boji s virem výrazně méně smrtícím, a to za pomocí jak nejnovějších vědeckých výzkumů, tak nebývale velkých státních intervencí, které ale zároveň vedou k masivnímu růstu státního dluhu a ke krachům řady malých podnikatelů.

Takováto reakce je ale v něčem jednostranná, neboť s riziky bojuje pomocí stejných prostředků, jaké ona pozdně moderní rizika zplodily – totiž pomocí moderní vědy a státní správy. Dobře je to vidět na globálním oteplování, kde chceme negativní následky technologického rozvoje odstranit ještě intenzivnějším technologickým rozvojem (rozvojem elektromobility a bezemisních technologií), což může vyvolávat oprávněné pochybnosti: nebude nakonec nějaké nežádoucí dopady mít úplně každé masivní získávání a přeměna energie?

Na covidové pandemii je tento vzorec nejlépe patrný v případě, že přijmeme hypotézu o úniku viru z wuchanské laboratoře: pandemii podle ní způsobil týž špičkový virologický výzkum, který nás před viry chrání. Právě to činí tuto hypotézu tak atraktivní. I bez ní ale není sporu o to, že virus se tak rychle šíří kvůli globalizaci, která je rovněž projevem naší vysoce rozvinuté civilizace. V tomto smyslu nám covid ukazuje její stín: volný pohyb lidí a zboží, který je základem dnešní ekonomiky, nás zároveň zbavil ochranných hranic a vydává nás viru na pospas. I zde tudíž řada lidí v našem převládajícím technicko-systematickém způsobu boje s pandemií podvědomě tuší vnitřní rozpor, a proto na něj odmítají přistoupit a dělat, že neexistuje.

Tento tušený rozpor je často symbolicky vyjadřován příběhem o „experimentální“ vakcíně, která má pandemii zastavit, zároveň by ale sama mohla způsobovat nechtěné vedlejší účinky. Zda je opravdu způsobovat bude, v tuto chvíli nedokážeme říci a ukáže se to až po letech. Podstatné však je, že sama tato možnost činí z covidové vakcíny výstižný symbol vnitřních rozporů rizikové modernity. Tyto rozpory jsou reálné, a proto je i symbol „experimentální vakcíny“ reálný.

Protipohled: Bagatelizace a konspiracismus

Jak jinak lze ale dnes na rizika reagovat? V médiích je jako odstrašující alternativa nejčastěji uváděn pohled, který všechna rizika bagatelizuje, ať už popíráním klimatických změn, nebo trváním na tom, že covid je jen „chřipečka“. Podobného bagatelizování se opravdu řada lidí dopouští a lze souhlasit, že takovéto strkání hlavy do písku nic neřeší. Zároveň je ale dobré mít na paměti, že tento přístup je vyvažující reakcí na přehnaný strach z rizik, který se na nás soustavně valí z médií. Jakkoli se mediální „strašení“ může jevit jako účinný nástroj, jak lidi pohnout ke změně chování („raději to přeženeme, aby lidi zůstali doma“), velmi často má opačné účinky a vytváří přesně obrácené obranné postoje. Překročí-li frekvence a barvitost reportáží z JIPek jistou míru, část lidí je začne vnímat jako zkresleně jednostranné a zvolí raději jejich ignorování. V tomto smyslu nesou paradoxně svůj díl odpovědnosti za bagatelizaci i mainstreamová média.

