Otázky a odpovědi pro Literární noviny, vyšlo v březnu 2016


Počasí je stále podivnější. V prosinci v centru Prahy pučely stromy, na konci ledna jsem v Káhiře (ve svetru a v bundě) záviděla, že v Žatci bylo o dva stupně tepleji, zatímco tajfuny a cyklony ve světě se zdají být čím dál ničivější a ledovce masově zabíjejí mediálně vděčné tučňáky a ohrožují lední medvědy…

Když takto poskládáme informace o projevech extrémního počasí z celého světa, tak si opravdu můžeme myslet, že se počasí chová „nenormálně“. Ale není to tak. Tyto extrémy se na planetě vyskytovaly vždy. Změna klimatu nám však ukazuje, že se mohou vyskytovat častěji a na místech, kde na to lidé nebyli zvyklí. A tak už dnes považujeme povodně nebo horké vlny ve střední Evropě za normální, zatímco před pár desítkami let to bylo něco zcela výjimečného.

Na „nenormálnost“ počasí si tedy pomalu začínáme zvykat, ale – čistě pro klid duše -- bylo by dobré vědět, co nás, alespoň v České republice, podle modelů čeká dál.

Modelové scénáře možného vývoje klimatu v dalších desetiletích jsou hodně závislé na tzv. emisních scénářích a tedy na odhadu budoucího rozvoje lidstva, na změnách ve využívání půdy, na počtu obyvatel planety, apod. Scénáře budoucího klimatu tedy nejsou předpovědí počasí na desítky let dopředu. Lze však z těchto scénářů usuzovat, že se nadále bude v dalších desetiletích i v Česku zvyšovat teplota a bude se měnit režim srážek. Měli bychom být připraveni na častější výskyt horkých vln a suchých období, na větší podíl krátkodobých srážek, méně sněhových srážek a vyšší výpar.

Zmínil jste využívání půdy. Ve světě obecně zemědělské půdy rychle ubývá a v posledních letech bohaté státy světa v čele třeba s Čínou nebo monarchiemi Perského zálivu skupují zemědělskou půdu v chudších oblastech světa čistě pro svou potřebu. U nás naproti tomu polím často vévodí biopaliva. Jaké je správné využití půdy podle vědců?


V každé části světa je to jiné a vždy je nejvhodnější se přizpůsobit místním podmínkám. Pro střední Evropu je přirozená rozmanitost malých ploch, střídání polí, luk, lesů, remízků, vodních toků a malých nádrží. Důležitá je podpora přirozené akumulace vody. Bohužel jsme se do tohoto stavu, který ještě v první polovině 20. století byl u nás stavem normálním, nevrátili. Je to zarážející, ale když mám někdy možnost letět letadlem přes naše hranice, tak je vždy jasně poznatelné, kde ta hranice je. Vzhled venkovské krajiny je v Rakousku, Německu i Polsku úplně jiný než u nás, kde pořád převládají ty tolik opěvované „širé rodné lány“.

Co si konkrétně představujete, když říkáte, že bychom v Česku „měli být připraveni“ na růst teplot?

Zvýšení průměrné teploty o pár desetin stupně za desetiletí zaznamenáme v posunech výskytu rostlinstva a drobných živočichů směrem na sever a do vyšších nadmořských výšek. Ale není to nic dramatického a běžný člověk si toho ani nevšimne. Pravděpodobně lépe zaznamenáme pomalé a postupné vysychání krajiny způsobené vyšším výparem a změnou rozložení srážek v průběhu roku (nižší srážky v zimě a v létě a vyšší na podzim). Příprava na tyto postupné změny je relativně jednoduchá – odolnější druhy kulturních plodin, případně změna jejich druhové skladby, zpomalování povrchového odtoku v horních částech povodí a podpora akumulace vody v místech, kde je to pro krajinu přirozené. Větším problémem jsou extrémy počasí, které sebou přináší vyšší teplota a vyšší výpar. Například horké vlny jsou pro městského člověka obrovskou zátěží, a to hlavně pro lidi starší nebo nemocné. Městské prostředí je nutné upravit tak, aby nepříjemný dopad horkých vln přirozeně snižovalo – více zeleně, zelené střechy, údržba vodních ploch, různých kašen a vodotrysků a důraz na snížení prašnosti. Jiným extrémem, který se vyskytuje pořád častěji, jsou přívalové srážky. Měli bychom se snažit příval srážkové vody zadržovat a takto získanou vodu využít pro závlahy, ne ji co nejrychleji pustit do kanalizace a honem za město, ať si s tím poradí sousedé dole po toku. Častější sucha nám budou připomínat, že není rozumné se vody rychle zbavit, protože bude za pár týdnů chybět. A určitě bychom našli spoustu dalších opatření, která je však nutné připravovat s předstihem. Když je sucho, měli bychom myslet na povodně a naopak.

