Počasí a podnebí ve spirále
Žijeme v mírném podnebném pásu střední Evropy a zvykli jsme si na relativní klid a příjemné počasí. Sem tam nějaká povodeň, sušší rok a vichřice, ale v zásadě příjemné počasí v průběhu téměř celého 20. století nás poněkud ukolébalo. Neslyšeli jsme varování ze světa, že se počasí radikalizuje a velké extrémy spojené s počasím jsme považovali dlouho za příliš vzdálené naší české kotlině. Podobná varování většinou neslyšíme, dokud je sami nevidíme kolem sebe. Založení Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) a jeho první hodnotící zprávu z roku 1990 jsme téměř nezaznamenali.
Někteří z nás se nad měnícím se podnebím začali zamýšlet až na začátku tohoto století, po sérii podivných extrémních událostí. Velké povodně, suché roky, horké vlny, vichřice, přívalové povodně, bouře, sněhové přívaly, lesní požáry, ..., zkrátka události, které v rychlém sledu ukazovaly, čeho je matka příroda schopna, když se zlobí. Většinově jsme však byli pořád v klidu, protože tyto extrémy rychle pominuly a za pár měsíců jsme na ně mohli zcela zapomenout. Byla povodeň? Ale, co, vždyť už neprší. Horká vlna? Super, teplíčko a u vody je tak krásně. A v tomto klidu nás utvrzovali i mnozí ekonomové, politologové, sociologové a další „experti“ na změny klimatu, pro které je svoboda ničit životní prostředí více, než svobody jiné. Argumenty, které přinášeli do vážné diskuse, se z dnešního pohledu jeví až směšně, ale přesvědčili značnou část české veřejnosti, že problém změny klimatu je výmysl aktivistů a roztržitých vědců. Dodnes mnozí z nás považují změny globální teploty o cca 1 °C za nicotnost ve srovnání s tím, když přeletí přes půl Ameriky a teplota se změní o 20 °C. A míchat hrušky s jablky je náš národní sport. Například porovnávat předpověď počasí a projekce klimatu nebo přirozené a antropogenní faktory, které utváří naše podnebí.
Svět už však věděl, že problém extrémního počasí zhoršuje dodatečné teplo, které v atmosféře zadržuje vyšší koncentrace skleníkových plynů. Vyšší teplota atmosféry zvyšuje i skleníkový účinek vodní páry, nejvýznamnějšího skleníkového plynu. Teplejší oceán absorbuje méně CO2, který tak zůstává v atmosféře a stejně tak menší plocha lesů a pralesů spotřebovává méně CO2. Dostáváme se tak do spirály, jejíž vrchol se pořád vzdaluje. Více skleníkových plynů v atmosféře znamená vyšší globální teplotu. A vyšší globální teplota znamená další „přísun“ skleníkových plynů do atmosféry. To není nic nového a dokonce i největší klimaskeptici dlouhodobě upozorňují, že se po oteplení zvýší množství CO2 v atmosféře.
V Česku jsme však dlouho diskutovali, zda se klima mění a pokud ano, jestli k tomu člověk přispívá. Na sociálních sítích můžeme tyto hloupé diskuse vidět dodnes. A opravdu těch zcela zanedbatelných 415 ppm CO2 nějak ovlivňuje počasí a klima? Ten plyn co je tak nepostradatelný pro fotosyntézu a tak dobrý v sodovkách? Ano, je to tak. Fyziku nelze ošálit. Až teprve v posledních letech začínáme i u nás chápat, že ti vysmívaní klimatologové, kteří neví, co znamená v překladu Greenland, měli a mají pravdu. Že Země je zkrátka kulatá, i když se to mnohým nelíbí. Jak je to možné, co se stalo? Pět suchých let ve střední Evropě a únavné horké vlny i několikrát za rok. Veřejnost začíná vidět souvislosti, které s odkazem na modrou, nikoliv zelenou planetu, zatím neviděla. Dlouhodobé sucho je fenomén, který ani chladný a vlhký květen, ani jedna nepříjemná povodeň, nezastaví.