Jiný, o něco zajímavější, ale přitom stále dost extrémní způsob reakce na nová rizika nabízejí konspirační příběhy. Ty jsou v nějakém ohledu opakem bagatelizace. Vnitřní rozpory naší globálně-technické civilizace a rizika z nich plynoucí berou až příliš vážně a pokoušejí se je vystihnout pomocí působivých obrazů. Na rozdíl od mainstreamového „eliminačního“ přístupu se přitom nezaměřují tolik na rizika bezprostředně viditelná, ale spíše na rizika „druhého řádu“, která by mohla plynout z našich technicko-byrokratických snah o odstranění rizik bezprostřednějších. Zatímco běžně si o rizikových důsledcích našich navrhovaných řešení nemůžeme dovolit přemýšlet příliš důsledně (neboť by nás to úplně paralyzovalo), konspirační příběhy se právě na tyto rizikové důsledky systematicky zaměřují, dovádějí je do krajnosti a ukazují je jako něco, co je bytostně spjato s fungováním současného světa. Co je přitom z naší perspektivy slepou skvrnou, chápou konspiracisté jako záměr („to mi neříkejte, že to nikdo neřídí“).

Dobře to vidíme opět na ekologii. Například reálný paradox toho, že Evropa se chystá přecházet na elektromobilitu a současně s tím zavírat uhelné elektrárny, je na konspiračních webech hyperbolicky vyjádřen v obrazu elektrického světa, „kde nebude dostatek elektřiny, ani elektráren“, a který tudíž není než nástrojem „globální agendy na vyvolání Superkrize“, jež má zničit západní civilizaci. Výsledkem má být „zotročení národů, kde jednotlivé země nebudou mít dostatek elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů a budou si muset půjčovat peníze pro nákup čisté elektřiny ze zahraničí“.

Podobně i deklarace některých světových politiků o tom, že covidová pandemie je příležitostí k velké transformaci světového ekonomického systému a k vytvoření spravedlivějšího a ekologičtějšího světa na základě digitální „čtvrté průmyslové revoluce“, jsou v konspiračních narativech domýšleny do nejčernějších možných důsledků. Výsledkem je teorie „Velkého resetu“, která líčí apokalyptikou vizi světa, v němž v zájmu snížení ekologické zátěže zaniká soukromé vlastnictví, všichni jsou neustále sledování a fungují v systému „sociálního kreditu“ na čínský způsob.

Podobné příběhy působí fantaskně, ale reagují na reálné problémy dnešního světa. Přechod na bezemisní technologie nepochybně není bez rizik, obsahuje řadu nejasností a stojí v mnoha ohledech na víře v to, že technologický vývoj to nakonec nějak vyřeší. Stejně tak je zřejmé, že vize nové sociálně a ekologicky spravedlivé světové ekonomiky mají řadu potenciálních stínů a problémů a že i míra digitálního sledování každého z nás je stále vyšší. Konspirační příběhy tyto nejasnosti a možné temné stránky barvitě rozvádějí. Jejich obrazy jsou přemrštěné, nicméně vlastně v něčem pravdivé: představují jakousi „vyšinutou sociální kritiku„. V tomto ohledu je na místě je brát vážně. Zároveň ale samy o sobě nejsou řešením, neboť nás paralyzují a nenabízejí nám rámec pro jakékoli konstruktivní řešení oněch rizik.

Přijetí a individuální posouzení rizik

Existuje ještě nějaká jiná, konstruktivnější možnost, jak na rizika reagovat? Jednu možnost nám ukazuje právě covid. Zde se vedle dominantního přístupu, který chce rizika co nejvíce eliminovat, rýsuje jiný přístup, který chce přijmout covid jako trvalé riziko, s nímž se dá naučit žít. Propaguje ho například Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků, které rizika covidu nebagatelizuje, ale trvá na tom, že by měla být v kontextu každého jedince a každé situace individuálně zvážena na základě pravděpodobnosti.

Zatímco „eliminační“ diskurz, který dominuje v médiích, líčí i rizika s nízkou pravděpodobností v nejtemnějších barvách a zahrnuje nás líčeními toho, jak na plicních ventilátorech leží i mladí zdraví lidé, tento alternativní pohled chce důsledně propočítávat pravděpodobnosti, posuzovat pro každého jedince benefity a rizika individuálně a nechat rozhodnutí na něm (ideálně po konzultaci s lékařem). Na základě toho mu proto například v případě mladých mužů, kteří covid již dříve prodělali, vycházejí rizika vakcinace jako vyšší než její benefity. Mezi zvažovaná rizika jsou při tomto přístupu počítána nejen rizika zdravotní (včetně možných nežádoucích účinků očkování nebo vyčerpání zdravotnického systému soustředěním veškeré jeho pozornosti na jedinou nemoc), ale i psychická a společenská.

