Pařížská klimatická konference plnila po dobu svého konání média a sociální sítě. Zpravodajství, komentáře, rozhovory, protesty, diskuse. Na programu COP21 UNFCCC (21. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o klimatu) byly stovky doprovodných konferencí, národních, regionálních, průmyslových, vzdělávacích i akademických prezentací. Hlavně však šlo o dokončení a odsouhlasení dohody o snižování emisí skleníkových plynů. Tato dohoda je dnes nazývána Pařížskou dohodou. Nebyla napsána v Paříži, ale vznikala několik let a ve verzi předložené delegátům se intenzivně projednávala měsíce před Paříží. Je symptomatické, že hlavně Ti, co jakékoliv snižování emisí skleníkových plynů odmítají, protestují proti velikosti a zbytečnosti této konference, která stojí peníze a delegáti svou dopravou na ni zvyšují svou uhlíkovou stopu. Nad podobnými protesty vždy jen kroutím hlavou a hledám slovíčka, která by to slušně ohodnotila.

Vyjednávání o snižování emisí skleníkových plynů má v zásadě dvě části. Nejprve část vědeckou, kterou na mezinárodní scéně reprezentuje Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) a poté část diplomatickou, která je koordinována Rámcovou úmluvou OSN o klimatu. Aby to bylo zcela zřejmé, tak klimatickou vědu IPCC nedělá. Tato organizace jen shromažďuje a hodnotí vědecké výstupy a ve formě hodnotících zpráv je předkládá v pravidelných intervalech veřejnosti, politikům, úředníkům a vládám. Nejaktuálnější zpráva byla vydána po částech v letech 2013 a 2014 (5. hodnotící zpráva AR5 IPCC) a lze tedy konstatovat, že delegáti měli k dispozici ty nejnovější vědecké poznatky o klimatu.

Je to všechno nutné? Je to potřebné? Nebylo by vhodnější nechat klima svému osudu a nijak do něj nezasahovat? Ano! Samozřejmě, že by to bylo nejlepší! To není vůbec dobře, že se mezinárodní společenství zabývá tím, jak snížit emise skleníkových plynů. Určitě by bylo vhodnější vynakládat peníze na něco jiného, lepšího a příjemnějšího. Ale to jsme si měli uvědomit před 200 lety a možná i dříve. Dnes už jen „hasíme požár“, který jsme před mnoha lety založili v dobré víře, že průmyslová revoluce přinese lidstvu jen užitek. Často jsem v těchto dnech četl, že jde o poroučení větru, dešti. Tento argument je falešný a já ho odmítám. Větru dešti poroučíme tím, že do troposféry (nejnižší vrstvy atmosféry, která se někdy označuje jako „kuchyně počasí“) vypouštíme 50 miliard tun skleníkových plynů ročně. Tímto jsme přispěli k tomu, že se například množství CO2 v atmosféře zvýšilo za 200 let o 40 %. Nikdo nezpochybňuje, že skleníkové plyny do atmosféry patří, jsou její nedílnou součástí. Skleníkovému efektu vděčíme za možnost, žít na planetě Zemi v relativně příjemném klimatu, protože zvyšuje průměrnou globální teplotu o neuvěřitelných 33 °C. Taková je síla těch zcela zanedbatelných koncentrací radiačně aktivních plynů. Ještě si někdo myslí, že je dobře neustále přidávat skleníkové plyny do atmosféry? Rok od roku více a více? Je to s podivem, ale i takoví blouznivci se najdou. Mám pro ně pochopení. Také nejsem přesvědčen o tom, že máme dnes k dispozici technologie, které nám v nejbližších letech umožní zapomenout na uhlí, ropu nebo stáda krav. Ale už dnes můžeme vyrábět energii a pohánět auta šetrněji a s menšími emisemi. Dnes nemusíme přeměňovat lesy a pralesy na plantáže pro pěstování zbytečných produktů. Můžeme investovat do moderních technologií a chovat se šetrně. Na probíhající změny se můžeme a dokonce musíme adaptovat. Tam kde adaptaci v minulých letech zanedbali, protože klimatologům nevěřili, mají dnes problémy se uživit a začínají migrovat.

Pařížská konference měla ještě dva aspekty, které bych rád připomněl, protože se na ně zapomíná. Odklon od fosilních paliv pomůže klimatu se vyvíjet přirozeně, ale efekty s tím spojené zaznamenáme až za desítky let. Zároveň se však sníží emise látek, které mají negativní vliv na zdraví člověka. Jde například o prašný aerosol nebo oxid siřičitý. Látky, které řešíme dnes a denně na Ostravsku, na Ústecku, v Praze i v jiných regionech. Hovoříme o smogu, bědujeme nad stavem ovzduší a zdravím malých dětí. Protestuje-li někdo proti snižování emisí skleníkových plynů, podporuje zhoršování každodenních podmínek pro život nás všech. Mrzí mě, že není tento vedlejší efekt Pařížské dohody více zmiňován. A nakonec se musím zmínit o novinářích, kteří v průběhu konference byli hodně aktivní a vyžadovali komentáře k připravované dohodě. Podle hesla „víme první“ si mysleli, že lze Dohodu hodnotit dříve, než bude schválena. Byli překvapeni, že jsem nechtěl dění v Paříži komentovat, protože vím, že do poslední chvíle není výsledek jasný. Konference skončila, výsledky jsou na stole, ale zájem novinářů opadá. A přitom to důležité nás teprve čeká – ratifikace a plnění Pařížské dohody.

Psáno pro Lidové noviny, 21. prosince 2015, strana 13