Není-li člověk technický nadšenec, který se už od dětství ve volných chvílích zabýval motory, asi si dokáže představit snazší obor studia než je technika. Protože pro mnoho mladých lidí jsou vysokoškolská léta vedle doby, kdy se chtějí něco naučit, také obdobím, kdy si chtějí užívat nově nabyté svobody, nemůžeme se divit, že se často vydávají lehčí cestou. Namísto strojařů, stavařů či chemiků tak české školy produkují především zástupy ekonomů, právníků či kulturologů. Není to ale pouze rozdílnou náročností studia. Přiznejme si to: technické obory dnes nejsou sexy. Málokdo chce po škole nastoupit přímo do výrobního podniku a vidina peněz snadno vydělaných někde v kanceláři působí často lákavěji.

Je to ale pouhá iluze. Odborníků v technických oblastech je dnes tak málo, že ti skutečně kvalitní mají, na rozdíl od zmíněných kulturologů či politologů, prakticky jisté uplatnění na pracovním trhu a nadprůměrný plat. Přesto je nezájem o technické obory či přírodní vědy problémem v celé Evropě. Speciálně v Česku je to ale ještě vážnější než jinde. Naše země je na průmyslu nejzávislejším státem v celé EU a bez inženýrů se zkrátka neobejde. Co námitka, že nechceme být pouze na průmyslu závislou montovnou Evropy a proto se musíme soustředit na jiné obory než je technika? Je to právě naopak. Pokud zanedbáme vysokoškolské technické vzdělávání, nebudeme schopni dostat se na špičku v oblasti výzkumu, vývoje a inovací. Bez nich nedokážeme produkovat sofistikované zboží s velkou přidanou hodnotou. Jedinou naší devizou pak zůstane relativně levná pracovní síla nahrávající pouze oněm montovnám.

Bez zajímavosti není, že největší konkurenti Evropy, jako je Čína nebo Indie se na věc dívají zcela opačně. Technika je v těchto zemích vnímána jako velmi prestižní obor, který jejím absolventům zajišťuje jistou práci a dobrou sociální úroveň. Z vlastní zkušenosti vím, že například na univerzitě v Cambridge studovali přírodní vědy téměř výhradně Asiaté. Nebylo to ovšem pouze prestiží techniky v jejich domovských zemích, ale také odpovědnějším přístupem k vlastní budoucnosti. Ilustrací může být moment, kdy se mi při pracovní cestě do Číny povedlo šokovat jednu čínskou studentku dotazem, jak si užila vysokoškolská studia. Dostalo se mi odpovědi, že smyslem studia přece není užívání si, ale získání vzdělání, práce a tím pádem i lepšího života.

Pokud chceme v budoucnu udržet svou konkurenceschopnost tváří v tvář těmto ambiciózním a dravým zemím, musíme změnit i náš přístup. To vyžaduje souhru univerzit, firem i státu. Společnosti musí samy začít přesvědčovat nadějné studenty, že technické obory jsou atraktivní a zaručí jim dobrou kariéru a nadprůměrné příjmy. Musí také začít spolupracovat s konkrétními školami na tom, aby studium bylo zajímavé, probíhalo v reálných podmínkách a zaručovalo absolventům uplatnitelnost na trhu práce. Zlepšení by přineslo i systematické zveřejňování žebříčků této uplatnitelnosti a výše průměrných platů absolventů jednotlivých oborů. Pomoci může i stát, například zavedením školného. Toto školné by mohlo být vysoké na oborech s velkým převisem poptávky a naopak nízké na méně žádaných, ale pro společnost stejně potřebných oborech. Bez těchto reforem je postupný úpadek konkurenceschopnosti českých podniků až příliš reálnou hrozbou.

Psáno pro týdeník EKONOM