Proti podobnému přístupu lze jistě namítnout, že je ve své individuálnosti neproveditelný, že řada lidí se „správně“ rozhodnout nedokáže, že epidemie je příliš vážná na to, abychom její průběh mohli nechat na nevyzpytatelné volbě jedinců, že náležitého posouzení všech pro a proti jsou schopni jedině odborníci. Tyto námitky jsou v mnohem opodstatněné, ale zároveň jsou zosobněním přesně toho technicko-systematického přístupu, který v době vrcholné modernity způsobil řadu nechtěných problémů (např. ekologických), a proto dnes u řady lidí vyvolává podezření.

Právě nedůvěra k přetechnizovanému byrokratickému systému, který má tendenci rozhodnutí dělat za nás tak, aby vyhovovala systémovým požadavkům, stojí u kořenů častého dnešního důrazu na svobodné rozhodnutí. Jím se lze z technického systému vymanit a napojit se opět na cosi autentického, co v systému chybí. Naopak expertní řešení, jež jsou prezentována jako jednoznačná, jako něco, co vyplývá pouze z odborného vědění a žádné rozhodnutí nepotřebuje, budou vždy u řady lidí budit nedůvěru. Je totiž jasné, že žádné řešení není neproblematické, že vždy jsou ve hře alternativy, že ani experti nejsou zajedno a že teprve naše rozhodnutí pro nějaké řešení je onen faktor, který do situace může vnést pevnost a směr.

Individuální odpovědnost

Ve veřejné debatě jsou zpravidla zastánci osobního rozhodování prezentováni jako nezodpovědní individualisté, kteří odmítají chránit své bližní, a tím je nepřímo zabíjejí. Proti tomu je jako ideál kladeno zodpovědné sebeomezení v zájmu celku a druhých. Takovýto protiklad je ale zbytečně vyhrocený a vede vlastně k tomu, že řadu lidí do oné nezodpovědně individualistické pozice vytlačuje. Jistě, řada individualistů mezi námi je. Ale současně existuje i střední pozice, která epidemii vážně bere a osobní odpovědnost za šíření viru se převzít nebojí – pouze tak nečiní na základě černobílého rozdělování na bezpečné očkované a nebezpečné neočkované, nýbrž bere v potaz celou škálu faktorů a individuálně posuzuje rizikovost v každé situaci. Kolektivistický pohled, který hledí jen na očkování, totiž paradoxně může někdy šíření epidemie napomáhat – např. tam, kde očkované bez příznaků neposílá do karantény nebo v nich vyvolává falešný pocit „bezinfekčnosti“.

Příkladem takovéhoto středního individualizovaného postoje může být již zmiňované Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků, které rovněž k odpovědnému chování nabádá, pouze tak činí na základě složitějších kritérií, jež berou v potaz i míru rizikovosti každého jedince. Ruku v ruce s tímto přístupem jde pojetí individualizované medicíny, v jejímž středu stojí praktický lékař, který dobře zná své pacienty a pomáhá jim jejich rizika vyhodnocovat. Očkování takovýto lékař provádí na základě vyšetření, k němuž patří i změření protilátek. Zcela opačný přístup představují neosobní očkovací centra coby jakási masová „továrna na očkování“, která mezi jedinci nerozlišuje a jde jí jen o zvýšení celkového procenta očkovaných.

