Autor: Petr von Fenstein

10. díl ze série věnované dopadu pomoci Lend-Lease na válečné úsilí SSSR.

„Sovětský svaz by se bez dodávek spojeneckých letadel v kritické situaci neobešel!“ vs. „Dodávky letadel tvořily pro Sovětský svaz pouze 2 % všech strojů.“
Toto jsou pouze dva z celkových pohledů na problematiku dodávek letecké techniky v rámci Lend Lease. Jaké jsou však reálné údaje a data za roky 1941 a 1942?

Po delší odmlce - bohužel způsobené ztrátou části důležitých zdrojů a shromážděných dat - bych rád navázal na kapitolu věnovanou tankům a pokračoval v další kritické sféře spojenecké pomoci LL, a tou je letecká výzbroj.

Nicméně ještě před tím než začnu, bych rád věnoval jednu pasáž popisu obecného problému produkčních makrostatistik letadel (potažmo všech kategorií vojenské techniky SSSR). V průběhu posledních několika let se velmi často objevují statistiky vykazující sovětskou produkci a dodávky letadel za období Velké vlastenecké války v počtu přesahujícím 100 tis. kusů - např. i Harrison uvádí produkci za roky 1941-1945 zhruba 142 756 (nicméně dodávky do ozbrojených sil uvádí jako 109 558), Dymič a Šedivý ve své publikaci Triumf a tragédie uvádí produkci a dodávky shodně jako 142 073, Dunn pak za roky 1941-1945 kolem 112 500, Krivošejev udává za celou Velkou vlasteneckou válku 115`600 (včetně „Spojenců“, SSSR výroba pak 101`200) atd.. Kritický problem těchto statistik je však ten, že bohužel neodpovídají produkci hliníku. Na tuto chybu komunistického vykazování přišel již v průběhu 90. let ekonom B. V. Sokolov, který již v té době kritizoval běžně uváděných 112 100. Pokud se podíváme do statistik „Statistické ročenky - Národní ekonomika SSSR v průběhu Velké vlastenecké války, 1941-1945“ zjistíme, že je zde doopravdy velký nesoulad mezi produkcí hliníku a uváděného počtu letadel. Pro lepší představu srovnání se statistikami Německa - SSSR disponovalo zhruba se 3x méně tunami hliníku než Německo a při tom vyrobilo zhruba 1,7x více letadel než Německo. Tento rozdíl nelze vysvětlit ani efektivnější výrobou, ani „letadly ze dřeva“, ani dalšími faktory běžně se objevujícími v knihách. B. V. Sokolov však přišel na chyby ve statistikách výroby a plnění plánů, na základě těchto svých šetření se dobral k názoru, že počet strojů, které se dostaly na frontu, musel být maximálně kolem 85 000 kusů (55 000 odhad Sokolova na základě spotřeby hliníku + 30 000 maximální možná rezerva na vliv použití dřeva podle údajů o úsporách hliníku z knihy A. S. Jakovleva, Советские самолеты: Краткий очерк).

Z tohoto důvodu se budu snažit pracovat v této kapitole se čtyřmi hlavními zdroji údajů - v důsledku konzistence převážně data od A. Hilla, M. Harrisona a G. F. Krivošejeva. Navíc s tím tato data porovnám se zajímavým dílem V. Dymiče, M. Šedivého „Triumf a tragédie“.

V předchozí kapitole jsem tuto problematiku naprosto ignoroval, nicméně i ve statistikách tankové produkce jsou naprosto identické problémy - tuny vyrobené oceli naprosto nereflektují statistiky vyrobených tanků. Nicméně celková problematika těchto statistik a jejich vliv na produkci si myslím, že jde nad rámec tohoto článku. Jeho hlavním cílem je čtenáři přiblížit základní kategorie a poskytnout úvod do problematiky pomoci Lend Lease (celkový obraz je ovlivněn dle mně stále přijatelnou mírou, jedná se tak o velmi konzervativní pohled na statistiky).

