Business potřebuje prezidenta podobného fanouškovi FC Liverpool
Prezident republiky může svým chováním, ať už přímo nebo nepřímo, významně ovlivňovat podnikatelské prostředí v zemi. Jak by tedy měl vypadat ideální prezident z pohledu zaměstnavatelů?
Manažeři ve frontách
Chce se vaše firma internacionalizovat? Nebo snad víte o nadnárodní společnosti, která se na místo nového generálního ředitele české pobočky chystá poslat manažera řekněme z americké centrály? Připravte se na to, že splnit kterýkoli z těchto cílů nebude jednoduché.
Oblastí, ve kterých má Česká republika prvenství v rámci celé Evropské unie není mnoho. Mezi ty, kde jasně „vítězíme“ ale patří délka imigračního procesu. Ta je v Česku pro obyvatele zemí mimo EU těžko uvěřitelných 28 týdnů, čili déle než půl roku. Pro srovnání: v Nizozemsku nebo Irsku je to jen kolem čtyř až pěti týdnů. U srovnatelného Slovenska je to týdnů osm. Česká imigrační procedura je tedy sedmkrát delší než nizozemská a více než třikrát delší než slovenská.
Má-li někdo pocit, že nejbyrokratičtější imigrační proces v Evropě Česku prospívá a chrání jeho pracovní trh před přílivem levné pracovní síly, je na omylu. Málo kvalifikované a někdy potenciálně problémové imigranty dlouhé čekací lhůty a nepříjemní úředníci neodradí. Zato pro špičkové odborníky, kteří si mohou vybírat, zda chtějí pracovat v Pekingu, New Yorku či Praze jsou signálem, že o jejich znalosti příliš nestojíme. Situace se navíc stále zhoršuje a to především díky dalšímu zpřísnění cizinecké legislativy platnému od začátku roku.
Od ledna se například vyžaduje, aby každý žadatel chodil podávat všechny potřebné formuláře sám a osobně si chodil také vyzvedávat již hotová víza. V případě, že je potřeba vízum prodloužit a cizinec navíc čeká na povolení k dlouhodobému pobytu je také časté, že dotyčný dostane prodloužení víza pouze na měsíc. Ve frontě na ministerstvu vnitra pak bude za měsíc čekat zase. Že to není problém, protože na špičkové profesionály zákon myslí v podobě modrých a zelených karet? Ano, ale tuto možnost není možné v praxi využít například v případě vnitropodnikových přesunů, které jsou v dnešní globalizované době čím dál častější. Při nich totiž zaměstnanec nadnárodní firmy do Česka přijíždí pouze na časově omezenou stáž a formálně zůstává stále pracovníkem firemní centrály či pobočky v cizině.
Pokud se něco nezmění, vysoce vzdělaných zahraničních odborníků, jejichž schopnosti a zkušenosti česká ekonomika nutně potřebuje, bude dále ubývat. Přitom existuje poměrně jednoduché řešení. Je jím takzvaný „fast-track“, tedy zrychlená úřední procedura, která se již osvědčila v mnoha zemích. Nabízí ji například Španělsko kde je zrychlené řízení nastavené speciálně pro potřeby ekonomicky nejvýznamnějších společností. Kritéria pro zahrnutí do systému jsou jednoduchá. Buďto je počet zaměstnanců působících ve Španělsku vyšší než tisíc osob nebo firemní investice v zemi přesahuje 200 milionů eur. Zrychlenou proceduru pro klíčové firmy už zavedly i státy jako Nizozemí nebo Slovensko. Nemůžeme už počítat s tím, že odborníky přitáhne do České republiky pouze krása Prahy. Pokud nebudeme ochotni přijmout podobná opatření jako jiné státy, nebo nezačneme cizince aktivně lákat, namísto toho, abychom jim házeli klacky pod nohy, může se stát, že prostě půjdou jinam. Tratit pak bude především naše ekonomika.