Individualismus a péče o věci společné

Tváří v tvář pandemii možná řadě z nás podobný individualizovaný přístup může připadat jako nespolehlivý luxus, zatímco jednoduchý a jednoznačný pokyn k plošnému očkování se může jevit jako ve výsledku spolehlivější strategie. Potřebujeme přece jednat rychle a účinně, a nemůžeme si tedy dovolit čekat na to, až se deset miliónů lidí rozhodne na základě konzultace se svým lékařem. To je pravda a je v pořádku, že nějaká plošná pravidla můžeme uplatňovat. Pokud by všichni brali společenský řád za svůj a dodržování jeho pravidel pokládali za samozřejmost, byl by takovýto plošně technický přístup opravdu pro krátkodobé zvládnutí pandemie postačující. Je jistě praktické, že pro významnou část společnosti to i dnes platí. Zároveň už ale v éře pozdní modernity nelze čekat, že tento přístup přijmou všichni.

Část lidí dnes z různých důvodů společenskému řádu plně nedůvěřuje. Dvojnásob to platí pro postkomunistické země, v nichž má mnoho lidí se společenským řádem různé špatné zkušeností, a proto spoléhají spíše na svobodnou vůli a individualitu. Jakkoli má ale u nás tento přístup specifické historické důvody, na základní rovině je obecným projevem pozdní rizikové modernity. Máme obecně mnoho zkušeností se stinnými stránkami plošně technických řešení, a proto u části z nás narážejí na odpor.

Nemá-li se naše společnost rozpadnout, potřebujeme hledat způsoby, jak do jejího řádu začlenit i tuto její individualističtější část. Pokud její odpor onálepkujeme jako „iracionální“ a budeme ho překonávat násilím, dosáhneme nanejvýše toho, že se řada lidí navenek podvolí, ale ve skutečnosti se tím od jakýchkoli společenských pravidel jen ještě více odcizí a potvrdí si jejich nesmyslnost. K ideálu odpovědné společnosti, která bere ohled na druhé, se tím nijak nepřiblížíme.

Pozdně moderní společnost již nedokáže plně sdílet někdejší kolektivistické postupy na odstraňování rizik, které ještě dnes naplno praktikuje například Čína (např. se svou brutální strategií nulového covidu). Jsme si příliš vědomi, k čemu všemu podobný přístup ve 20. století vedl, a část lidí se proti němu chrání důrazem na individuální svobodu. Ten jistě často vede k nešťastnému stažení do soukromí a neochotě převzít odpovědnost za cokoli společného. Chceme-li ale smysl pro odpovědnost kultivovat, je možná vhodnější to dělat nikoli tím, že budeme péči o věci společné stavět k individualismu do protikladu, ale spíše tím, že budeme rozvíjet takové pojetí individualismu, které s péčí o věci společné v žádném protikladu není.

Svobodná vůle nemusí být s péčí o celek v rozporu. Pouze potřebujeme nabídnout takové pojetí svobody, které bude zahrnovat i odpovědnost. Svoboda se nemusí vylučovat s respektováním hranic, ale musí si je nastavit sama a nevnímat je jako něco vnuceného. Budeme-li naopak hranice nastavovat pomocí restrikcí, vytváříme tím dojem, že jsou se svobodou nekompatibilní. Tím posílíme asociální individualismus a budeme zastánce osobní svobody vytlačovat do společenského extrému, místo abychom jim nabídli integraci.

To platí nejen pro covid, ale i třeba pro ochranu životního prostředí: i ta může fungovat jen v případě, že ji lidé nebudou chápat jako něco, co jim v rozvíjení individuální svobody brání, ale spíše jako něco, co ji umožňuje naplnit. Jestli naopak něčím chceme lidem ekologii znechutit, pak je to její prosazování pomocí plošných příkazů a zákazů, které jde ruku v ruce s nepřiznáváním případných rizik a vnitřních rozporů.