Dodávky letadel mezi roky 1941 a 1942

Podobně jako pro tanky základním zdrojem pro naše potřeby zachycujícím statická data za jednotlivé roky 1941 a 1942 je studie zástupce náčelníka Generálního štábu Ruské federace generálplukovníka G. F. Krivošejeva. Na druhou stranu bych také rád zmínil, že bohužel se Krivošejev v části věnované ztrátám letecké techniky pustil do - pro mě ne dost dobře pochopitelného - dělení na ztráty způsobené v boji a ztrátami ostatními (např. technické poruchy, nehody, apod.). Z tohoto důvodu veškerá procenta ztrát vztahuje zásadně pouze ke ztrátám v boji, což podle mne je nevhodné zkreslování údajů (přeci jenom ztráty 42.2 % oproti 66.1 % za rok 1941 pro bombardéry je dost významný rozdíl). Proto jsem jeho údaje přepočítal na celkové ztráty, neboť jsem toho názoru, že z pohledu makroekonomiky je jedno, jakým způsobem došlo ke ztrátě, důležitý je prostě fakt, že výroba musí tyto ztráty nahradit tak jako tak.

Navíc s tím zřejmě Krivošejev rozdistribuoval celkový počet letadel dodaných na frontu mezi jednotlivé roky tak, aby např. rok 1941 a 1942 byl tímto výrazně posílen.

Nicméně pusťme se tedy do popisu situace SSSR po počátku operace Barbarossa. Sovětský svaz v období mezi 22. červnem až 31. prosincem 1941 ztratil významné množství své letecké techniky - pro jednoduchost jsem ztráty shrnul do tabulky.

Rok 1941 (v tis.) K 22. červnu, 1941
Dodáno Zařazeno ve stavu Ztráty % Ztrát (celkové) K 1.lednu, 1942
Bombardovací 8.4 2.5 10.9 7.2 66.1 3.7
Bitevní 0.1 1.4 1.5 1.1 73.3 0.4
Stíhací 11.5 6.0 17.5 9.6 54.9 7.9
Celkem 20.0 9.9 29.9 17.9 59.9 12.0
Tabulka 14: Počty a ztráty letecké techniky SSSR v průběhu 1941

Po analýze tabulky tak můžeme říci, že SSSR ztratil přibližně 60 % své letecké techniky během pouhých 6 měsíců. Z pohledu jak válečného úsilí, tak ekonomické reality SSSR jsou to v podstatě neudržitelné ztráty. Vzhledem k tomu, že Sověti si uvědomovali svoji slabost, již ve druhém měsíci německého útoku počala jednání s oběma západními mocnostmi - tedy Velkou Británií a USA.

Začněme nejdříve VB - britský ministerský předseda W. Churchill slíbil okamžitou pomoc a již 16. srpna, 1941 otevřel úvěrovou linku pro okamžitou pomoc SSSR. Z této linky pak byla nakoupena většina letadel za rok 1941 a to dokonce ještě před Prvním protokolem! Veškeré smluvní formality byly dokončeny teprve až po 26. červnu, 1942 - Churchill se tedy do určité míry pustil do velkého politického rizika bez jakékoli smluvní dohody!

V USA nebyla situace nijak odlišná - 24. června, 1941 byla uvolněna sovětská aktiva u amerických bank, která zde byla „zmrazena“ od 30. listopadu 1939 v důsledku sovětského napadení Finska. Toto opatření umožnilo Sovětům okamžitě nakoupit 59 stíhacích letadel (včetně 21 P-40). Společně s tímto nákupem začali s USA také vyjednávání ohledně nákupu dalších strojů v rámci potenciálního Lend-Lease Act. Za Sověty se jednání účastnily tyto osoby - generálmajor a ředitel Leteckého výzkumného institutu (Letno-issledovatel'skij institut, Летно-исследовательский институт) M. M. Gromov, dále společně s ním významní zkušební pitoti G. F. Bajdukov a A. B. Jumašev, který odcestoval do USA v druhé polovině srpna 1941.