Někteří lidé změny klimatu stále odmítají vůbec připustit, ale přitom se zdá, že právě klima je hlavním „hybatelem“ současného vývoje. Jeden příklad za všechny: Dnes je Evropa ponořena do problému uprchlické krize, kterou obvykle spojujeme s konflikty na Blízkém východě. Ve skutečnosti ale sociální napětí, které třeba v Sýrii nastartovalo prvotní revolty, vycházelo ze šesti let drastického sucha. Nejsou tedy politici se svými řešeními migrační krize zcela mimo mísu?

Hlavním „hybatelem“ současného vývoje není klima, ale nevhodné nebo žádné reakce na varování klimatologů, kteří již desítky let na celém světě upozorňují na možné budoucí problémy. A ta „budoucnost“ už je dnes přítomností. Mnoha problémům na mnoha místech různě ve světě se dalo předejít, nebo se daly zmírnit, včasnou adaptací. Pro politiky však bylo těžko přijatelné investovat ve jménu hodně vzdáleného a jen pravděpodobného, nikoliv jistého, rizika. Například Sýrie byla ještě před 10 – 15 lety relativně bohatou a hospodářsky rozvinutou zemí, která se s několikaletým suchem mohla vyrovnat, kdyby reagovala včas. Migrace je důsledkem nesprávné politiky minulosti a řešit ji dnes musíme na obou stranách – v cílových zemích migrantů, ale i v zemích jejich původu.

Existují nějaké modely kolik lidí, odkud a kam se obecně „dají na pochod“ za přežitím?

V této věci nejsem expert, ale jsem přesvědčen, že je a bude nejdůležitější „politické“ rozhodnutí vlád zodpovědných za ohrožené oblasti. A to je v dnešním světě něco tak nevypočitatelného, že si model budoucí migrace vůbec neumím představit.

Už v roce 2004 donutila stoupající hladina oceánů obyvatele vesnice Lataw na vanuatských Torresových ostrovech přestěhovat se dále do vnitrozemí. OSN oněch sedm desítek vesničanů o rok později označila za první klimatické uprchlíky na světě. Pod hladinou dnes pomalu mizí většina tichomořských ostrovních státečků. Jak moc se změní mapa světa řekněme za sto let?

Aktuální realistické scénáře předpokládají vzestup hladiny světového oceánu do konce století o 30 až 60 cm. V takových odhadech je však značná nejistota související s rychlostí odtávání pevninských ledovců (hlavně Grónsko a Antarktida) a s rostoucí teplotou oceánů (teplejší voda má větší objem). Někomu se může zdát, že pár centimetrů není problém, ale i zde jsou podstatnější extrémy, které to sebou přináší, například vyšší příboj při větrném počasí. Proto jsou v pobřežních oblastech důležitá rozhodnutí, která uděláme dnes. Je možné se přizpůsobit? Například dlouholetá snaha Nizozemí o zachování a rozšíření vlastního území nám ukazuje, že technicky je to možné. Nebo bude vhodnější se přemístit do vnitrozemí nebo úplně jinde? A taková rozhodnutí se nedají dělat z roku na rok.

Aktuální studie vědců z univerzity v nizozemském Twente tvrdí, že z měsíce na měsíc pociťují nedostatek pitné vody čtyři miliardy obyvatel planety, tedy dvě třetiny všech lidí. A není to jen problém rozvojových zemí typu Bangladéše nebo Nigérie, ale i nejméně 130 milionů obyvatel jihu Spojených států. Koneckonců, i u nás se v letních měsících začíná s omezování používání vody. Do jaké míry se ale tato situace může zhoršit?