Psáno pro Hospodářské noviny
Sex-appeal čínských inženýrů
Není-li člověk technický nadšenec, který se už od dětství ve volných chvílích zabýval motory, asi si dokáže představit snazší obor studia než je technika. Protože pro mnoho mladých lidí jsou vysokoškolská léta vedle doby, kdy se chtějí něco naučit, také obdobím, kdy si chtějí užívat nově nabyté svobody, nemůžeme se divit, že se často vydávají lehčí cestou. Namísto strojařů, stavařů či chemiků tak české školy produkují především zástupy ekonomů, právníků či kulturologů. Není to ale pouze rozdílnou náročností studia. Přiznejme si to: technické obory dnes nejsou sexy. Málokdo chce po škole nastoupit přímo do výrobního podniku a vidina peněz snadno vydělaných někde v kanceláři působí často lákavěji.
Je to ale pouhá iluze. Odborníků v technických oblastech je dnes tak málo, že ti skutečně kvalitní mají, na rozdíl od zmíněných kulturologů či politologů, prakticky jisté uplatnění na pracovním trhu a nadprůměrný plat. Přesto je nezájem o technické obory či přírodní vědy problémem v celé Evropě. Speciálně v Česku je to ale ještě vážnější než jinde. Naše země je na průmyslu nejzávislejším státem v celé EU a bez inženýrů se zkrátka neobejde. Co námitka, že nechceme být pouze na průmyslu závislou montovnou Evropy a proto se musíme soustředit na jiné obory než je technika? Je to právě naopak. Pokud zanedbáme vysokoškolské technické vzdělávání, nebudeme schopni dostat se na špičku v oblasti výzkumu, vývoje a inovací. Bez nich nedokážeme produkovat sofistikované zboží s velkou přidanou hodnotou. Jedinou naší devizou pak zůstane relativně levná pracovní síla nahrávající pouze oněm montovnám.
Bez zajímavosti není, že největší konkurenti Evropy, jako je Čína nebo Indie se na věc dívají zcela opačně. Technika je v těchto zemích vnímána jako velmi prestižní obor, který jejím absolventům zajišťuje jistou práci a dobrou sociální úroveň. Z vlastní zkušenosti vím, že například na univerzitě v Cambridge studovali přírodní vědy téměř výhradně Asiaté. Nebylo to ovšem pouze prestiží techniky v jejich domovských zemích, ale také odpovědnějším přístupem k vlastní budoucnosti. Ilustrací může být moment, kdy se mi při pracovní cestě do Číny povedlo šokovat jednu čínskou studentku dotazem, jak si užila vysokoškolská studia. Dostalo se mi odpovědi, že smyslem studia přece není užívání si, ale získání vzdělání, práce a tím pádem i lepšího života.
Pokud chceme v budoucnu udržet svou konkurenceschopnost tváří v tvář těmto ambiciózním a dravým zemím, musíme změnit i náš přístup. To vyžaduje souhru univerzit, firem i státu. Společnosti musí samy začít přesvědčovat nadějné studenty, že technické obory jsou atraktivní a zaručí jim dobrou kariéru a nadprůměrné příjmy. Musí také začít spolupracovat s konkrétními školami na tom, aby studium bylo zajímavé, probíhalo v reálných podmínkách a zaručovalo absolventům uplatnitelnost na trhu práce. Zlepšení by přineslo i systematické zveřejňování žebříčků této uplatnitelnosti a výše průměrných platů absolventů jednotlivých oborů. Pomoci může i stát, například zavedením školného. Toto školné by mohlo být vysoké na oborech s velkým převisem poptávky a naopak nízké na méně žádaných, ale pro společnost stejně potřebných oborech. Bez těchto reforem je postupný úpadek konkurenceschopnosti českých podniků až příliš reálnou hrozbou.
Psáno pro týdeník EKONOM
Z rozvojové České republiky do rozvinuté Číny
Denně máme možnost číst o rostoucím podílu Číny na světovém HDP, o rozvoji tamních megaměst, pracovním nasazení Číňanů a minimálních nárocích na sociální systém. Zkrátka o věcech, které z Číny pomalu ale jistě dělají světovou supervelmoc. Jak ale vypadá čínský zázrak v běžném životě?
Obzvláště poučné je srovnání s každodenní realitou v České republice. Při poslední cestě do Číny to začalo už v taxíku cestou na pražské letiště. Jako obvykle jsem jel na poslední chvíli, a tak jsem ani neměl čas pohádat se s taxikářem, který mi naúčtoval o dvě stě korun více, než obvykle platím. S čínskými taxikáři to také není jednoduché. Pokud nemáte adresu v čínštině nebo obrázek hotelu, tak se těšte na vyhlídkovou jízdu po městě. Ale nikdy se mi nestalo, že by mě někdo z nich okradl.