Toto tedy k vyjednávání a počátkům spolupráce ohledně dodání letecké techniky, pojďme se však podívat na agregované statistiky všech těchto dodávek. Problematiku finančního vyrovnání či nevyrovnání bych rád rozebral v samostatné kapitole.

Dodávky letadel pro rok 1941

Pokud budeme opět operovat s údaji od Krivošejeva tak v době na konci první ofenzivy u Mosky, tedy zhruba kolem 1. ledna 1942 mělo sovětské letectvo VVS RKKA (Vojenské letectvo DRRA, Vojenno-Vozdušnyje Sily RKKA), VVS VMF (Vojenno-Vozdušnyje Sily Vojenno-Morskogo Flota, případně také někde krátce jako MA, Námořní letectvo, Morskaja Aviacija) a jednotky PVO (Protivzdušná obrana státu, ProtivoVozdušnaja Oborona) k dispozici zhruba 12 000 bojových letadel (7 900 stíhacích, 3 700 bombardovacích, zbytek bitevní). Toto číslo vypadá na první pohled celkem nadhodnocené. Do určité míry neobstojí ani ve srovnání s dalšími zdroji - ostatní autoři uvádí počet bojových strojů jako pouze 1 829 pro VVS RKKA (1 010 stíhacích, 590 bombardovacích, zbytek pak bitevní, k 05. 12. 1941, Dymič & Šedivý) - pokud bychom přičetli údaje od A. Hilla ohledně PVO + VMF (z počátku ledna, 1942) tak se celkový počet - po určitém zohlednění ztrát - pohybuje za prosinec, 1941, kolem 3 500-3 800 bojových letadel, zatímco jiný autor uvádí data za celou frontu (tedy VMF, VVS RKKA + PVO) jako 2 495 (k 01. 12. 1941, Harrison), A. Hill odhaduje neurčitě 2 500 - 3 000 (prosinec, 1941) je tedy více než nepravděpodobné, že by Sověti během 1 měsíce obdrželi a vyrobili zhruba 8 500-9 000 letadel (a zaznamenali 0% ztráty) zejména v době těžkých bojů kolem Moskvy a přesunu továren (navíc bez dodávek hliníku a dřeva)! Nicméně rozdíl ve statistikách nemusí být dán nějakým záměrným falsifikováním, ale pouze rozdílem v tom, že Krivošejev zásadně neuvádí počet nebojeschopných strojů (v případě letadel potenciálně až 50-60 %, viz. Sokolov a Dunn).

Poté, co jsme vyjasnili počty sovětských letadel, můžeme se podívat na počty spojeneckých letounů. Ty se do SSSR dostaly mnohem dříve než tomu bylo např. u tanků. Prvních 15 Hawker Hurricane dorazilo do SSSR již 15. srpna 1941 v rámci konvoje Dervish (ze sovětských dokumentů máme i potvrzené první jednotky s americkými stroji koupenými UK z USA - již 12. října 1941 operoval 126. stíhací letecký pluk s letadly Tomahawk Mk. II).

Podle A. Hilla tak do prosince 1941 dorazilo do Archangelsku přesně 699 letadel, tedy před tím než došlo ke změně do Murmansku. V průběhu prosince však dorazily ještě dva konvoje, PQ5 a PQ6. A. Hill však počty letadel na palubě lodí z těchto konvojů neuvádí. Stejně tak se především zaměřuje na britské dodávky z Anglie a Kanady, nicméně zmiňuje, že do 9. ledna, 1942 dorazilo z USA do SSSR 95 strojů. Pro započtení amerických dodávek se tedy podívejme do údajů v knize Triumf a tragédie - zde se udává, že Spojenci dodali 740 strojů pouze pro VVS RKKA. Harrison pro toto období neuvádí přesná data, nicméně se dají s určitými předpoklady zohlednit z jeho dat za 9 měsíců roku 1941 a 1942 - zhruba kolem kolem 800-850 strojů.

