Odvody OSVČ na sociální pojištění vzala vláda za špatný konec. Problémem těchto odvodů není příliš nízké minimum, nýbrž to, že absurdně vysoký počet živnostníků odvádí pouze toto minimum.

Problémem je, že stát neumí ohlídat, aby se například ajťák, který de facto vykonává pravidelnou práci zaměstnance s výdělkem sto tisíc měsíčně, nemohl prohlásit za podnikatele a využívat výhod, které stát podnikatelům za jejich iniciativu v nejistých podmínkách nabízí. Z oněch měsíčních sto tisíc totiž švarcsystémový „živnostník“ šedesát odepíše pod hlavičkou paušálních výdajů, ze zbylých čtyřiceti počítá svou daň z příjmu, pro účely sociálního pojištění je ale ještě rozpůlí a tento odvod počítá z částky zvíci minimální mzdy. Stejně jako třeba živnostnice-kadeřnice někde na periferii republiky, která dnes bez ohledu na obrat prvních šest tisíc měsíčně odesílá státu a teprve pak začíná vydělávat na bydlení pro rodinu, potraviny a tak dále. Napříště to bude devět nebo deset tisíc. Přesvědčit ji, že toto pojetí daní je spravedlivé a že se vyplatí zůstat se svým podnikáním v systému, bude obávám se pro ajťácko-středopravicovou koalici nadlidským úkolem.

I bez ohledu na silnou regresi, která ve zdanění živnostníků s ročním příjmem pod milion panuje, zvyšovat jejich minimální měsíční odvody k úrovni deseti tisíc znamená zabíjet drobnou podnikatelskou iniciativu v ČR. Za těchto podmínek těžko jako podnikatel/ka na hlavní činnost začnete s čímkoli, čím byste se mohli chtít na vlastní pěst živit. Ať už by to bylo včelařství (sedmdesát sklenic medu měsíčně pro stát??), masérství, marketing, jazykové korektury nebo výroba sádrových andělů a lapačů snů. (Ne, já taky nevím, kdo tyto předměty kupuje, ale o to nejde.) V lepším případě si budete hledat záminku pro výhodnější podmínky vedlejší samostatné činnosti (studium, rodičovská, částečný zaměstnanecký úvazek...), v horším budete svou činnost budovat načerno anebo se svých představ vzdáte.

Diskusi o spravedlivém dělení břemene mezi zaměstnance a podnikatele nelze rozumně vést bez historické perspektivy: bez povědomí o časovém vývoji nezaměstnanosti. Pokud je dnes nezaměstnanost rekordně nízká, lze pochopit, že stát nestojí o volnonožce realizující se ve svém oboru za upachtěných patnáct tisíc měsíčně. Má důvod nasměrovat je do ekonomicky výkonnějšího zaměstnaneckého procesu. Jenže systém je nastavován dlouhodobě – mimo jiné i za časů vysoké nezaměstnanosti. Každý, kdo v takovém období nespadne do státní záchranné sítě a protlouká se situací ve svém legálním podnikání, dokonce přitom státu něco odváděje, je pro státní pokladnu požehnáním. Nejúspěšnější z nich se pak stávají i motorem dalšího růstu. Vysokou inflaci jsme si taky ještě předloni neuměli představit. Tak že bychom tu plnou zaměstnanost měli navěky?