Podobné je to s placením za zboží a služby. Zapomenout si vybrat hotovost je doma nepřekonatelný problém, protože kartou často nezaplatíte ani v kvalitních restauracích. V Číně je to naopak možné téměř všude včetně taxíků a pouličních tržišť.
Život i práci v Číně také ulehčuje skvělá infrastruktura. Města jako Peking nebo Šanghaj mají systém metra hodný 21. století. Navíc přestože je ve městě již několik milionů osobních vozů, dá se jím až na opravdové dopravní špičky bez problémů projet. Často na Šanghaj vzpomínám při popojíždění v zácpě cestou do Mladé Boleslavi, která by mi z Břevnova trvala maximálně půlhodinu, kdyby naši politikové po dvaceti letech konečně dostavěli městský okruh.
Podobně trpký je i návrat do našeho rozvinutého světa. Z centra vás na šanghajské letiště odveze v přepočtu za 150 korun magnetický vlak rychlostí 430 km v hodině. Po příletu na Ruzyni si pěkně stoupnete do přeplněného autobusu 119 a můžete se zaposlouchat do debat spolucestujících na téma zbytečně radikálních škrtů ve veřejné sféře a asociálnosti chystaných reforem. Jsem zastáncem individuálních práv jednotlivce, věřím, že stát se má postarat o potřebné a že ochrana životního prostředí je nezbytnou podmínkou dalšího rozvoje, a sociální smír pro mě není prázdný pojem. Přesto mám intenzivní pocit, že jsme to s tím státem blahobytu poněkud přehnali.
Psáno pro týdeník EURO
Státní maturita s Wikipedií
Na první pohled by se mohlo zdát, že je s naším vzdělávacím systémem všechno v pořádku. Podle statistik Eurostatu je Česko jednou ze čtyř zemí Evropské unie, kde počet lidí mezi dvaceti a čtyřiadvaceti lety s dokončeným středoškolským vzděláním přesahuje devadesát procent. Daří se i výrazně zvyšovat množství vysokoškolsky vzdělané populace, který se už nepohybuje tak hluboko pod průměrem OECD, jako tomu bylo v minulosti.
Zdání ale klame. Bohužel je čím dál patrnější, že k výraznému zlepšení dochází pouze v oblasti kvantity. Co se týká kvality, je trend zcela opačný. Prvním varováním byla nedávno zveřejněná studie firmy McKinsey, odhalující nedostatky našeho základního školství. Stručně řečeno produkuje absolventy neschopné pracovat s textem a nezvládající složitější početní operace. Druhé varování nedávno přinesly výsledky státních maturit, které nesložila plná třetina studentů.
Jakkoli můžeme polemizovat o tom, zda byly maturity správně nastaveny a zda byla kritéria pro jejich hodnocení přiměřená, je nutné si všimnout neradostného faktu. Plná polovina studentů, kteří „neprošli“, neuspěla z matematiky a třetina z angličtiny. Právě tyto dva předměty lze přitom požadovat za klíčové pro naši budoucnost. Bez znalosti matematiky je nemožné uspět v exaktních vědách, jejichž absolventy česká ekonomika potřebuje nejvíce. A protože jsme exportně orientovaná ekonomika, je znalost angličtiny či jiných cizích jazyků pro naši konkurenceschopnost zcela zásadní.
Když už jsme se tedy rozhodli začít od maturit, možná by stálo za to jít ještě o krok dál a přizpůsobit „zkoušku dospělosti“ požadavkům reálného světa. Zajímavou inspiraci může poskytnout například Dánsko. Studenti tam letos dostávají v rámci pilotního projektu u maturity za úkol analýzu historické či politické události nebo vyřešení logického problému. Zkoušku ale skládají u počítače připojeného k internetu. Bez chytrého využití dostupných pramenů nemohou dostat dobrou známku. Místní odborníci totiž pochopili, že jednou z nejdůležitějších kvalit pro budoucí uplatnění na trhu práce není schopnost memorování, ale umění inteligentně a samostatně pracovat s informacemi a výsledky své práce odpovídajícím způsobem prezentovat.