Přejděme tedy k agregovaným datům za období roku 1941 od počátku spolupráce:

1) Výroba vs. dodávky - podle Krivošejeva Sověti dodali na frontu 6 000 stíhacích a 2 500 bombardovacích strojů. Podle Dymiče a Šedivého pak 7 220 stíhacích a 3 754 bombardovacích (pouze pro VVS RKKA!, i z toho je vidět nepřesnost tohoto zdroje). Harrison pak uvádí celkem 7 042 za druhou polovinu roku 1941 bez rozdělení dle druhů. S největší pravděpodobností bude číslo od Harrisona nejbližší realitě, protože jako jediný udává mnohem nižší dodávky v poslední třetině roku 1941 (důvod je jasný, německá agrese, nicméně i málo známým problémem je, že SSSR měl kritický problém s elektrickou energií a naprostá většina továren nemohla v důsledku plynule vyrábět - tyto údaje potvrzuje i N. A. Vozněsenskij). Pokud bych tedy dal do poměru spojenecké dodávky s dodávkami za 6 měsíců, tak pak spojenecké dodávky představují pro stíhací letouny od 12 %-18 % (toto číslo je bez jakékoli korekce sovětské produkce z důvodu konzervativního odhadu, stejně tak naprosto ignoruji složitou problematiku defektů, polotovarů, atd., která ve svém důsledku ovlivnila sovětské produkční statistiky směrem nahoru), pro bombardovací pak naprosto zanedbatelné procento blížící se nule.

V této části jsem také naprosto ignoroval „dodávky“ školních či vyřazených strojů (Kotelnikov doslova mluví o „списанного старья“, tedy volně přeloženo jako odepsaná stará letadla) jako Polikarpov I-5 a I-15, které jsou započteny do „sovětské výroby roku 1941“ (více viz. Kotelnikov V.R. - Letadla Lend-Lease, АВИАЦИОННЫЙ ЛЕНД-ЛИЗ; mimochodem tak nepřímo potvrzuje B. V. Sokolova a jeho zjištění)!

2) Frontové nasazení - tato část je více problematická v důsledku různých priorit pro hlavní bojiště ke konci roku 1941, stejně tak pro jednotlivé složky, které obdrželi spojenecké stroje. Nicméně podívejme se nejdříve do některých jiných zdrojů než Krivošejev (Krivošejev totiž neuvádí žádný poměr spojeneckých strojů pro rok 1941-2) - za celkou válku pak uvádí zhruba 15%. Obecně vzato naprostá většina knih vydaná v době před rokem 1991 udává v podstatě velmi mizivé procento „Spojenců“ od 0-2 %. S tímto do určité míry také souhlasí Dymič a Šedivý, kteří udávají ve své knize poměr pro VVS RKKA k 5. prosinci 1941 pro stíhací letadla pouze jako 2,4 % (na frontě pouze 24 spojeneckých strojů, což by znamenalo ztráty skoro 97 %! Spíše soudím, že se jedná o chybu, kdy autoři porovnávali celkové dodávky do SSSR se statistikami pouze za VVS RKKA).

Tato čísla jsou s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou příliš nízká, protože máme již data z britsko-ruských výzkumů za rok 2005-2008, která podávají trošku jiný obraz.

Víme, že v sovětské PVO bylo k 1. lednu 1942 ve službě 99 Hawker Hurricane Mk. II a 39 Tomahawk IIB (či Curtiss P-40C) z celkového počtu 1 470 letadel, tedy zhruba 9,5 %. Zbytek letadel byl rozdělen především do severních oblastí (Polární kruh, Karélie, Leningrad, atd.) pro ochranu konvojů a pro ochranu Doroga Žizni, tedy Cesty života - např. 2. gardový smíšený letecký pluk Rudého praporu, který operoval z letiště Vaenega (v některých dalších zdrojích jako Vaenga) disponoval s 50 Hawker Hurricane Mk. II a pouze 4 MiG-3. Podobně 78. stíhací letecký pluk, letiště Vaenega, měl 33 Hawker Hurricane a 12 I-16. Dále např. 22. letecký doplňovací pluk se základnou na letišti Ivanovo měl k dispozici 36 Hawker Hurricane.