Již od výše zmíněné první zprávy IPCC z roku 1990 máme dostatečně přesné informace o problému, který před lidstvem stojí. A je tam i popsáno, jak tento problém řešit - například snižovat emise skleníkových plynů a lépe hospodařit v krajině. Přesto globální emise neustále rostou. Bohužel nás už třicetileté zpoždění staví před velké nebezpečí vyplývající z možných nepromyšlených a unáhlených politických rozhodnutí. Dnes i pod tlakem celosvětového studentského hnutí Fridays for Future, jehož hlavním mottem však je „Politici, poslouchejte vědce“. A věda ví, že řešit emise lokálně nebo regionálně v Evropě je potřebné, ale klimatu příliš nepomůže. A věda ví, že bezemisní ekonomika znamená v každé zemi jiný energetický mix přizpůsobený místním podmínkám. A všichni víme, že popírání vlivu člověka na změny klimatu je stejně škodlivé, jako panika, strašení a prosazování nesmyslných řešení. Spojovat bezemisní ekonomiku s odstavováním jaderných elektráren, je nesmysl. Omezovat individuální automobilovou dopravu je jistě vhodné cestou podpory hromadné dopravy, ne však nesmyslným blokováním výstavby dálnic a městských obchvatů. Nižší produkce živočišné výroby má reálný emisní základ, ale zároveň minimální dopad na klima, naštvanost obyvatelstva a chybějící hnojení pro rostlinnou výrobu. Obnovitelné zdroje energie jsou super, ale nesmí na nich vyrůstat novodobá dotační šlechta. A hospodaření s vodou v české krajině je samostatná kapitola, kterou věda připomíná po každých povodních a v průběhu každého sucha také již desítky let.
Měli bychom se všichni vrátit zpět na zem. Studenti do lavic a politici k jednacím stolům. Nacházíme se totiž na rozcestí. Musíme prosazovat sice správná, ale z hlediska globálního klimatu zanedbatelná rozhodnutí na národní úrovni s cílem snižovat naše emise, vylepšovat naši krajinu a chránit naše obyvatelstvo. Musíme však přijmout i historickou zodpovědnost za globální emise a v rámci svých možností se podílet na pomoci rozvojovému světu. Tam se bude v dalších letech a desetiletích rozhodovat o vlivu lidstva na změnu klimatu. A my už dnes víme, že jejich problémy se mohou snadno a rychle přesunout k nám.
Psáno pro LN, vyšlo 28. 5. 2019
Někteří z nás se nad měnícím se podnebím začali zamýšlet až na začátku tohoto století, po sérii podivných extrémních událostí. Velké povodně, suché roky, horké vlny, vichřice, přívalové povodně, bouře, sněhové přívaly, lesní požáry, ..., zkrátka události, které v rychlém sledu ukazovaly, čeho je matka příroda schopna, když se zlobí. Většinově jsme však byli pořád v klidu, protože tyto extrémy rychle pominuly a za pár měsíců jsme na ně mohli zcela zapomenout. Byla povodeň? Ale, co, vždyť už neprší. Horká vlna? Super, teplíčko a u vody je tak krásně. A v tomto klidu nás utvrzovali i mnozí ekonomové, politologové, sociologové a další „experti“ na změny klimatu, pro které je svoboda ničit životní prostředí více, než svobody jiné. Argumenty, které přinášeli do vážné diskuse, se z dnešního pohledu jeví až směšně, ale přesvědčili značnou část české veřejnosti, že problém změny klimatu je výmysl aktivistů a roztržitých vědců. Dodnes mnozí z nás považují změny globální teploty o cca 1 °C za nicotnost ve srovnání s tím, když přeletí přes půl Ameriky a teplota se změní o 20 °C. A míchat hrušky s jablky je náš národní sport. Například porovnávat předpověď počasí a projekce klimatu nebo přirozené a antropogenní faktory, které utváří naše podnebí.