Psáno pro týdeník EURO
Karlova univerzita nejlepší školou světa
Podle nedávno zveřejněného žebříčku QS World University Ranking ztratil Harvard svou tradiční pozici nejlepší vysoké školy světa. Trůn se přestěhoval do Evropy a žezlo převzala univerzita v Cambridgi. Přitom to není tak dávno, kdy se potácela hluboko v poli poražených. Dlouhá a bolestivá transformace, která Cambridge přivedla až na vrchol, vstoupila do dějin jako takzvaný cambridgeský fenomén.
Univerzita v 60. letech přišla o státní finance, její kvalita upadala a poznatky se jí nedařilo přenášet do praxe. Zachránil ji nápad biologa a podnikatele sira Johna Bradfielda z Trinity College. Spočíval v co nejtěsnějším propojení univerzity se světem byznysu. V rámci tohoto procesu Cambridge zreformovala styl řízení, navázala spolupráci s domácími i nadnárodními podniky a sama založila několik společností zaměřených na ochranu duševního vlastnictví a transfer technologií. Když s tím univerzita začala, měla takových „spin-off“ firem 25. Dnes jich má přes 250. Podniky přinesly peníze, ty zase přilákaly špičkové profesory a za těmi z celého světa přišli nejlepší studenti. Výsledkem bylo letošní prvenství.
Současné problémy českého vysokého školství nejsou nepodobné těm, které prožila Cambridge před 40 lety. I nám by pomohla intenzivnější spolupráce vysokých škol s průmyslem.
Té se v Česku ale bohužel příliš nedaří. Před lety si to uvědomila i vláda a v Bílé knize terciárního vzdělávání poměrně přesně popsala příčiny a navrhla řešení, mimo jiné změnu způsobu řízení univerzit. Doporučila metody, jak zjednodušit přístup odborníků z praxe do výuky a efektivně získávat finance pro rozvoj škol ze soukromých zdrojů. Domácí univerzity se proti těmto návrhům postavily tak zuřivě, že politici rychle ztratili odvahu reformu provést. Jako obvykle zůstalo vše jen na papíře.
Když jsem o tom všem nedávno vyprávěl kolegům v Cambridge, nabádali mne k větší trpělivosti. Poukazovali na to, že jim trvala transformace téměř dvě generace, a že pokud se Karlova univerzita pustí do potřebných reforem, má šanci být jednou také nejlepší na světě. Asi mají pravdu, ale obávám se, že i dvě generace by byly v tomto případě málo. Už kvůli tomu, že pro naši nejúspěšnější univerzitu by postup na první místo znamenal skok o rovných 267 příček.
Vládě chybí jednotná strategie
Neznám žádnou úspěšnou firmu, která by se nezabývala strategií svého dalšího rozvoje. Česká republika, která už více než dvacet let postrádá jakoukoli dlouhodobou vizi, ale takovou firmou je. Začátkem devadesátých let to bylo ještě pochopitelné, vždyť komu by se po padesáti letech centrálně plánovaného hospodářství chtělo vytvářet nějaké dlouhodobé strategie. V dnešní době už to ale pochopitelné není. Jako jedna z menších evropských ekonomik s vážnými problémy v oblasti veřejných financí, neustále odkládanými nebo v lepším případě nedotaženými reformami, potřebujeme kvalitní hospodářskou politiku více než kdo jiný. Dobře zpracovaná strategie by tak mohla být užitečným vodítkem pro škrty ve vládních výdajích, mohla by pomoci rozhodnout které reformy provést jako první a jak je mezi sebou vzájemně provázat.
Důležité je také nesoustředit se jen na škrty. Jsou sice podmínkou nutnou, ale nikoli dostačující. Vládní hospodářská politika musí být vždy postavená na dvou rovnocenných pilířích. Jednom úsporném a druhém prorůstovém. Stát, který v době krize jen škrtá sice získává krátkodobou výhodu, ale dlouhodobě ztrácí konkurenceschopnost. Zkušenosti posledních dvou let jasně ukazují, že firmy které krizi úspěšně překonaly sice intenzivně škrtaly, ale zároveň investovaly. Sice méně nežli dříve ale o to promyšleněji a jen do skutečně prorůstových opatření. A právě ty musí hospodářská strategie definovat a vláda posléze akcentovat.