V rámci této problematiky roku 1941 a 1942 naprosto ignoruji jistě zajímavou kapitolu RAF v SSSR zvanou „Force Benedict“, tedy 81. a 134. peruť operující především se stroji Hawker Hurricane Mk. II. Tyto jednotky se do SSSR dostaly v průběhu srpna, 1941, a sloužily především v rámci VVS VMF (Severní loďstvo) spadající pod velení generálmajora A. A. Kuzněcova.

Na úseku v okolí Moskvy byla většina spojeneckých letadel shromážděna u 6. stíhacího leteckého sboru, poměr spojeneckých letadel Hawker Hurricane a Tomahawk se pohyboval od prosince, 1941 do ledna 1942 mezi 15-20 %.

Pokud se tedy podíváme na agregované statistiky za konec roku 1941 podle dat zmíněných na počátku této kapitoly poměr spojeneckých stíhacích letadel se pohyboval napříč frontou v průběhu prosince 1941, a počátku ledna 1942, zhruba od 18 % do 35 % (v závislosti na různých výše zmíněných zdrojích, v případě Krivošejeva je to pak pouze 9-12 %) , příčemž v oblastech s vysokou prioritou pro sovětské velení představovali „Spojenci“ dosti často významnou část strojů nasazených na těchto bojištích. Je zajímavé, že data, která obecně uváděli odborníci na leteckou problematiku a LL ve svých publikacích, jako např. V. R. Kotelnikov (1999-2001), V. Vajtuško (1992) či C. F. Geust + G. F. Petrov (2002-2005), poukazují na to, že spojenecké stíhačky představovaly po celou dobu války zhruba 12-20 % celkového stavu kumulativně za všechny vzdušné složky.

3) Kvalitativní srovnání - pro rok 1941 nelze jinak než uzavřít, že spojenecké stroje se jako bojový systém po kvalitativní stránce vyrovnaly tomu nejlepšímu, co Sověti mohli do boje poslat. Avšak podstatnou část sovětských sil v této době stále ještě tvořily Polikarpovovy stroje jako I-16, I-153 a také I-5, I-15 (pro konec roku 1941, zhruba kolem 40-60 %). Modernější stroje jako LaGG-3 (za poslední měsíce roku 1941 pouze k dispozici 263 kusů), Jak-1 (v mnohem menších počtech v důsledku problémů s náběhem produkce, dále také první stroje trpěly problémy s motory a kostrou letadla) a MiG-3 (všeobecně rozšířenější než LaGG-3, v době konce 1941 v počtech pouze o několik desítek vyšších než LaGG-3, navíc stále s velkými problémy s pilotáží) byly všeobecně jako komplexní bojový systém srovnatelné s Hawker Hurricane i Tomahawk. Spojenci v některých parametrech předčili sovětské stroje (např. výškovost, ale také např. schopnost operovat v zimním počasí, z tohoto důvodu byla velká část Hurricanů na severní frontě; vybavenost komunikačními prostředky, pasivní ochrana, ale do určité míry i nebojové kvality jako výborná výstupní kontrola kvality, atd.), v jiných zase byli horší (náročnost údržby, vylétanost pilotů, obnovitelnost v poli, rozmístění výzbroje, atd.), v jiných víceméně srovnatelné. Nicméně podobně jako v předchozí kapitole odkazuji na odbornější literaturu, či články mých kolegů.

O roku 1942 bych dále pokračoval v příštím díle.

Rád bych poděkoval kolegovi Darkfoldovi za cenné připomínky, velmi zajímavý zdroj dat ohledně sovětského letectva a rady týkající se organizace sovětských sil.

Rád bych poděkoval kolegovi ICEmu za cenné připomínky a rady týkající se organizace sovětských sil.