Množství vody na planetě se příliš nemění. Dokonce se v posledních desetiletích zvyšuje množství volné sladké vody, která byla vázána v ledovcích. Problém je s dostupností sladké a čisté vody všude tam, kde žijí lidé. U nás spoléháme na dobrou vodohospodářskou infrastrukturu, ale to není ve světě běžný standard. Už dnes je problém s dostupností vody v mnoha regionech a zvyšující se výpar bude tento problém dále prohlubovat. Je nutné se zamýšlet nad dostupností technologií pro úpravu vody a nad její dopravou do spotřebních lokalit.

S absencí vody očividně souvisí i hlad. El Niňo loni v jižní Africe ovlivnil i „nejhorší sucho za poslední generaci“. Jeho dopady zatím nejsou zřejmé, ale OSN už nyní odhaduje, že nedostatek potravin může hrozit až 30 milionům afrického jihu. A k nim lze připočíst více než deset milionů Etiopanů, kteří nemají co jíst a pít už dnes, rovněž v důsledku dlouhotrvajícího sucha. Máte nějaké řešení? Nebo je snad už pozdě začít hasit požár?

Nikdy není pozdě, ale zajistit zásobování vodou i tam, kde přirozené zdroje sladké vody chybí nebo jsou vyčerpány, bude hodně drahé. Měli bychom si uvědomit, že když zásobujeme spotřebitele na celém světě ropou, naftou a benzínem, tak bychom to technicky zvládli i s vodou. Určitě by bylo pro všechny přijatelnější vyřešit v Africe a v Asii zásobování vodou, než se starat o davy migrantů, kteří se dali na pochod. V mnoha oblastech situaci zhoršují válečné konflikty. Ptejme se, proč nemají státy, kde se bojuje, dostatek peněz na adaptační opatření a na řešení chudoby vlastního obyvatelstva, ale mají peníze na zbraně? Kdo financuje tyto konflikty? Nebylo by vhodnější financovat boj proti chudobě nebo podporovat místní zemědělství a vodní hospodářství? Někde se stala chyba.

Problém zdá se být vcelku zřejmý: zatímco na zásobování ropou, benzínem nebo i zbraněmi vydělává nějaký konkrétní soukromý subjekt, případně zkorumpovaná vláda nějaké rozvojové země, migrační krizi v Evropě má finančně „na triku“ stát a daňoví poplatníci… Stojí tu proti sobě „posvátný“ soukromý majetek a obecné peníze, které jako by nikomu nepatřily. Umíte si představit řešení dopadů klimatických změn bez změn paradigmatu?

Představit si to umím, ale bylo by o dost jednodušší, kdyby si soukromý i státní sektor uvědomily, že na řešení dopadů klimatické změny je také možné vydělat. Dnes se hovoří hlavně o tom, že bohaté státy by měly financovat opatření v rozvojovém světě. Vytváří se tzv. klimatický fond, jehož předpokládaný objem vzbuzuje značné emoce. Ale každá mince má dvě strany. Pokud se nám podaří vhodnými investicemi snížit chudobu nebo zlepšit zemědělství v ohrožených oblastech, vyděláme na tom všichni. A když se to nepodaří, tak budeme financovat řešení důsledků (například migraci) a všichni proděláme. Ale jsem v této věci mírně skeptický. Pořád je dnes dost „zodpovědných“, kteří možné důsledky změny klimatu nezodpovědně podceňují nebo dokonce zesměšňují.

Věříte v závěry pařížského ekosummitu, jehož účastníci se dohodli na snižování emisí, ale kritici pochybují o jejich upřímnosti. Byl to důležitý okamžik, nebo jen veletrh marnosti?

I když mnoho mých kolegů závěry pařížské klimatické konference zpochybňuje a podceňuje, tak já jsem opatrnější. Kjótský protokol stanovoval závazné cíle snižování emisí skleníkových plynů, ale jen pro vybrané, bohatší země. Pařížská dohoda očekává plnění dobrovolných závazků u všech signatářů a bude je kontrolovat. Jsem možná naivní, ale věřím, že když se stát k něčemu zaváže, tak to poté bude plnit. První verze závazků je však v součtu nižší, než předpokládají klimatické modely pro udržení růstu globální teploty pod deklarovanou hranicí 2 °C. Důležité jsou teď dvě věci – zaprvé je nutno, aby jednotlivé státy dohodu ratifikovaly, a zadruhé začít plnit již přijaté závazky.