Je jasné, že podobný přístup je obtížný. Kdybychom měli všichni stejné názory, byla by jakákoli řešení mnohem jednodušší. Jestliže je ale nemáme, nezbývá než brát názorovou pluralitu v potaz a nabízet taková řešení, která budou dávat smysl z různých perspektiv a budou otevřená k různým typům jednání. Ekologicky odpovědné chování bude mít jiný obsah pro kosmopolitního Pražana a pro venkovského zemědělce. Stejně tak epidemiologicky odpovědné chování může mít svou verzi pro očkované i pro neočkované.

Přijetí rizik

Zároveň je třeba brát vážně fakt, že modernita nakonec rizika plně eliminovat nedokáže a nevyhnutelně je veškerým svým jednáním spoluvytváří. Beck příznačně pozdní modernitu označuje za „reflexivní“, neboť je pro ni typické právě vědomí toho, že jakékoli opatření na odstranění rizik nová rizika tvoří. Dobrou ukázkou může být nejen lockdown, ale i různá ekologická opatření, u nichž nezřídka časem zjišťujeme, že vlastně navzdory své ekologičnosti nové ekologické problémy tvoří (příkladem mohou být nejen nechvalně známá biopaliva, ale třeba i igelitové tašky, které nejprve supermarkety s velkou slávou rušily, ale nyní se k nim opět vracejí, neboť papírové tašky se ukázaly jako ještě neekologičtější).

Média nám dnes sice vybraná rizika akutně kladou před oči (např. v podobě apokalyptických klimatických předpovědí nebo dramatických reportáží z covidových nemocnic), ale vybírají si především rizika bezprostředně viditelná a snaží se nás motivovat k přijetí opatření, jimiž těmto rizikům zabráníme (např. tím, že se všichni necháme očkovat a koupíme si elektromobil). Obrazy rizik tak v nás mají vyvolat touhu po jejich eliminaci. Takováto touha ale není naplnitelná, neboť opatření na odstranění bezprostřednějších rizik opět vytvářejí rizika nová, vzdálenější (ona rizika „druhého řádu“, která za nás tak barvitě tematizují konspiracisté). Výsledkem je frustrace lidí a jejich častá neochota s riziky cokoli dělat.

Není nakonec přece jen realističtější hledat cesty, jak rizika a nejistotu do svého života přijmout jako jeho trvalou součást? Jak se naučit žít se svým strachem a vinou (a to nejen strachem z vlastní smrti, ale i z toho, že nakažením „zabiji“ někoho jiného a že můj bezemisní elektromobil je vykoupen mrzačením dětí v afrických kobaltových dolech)? Není na čase si přiznat, že naše snahy o snížení rizik (ať už covidových, nebo třeba ekologických) nevyhnutelně nějaká nová rizika vyvolávají? Pozdní modernita už nedokáže žádná řešení přijímat neproblematicky. Pokud otevřená debata o stinných stránkách všech řešení nebude probíhat ve společenském středu, bude probíhat mimo tento střed, a tím posilovat společenské extrémy.

Pozdně moderní rizika se vyznačují tím, že jsou nečekaná a projeví se často až po letech. Není proto poctivé tvrdit, že „covidová vakcína je prokazatelně bezpečná“ nebo že „díky novým technologiím energetická krize po zavření uhelných elektráren a přechodu na elektromobily nenastane“. Ve skutečnosti v tuto chvíli případné budoucí problémy nejsme s to předvídat. Poctivý přístup je si to přiznat a jasně říct, že vakcinace či elektromobilita jsou výsledkem našeho rozhodnutí učiněného na základě rozvahy rizik a benefitů, které ale zároveň musí počítat s řadou budoucích neznámých. Právě toto rozhodnutí (jež je projevem lidské svobodné vůle) by do našich řešení mělo vnášet pevnost. Budeme-li naopak případná budoucí rizika popírat, vytvoříme tím pouze falešnou jistotu, která bude pro řadu lidí nedůvěryhodná a budou mít o to větší potřebu ji nabourávat pomocí konspiračních teorií.

Diskuse o textu je možná na mém facebookovém profilu