Prozatím jediným pokusem vytvořit zastřešující hospodářskou strategii zůstává Strategie hospodářského růstu. Přestože už je z dnešního pohledu v mnohém překonaná, jasně ukázala potřebu strategického plánování na vládní úrovni. Při její přípravě jsme totiž s kolegy kromě jiného zjistili, že je Česká republika přeborníkem ve vytváření rezortních koncepcí. Při jejich zkoumání se ale ukázalo, že naprostá většina z nich postrádá jasně definované a měřitelné cíle, jednotlivé koncepce nejsou vzájemně provázané a dokonce si mnohdy protiřečí. Proto je stále žádoucí, aby konečně vznikla zastřešující strategie, která jednotlivé koncepce sladí a dá hospodářské politice jasný směr, který budou příští vlády důsledně sledovat. Přičemž ale platí, že je lepší raději žádnou dlouhodobou strategii nemít než mít každé čtyři rok novou.
Publikováno v týdeníku EURO
Český průmysl u konce s dechem
Jednou z největších brzd dalšího růstu české ekonomiky je špatně fungující vzdělávací systém. Jsme země silně závislá na průmyslu a ten pro svůj rozvoj a přechod k výrobě s vyšší přidanou hodnotou potřebuje vysoce kvalifikovanou pracovní sílu. Té se ale nedostává. Vysokoškoláků bylo po dlouhá léta málo. Teď jich sice přibylo, často ale na úkor kvality. Navíc nevzrostl počet absolventů nejpotřebnějších oborů, především těch technických. Důsledkem jsou potíže společnosti ČEZ s dostavbou Temelína nebo Škody Auto s naplněním nového technologického centra kvalitními pracovníky. Co s tím? Inspirovat se dobou minulou a diktovat počet absolventů jednotlivých oborů je nesmysl. Přesto existuje pár nástrojů, jak ekonomice pomoci.
Prvním z nich je zavedení školného. Na základě zkušeností ze zahraničí lze očekávat, že pomůže zatraktivnit dosud nepříliš oblíbené obory. Na školách, o které je tradičně velký zájem, může být školné vysoké a tam, kam se hlásí pouze málo studentů, přestože jsou tyto obory pro další rozvoj ekonomiky klíčové, naopak nízké nebo žádné.
Za druhé by pomohlo systematické zveřejňování uplatnitelnosti absolventů a průměrné výše jejich platů. Přestože na toto téma existuje kvalitní analýza nazvaná Prognóza trhu práce, volně dostupná prostřednictvím Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí, školy ani politici s podobnými údaji nedokážou pracovat. Pokud by bylo všeobecně známé, že absolvent přírodních věd má takřka jisté místo s nadprůměrným platem, jak ze studie vyplývá, lze předpokládat, že by to přinejmenším pár rodičů vedlo k zamyšlení, kam své děti poslat.
Třetím lékem je větší spolupráce mezi podniky a školami. Za poslední roky jsme zjistili, že čekat na stát, až tento problém vyřeší, je naivní. Podniky a školy si musejí pomoci samy. Není to jednoduché, předsudky jsou na obou stranách, ale tam, kde se to podařilo, přináší spolupráce skvělé výsledky. Důkazem je projekt automobilového průmyslu s názvem IQ Industry. Studenti se díky němu učí pracovat s moderní technikou poskytovanou podniky, zkušenosti jim předávají odborníci z praxe a osnovy společně připravují akademici se zástupci firem podle toho, co budoucí zaměstnavatelé požadují. Je jen na ostatních, zda budou nadále čekat, nebo se do toho pustí sami.
Publikováno v týdeníku EURO
Hlavní překážky rozvoje elektromobilů u nás
Podle novinových titulků a zpráv z významných světových autosalónů by se mohlo zdát, že za chvíli už budou všichni motoristé jezdit výhradně v elektromobilech. Elektrická vozidla jsou bezesporu velmi perspektivní a z dlouhodobého hlediska lze očekávat, že jim bude patřit budoucnost. Jejich nástup ale bude komplikovanější, než se může na první pohled zdát. Skupinky nadšenců elektromobility společně s řadou slavných osobností jsou sice hodně slyšet a bezesporu pomáhají dostat elektromobily do povědomí lidí, jejich entusiasmus ale bohužel ne úplně odpovídá reálnému zájmu většinových zákazníků. Proč? Jedním z problémů je nutnost přijmout menší uživatelský komfort způsobený nedostatečnou infrastrukturou a nedostatečná podpora ze strany evropských vlád.
