Neznám žádnou úspěšnou firmu, která by se nezabývala strategií svého dalšího rozvoje. Česká republika, která už více než dvacet let postrádá jakoukoli dlouhodobou vizi, ale takovou firmou je. Začátkem devadesátých let to bylo ještě pochopitelné, vždyť komu by se po padesáti letech centrálně plánovaného hospodářství chtělo vytvářet nějaké dlouhodobé strategie. V dnešní době už to ale pochopitelné není. Jako jedna z menších evropských ekonomik s vážnými problémy v oblasti veřejných financí, neustále odkládanými nebo v lepším případě nedotaženými reformami, potřebujeme kvalitní hospodářskou politiku více než kdo jiný. Dobře zpracovaná strategie by tak mohla být užitečným vodítkem pro škrty ve vládních výdajích, mohla by pomoci rozhodnout které reformy provést jako první a jak je mezi sebou vzájemně provázat.

Důležité je také nesoustředit se jen na škrty. Jsou sice podmínkou nutnou, ale nikoli dostačující. Vládní hospodářská politika musí být vždy postavená na dvou rovnocenných pilířích. Jednom úsporném a druhém prorůstovém. Stát, který v době krize jen škrtá sice získává krátkodobou výhodu, ale dlouhodobě ztrácí konkurenceschopnost. Zkušenosti posledních dvou let jasně ukazují, že firmy které krizi úspěšně překonaly sice intenzivně škrtaly, ale zároveň investovaly. Sice méně nežli dříve ale o to promyšleněji a jen do skutečně prorůstových opatření. A právě ty musí hospodářská strategie definovat a vláda posléze akcentovat.

Prozatím jediným pokusem vytvořit zastřešující hospodářskou strategii zůstává Strategie hospodářského růstu. Přestože už je z dnešního pohledu v mnohém překonaná, jasně ukázala potřebu strategického plánování na vládní úrovni. Při její přípravě jsme totiž s kolegy kromě jiného zjistili, že je Česká republika přeborníkem ve vytváření rezortních koncepcí. Při jejich zkoumání se ale ukázalo, že naprostá většina z nich postrádá jasně definované a měřitelné cíle, jednotlivé koncepce nejsou vzájemně provázané a dokonce si mnohdy protiřečí. Proto je stále žádoucí, aby konečně vznikla zastřešující strategie, která jednotlivé koncepce sladí a dá hospodářské politice jasný směr, který budou příští vlády důsledně sledovat. Přičemž ale platí, že je lepší raději žádnou dlouhodobou strategii nemít než mít každé čtyři rok novou.

Publikováno v týdeníku EURO