Svět už však věděl, že problém extrémního počasí zhoršuje dodatečné teplo, které v atmosféře zadržuje vyšší koncentrace skleníkových plynů. Vyšší teplota atmosféry zvyšuje i skleníkový účinek vodní páry, nejvýznamnějšího skleníkového plynu. Teplejší oceán absorbuje méně CO2, který tak zůstává v atmosféře a stejně tak menší plocha lesů a pralesů spotřebovává méně CO2. Dostáváme se tak do spirály, jejíž vrchol se pořád vzdaluje. Více skleníkových plynů v atmosféře znamená vyšší globální teplotu. A vyšší globální teplota znamená další „přísun“ skleníkových plynů do atmosféry. To není nic nového a dokonce i největší klimaskeptici dlouhodobě upozorňují, že se po oteplení zvýší množství CO2 v atmosféře.
V Česku jsme však dlouho diskutovali, zda se klima mění a pokud ano, jestli k tomu člověk přispívá. Na sociálních sítích můžeme tyto hloupé diskuse vidět dodnes. A opravdu těch zcela zanedbatelných 415 ppm CO2 nějak ovlivňuje počasí a klima? Ten plyn co je tak nepostradatelný pro fotosyntézu a tak dobrý v sodovkách? Ano, je to tak. Fyziku nelze ošálit. Až teprve v posledních letech začínáme i u nás chápat, že ti vysmívaní klimatologové, kteří neví, co znamená v překladu Greenland, měli a mají pravdu. Že Země je zkrátka kulatá, i když se to mnohým nelíbí. Jak je to možné, co se stalo? Pět suchých let ve střední Evropě a únavné horké vlny i několikrát za rok. Veřejnost začíná vidět souvislosti, které s odkazem na modrou, nikoliv zelenou planetu, zatím neviděla. Dlouhodobé sucho je fenomén, který ani chladný a vlhký květen, ani jedna nepříjemná povodeň, nezastaví.
Již od výše zmíněné první zprávy IPCC z roku 1990 máme dostatečně přesné informace o problému, který před lidstvem stojí. A je tam i popsáno, jak tento problém řešit - například snižovat emise skleníkových plynů a lépe hospodařit v krajině. Přesto globální emise neustále rostou. Bohužel nás už třicetileté zpoždění staví před velké nebezpečí vyplývající z možných nepromyšlených a unáhlených politických rozhodnutí. Dnes i pod tlakem celosvětového studentského hnutí Fridays for Future, jehož hlavním mottem však je „Politici, poslouchejte vědce“. A věda ví, že řešit emise lokálně nebo regionálně v Evropě je potřebné, ale klimatu příliš nepomůže. A věda ví, že bezemisní ekonomika znamená v každé zemi jiný energetický mix přizpůsobený místním podmínkám. A všichni víme, že popírání vlivu člověka na změny klimatu je stejně škodlivé, jako panika, strašení a prosazování nesmyslných řešení. Spojovat bezemisní ekonomiku s odstavováním jaderných elektráren, je nesmysl. Omezovat individuální automobilovou dopravu je jistě vhodné cestou podpory hromadné dopravy, ne však nesmyslným blokováním výstavby dálnic a městských obchvatů. Nižší produkce živočišné výroby má reálný emisní základ, ale zároveň minimální dopad na klima, naštvanost obyvatelstva a chybějící hnojení pro rostlinnou výrobu. Obnovitelné zdroje energie jsou super, ale nesmí na nich vyrůstat novodobá dotační šlechta. A hospodaření s vodou v české krajině je samostatná kapitola, kterou věda připomíná po každých povodních a v průběhu každého sucha také již desítky let.
Měli bychom se všichni vrátit zpět na zem. Studenti do lavic a politici k jednacím stolům. Nacházíme se totiž na rozcestí. Musíme prosazovat sice správná, ale z hlediska globálního klimatu zanedbatelná rozhodnutí na národní úrovni s cílem snižovat naše emise, vylepšovat naši krajinu a chránit naše obyvatelstvo. Musíme však přijmout i historickou zodpovědnost za globální emise a v rámci svých možností se podílet na pomoci rozvojovému světu. Tam se bude v dalších letech a desetiletích rozhodovat o vlivu lidstva na změnu klimatu. A my už dnes víme, že jejich problémy se mohou snadno a rychle přesunout k nám.
Psáno pro LN, vyšlo 28. 5. 2019