Dobrým příkladem je v této souvislosti i Česká republika, které zcela chybí kvalitní legislativa, která by k rozšíření elektromobilů přispěla, a to jak stimulací obcí a státních institucí, tak jednotlivých zákazníků. Je nutné uvažovat o daňových pobídkách, zvýhodněných vjezdech do center měst a podpoře budování infrastruktury. Za zvážení do budoucna stojí také opatření typu osvobození od používání dálničních známek, zřízení zvláštních parkovacích míst nebo začlenění rychlonabíjecích stanic do plánů územního rozvoje českých měst.
Klíčová bude také schopnost evropských politiků dohodnout se na společném postupu. Pokud k dohodě nedojde a budou vznikat různé nekompatibilní standardy například pro nabíjení, Evropa a její automobilový průmysl rychle ztratí konkurenceschopnost. Proto musí probíhat intenzívní dialog mezi výrobci automobilů, energetickými firmami a vládou. Tyto diskuse nebudou jednoduché. Firmy i veřejný sektor čeká spousta práce, kterou je nutné co nejdříve zahájit. Ostatní totiž nečekají. Jeden z budoucích konkurentů evropského automobilového průmyslu už má dokonce jasně stanovenou vládní politiku podpory elektromobility. Systematicky si zajišťuje přístup k nerostným zdrojům potřebným pro výrobu elektromobilů doma i v zahraničí a navíc už teď je největším výrobcem elektrobaterií coby jedné z nejdůležitějších částí elektromobilu. Tou zemí je Čína.
Publikováno v týdeníku EURO
Automobilový průmysl v procesu kreativní destrukce
Krize jsou běžnou součástí automobilového průmyslu. Ta současná je ale ve třech ohledech zcela unikátní. Ještě nikdy nepřišla tak rychle. Místo obvyklých měsíců to byly týdny. Nikdy nebyla tak hluboká, dokonce i vyspělé trhy se propadly o desítky procent. A ještě nikdy nebyla tak globální. Jako pásový opar postihla celou planetu snad jen s výjimkou Číny, která však ve světové ekonomice představuje unikum v mnoha ohledech. To vše krizi proměnilo v Schumpeterův proces kreativní destrukce, způsobující zásadní změny struktury celého odvětví.
Především se ukázalo, že budoucnost patří koncernům. Hlavním důvodem jsou úspory z rozsahu. Spolupráce značek umožní nabídnout kompletní produktovou paletu od malých po prémiové modely. Umožní i rozdělení trhů, aby výrobci neztráceli síly pronikáním na nové trhy kde jsou již etablováni jejich koncernoví partneři. Sdílení platforem a dílů pak sníží náklady a zvýší efektivitu při vyjednávání se subdodavateli.
Klíčová bude schopnost investovat do výzkumu a vývoje. Krize urychlila poptávku po úsporných vozech a alternativních pohonech. Investovat do nich ale budou moci jen kapitálově silní, které credit crunch nepřipravil o likviditu. Výrobci, kteří kvůli krizi seškrtali investice, sice získali krátkodobou výhodu, dlouhodobě ale ztratí konkurenceschopnost. Investice do výzkumu budou klíčové i kvůli tlaku nastupující generace výrobců z Indie a Číny. Konkurovat jim cenou není možné, jedinou šancí bude důraz na kvalitu, bezpečnost, ekologii a špičkové technologie.
Krize také jasně ukázala význam asijských trhů. Značky bez silné pozice v Asii jen stěží přežijí krizi v černých číslech a ani v budoucnu nebudou mít mnoho šancí. Vyrábět a prodávat vozy v Asii je obtížné, nebýt tam je ale nemožné. Hlavním důvodem je obrovské množství nových zákazníků, jejichž kupní síla vzrůstá a pro které je vlastnictví vozu západní značky podobně prestižní jako tomu bylo po pádu železné opony u nás.
Automobilový průmysl prožívá těžké časy. V minulosti se s nimi však vždy dokázal vypořádat. Dokáže to jistě i teď, jen bude po odeznění krize vypadat jinak než jsme byli zvyklí.