Vyhrocenou situaci na bělorusko-polské hranici doprovází i dezinformační kampaň ze strany sdělovacích prostředků kontrolovaných Alexandrem Lukašenkem. Dokument rozebírá, jak je v nich situace vysvětlována včetně účasti tzv. politických technologů z Ruska, kteří mají za úkol Lukašenkův režim a jeho praktiky podpořit. V tamních médiích je rovněž zmiňována Česká republika. Ta je označována za provokatéra, který šíří dezinformace a snaží se Bělorusko destabilizovat. Text se primárně zaměřuje na první kanál běloruské státní televize jako na „vlajkovou loď“ propagandy Lukašenkova režimu.

Údajný polský teror

„Režim Dudy způsobil genocidu,“ zní název jedné z reportáží běloruské státní televize. „To, co se nyní děje na hranici, nelze nazvat jinak než genocida. Poláci vyvolali opravdový teror,“ tvrdí v úvodu moderátorka. Podobná sdělení v kombinaci s příběhy o zoufalé situaci migrantů se stávají hlavními narativy Lukašenkovy propagandy.

Skutečnost, odkud se migranti na místě vzali, to, že byli za úplatu v řádu tisíců amerických dolarů a s příslibem snadno se dostat do EU převezeni Lukašenkem kontrolovanými aerolinkami Belavia ze zemí Blízkého východu do Běloruska, je ve „zpravodajství“ pochopitelně zamlčována.

Na jedné straně smutné příběhy uprchlíků, na druhé polský teror. „Ženy, děti a invalidé budou nuceni strávit další noc venku. A to za situace, že panuje teplota pod bodem mrazu,“ říká v reportáži přímo z uprchlického tábora korespondent Andrej Syč. Ten doplňuje, že polská vláda těmto osobám připravila lekci z evropského humanismu a polští pohraničníci pouze lhostejně sledují tragickou situaci migrantů.

Korespondent se také pochopitelně nepozastavuje nad tím, proč trpícím migrantům na běloruském území, o jejichž tragických příbězích usilovně referuje, nepomohou běloruské úřady. Za vše jednoduše mohou Poláci, kteří podle Syče pokračují v porušování lidských práv. Apel na lidská práva ze strany „pěšáka“ propagandy Lukašenkova režimu, který násilně potlačuje protesty, zavírá a mučí své oponenty, tak zní opravdu podivuhodně.

Obrázek 1: Chlapec v reportáži z tábora migrantůZdroj: Телеканал Беларусь 1 (Telekanal Belarus 1), 2021.

Západ prý rozvrátil Blízký východ a teď dává ruce pryč

V jiné reportáži zaznívá: „To je ta hrozba pro NATO a EU. Malé děti, které byly donuceny opustit domovy ve svých zemích a jít k těm, kdo u nich sebral poslední práva na život v míru.“

Podobná rétorika doprovází prakticky každou reportáž o vývoji na hranici. „Západ napadl jejich domovské země a teď dává ruce pryč.“ Situace lidí v některých zemích Blízkého východu jistě není záviděníhodná. Nicméně za zamyšlení stojí, že pokud by vnímali Západ jako čisté zlo a agresora, snažili by se tam dostat?

Představme si stav, že by nějaká země napadla Českou republiku. Hledali by Češi spásu právě v zemi agresora, který je tím „čistým zlem“? Nejspíše ne. Nad touto elementární logikou se ale běloruská televize nepozastavuje. Ostatně propaganda cílí především na emoce a ne na logiku věci.

Údajná pravá tvář demokracie

Další reportáž korespondenta Syče se mimo jiné zaměřuje na naděje migrantů, že se nakonec do EU dostanou. „My nevidíme ochranu lidských práv, nečekali jsme to. Uviděli jsme, že situace neodpovídá tomu, co oni říkají o lidských právech,“ tvrdí podle překladu běloruské televize jeden z migrantů. „My jsme sem přijeli za lidským přístupem. Říkali nám, že Evropané jsou humánní a starají se o lidi. To ale nevidíme,“ pokračuje další.

Lukašenkova propaganda se tak zároveň snaží vyvolat dojem o „pravé tváři demokracií“ a ironicky mluví o „západních hodnotách“. Současně tím říká, že směřování od Lukašenkova autoritářství k demokracii a „otočení kormidla“ země na západ Bělorusům nic dobrého nepřinese.

Ruští polittechnologové

Do propagandistické hry vstupují i ruští političtí technologové (v ruštině tzv. polittechnologové). Ti zaujali posty či začali intenzivně spolupracovat s běloruskými prorežimními sdělovacími prostředky zejména po násilně potlačovaných protestech v roce 2020. Řada do té doby loajálních běloruských „novinářů“ totiž odešla či byla odejita.

Běloruská televize např. referuje o příspěvku na sociální síti korespondenta ruského státního portálu Sputnik Jaroslawa Augustyniaka. Ten na konto Polska napsal: „Poslouchám ten bordel, to znamená Sejm, a to provládní politiky i opozici. Jste hloupí kozlové! Kdo se míchal do vnitřních záležitostí Běloruska? A to po mnoho let a zvlášť v poslední době? Kdo se snažil tu zemi destabilizovat? Kdo financoval nepokoje v ulicích Minsku?“

Příspěvek korespondenta Sputniku Augustyniaka, který pouze kopíruje linii Kremlu ve věci Běloruska, dozajista nepřekvapí. Nicméně na obrázku níže je zajímavá informace o jistém panu Svirodovovi, od něhož byl příspěvek přeposlán (na obrázku jako „forwarded from“). 

Obrázek 2: Příspěvek Jaroslawa Augustyniaka v běloruské televiziZdroj: Телеканал Беларусь 1 (Telekanal Belarus 1), 2021.

Onen pan Sviridov je „novinář“ ruské státní tiskové agentury Rusko dnes Leonid Sviridov. Agentura je mimo jiné provozovatelem sítě portálů Sputnik. Sviridov je vlivnou osobou kremelské propagandy a je blízký vysoce postaveným osobám Putinova režimu.

Na obrázku níže ho můžeme vidět ve společnosti bývalého českého prezidenta Václava Klause. Sviridov v popisku kvituje Klausovo vyjádření ke kauze Vrbětice. To znělo: „Věřím, že kdyby v amerických prezidentských volbách znovu vyhrál Trump a byl dnes prezidentem, opožděná kauza Vrbětice by nenastala.“

Obrázek 3: Leonid Sviridov a Václav KlausZdroj: Facebookový profil Leonida Sviridova, 2021.

Připomeňme, že Sviridov před lety působil jako „zpravodaj“ v České republice. Povolení k práci mu české úřady v květnu 2006 odmítly prodloužit.

„K celé kauze přitom došlo v době, kdy byl v Česku podle mluvčího Vojenského zpravodajství Ladislava Štichy odhalen cizí špión – nelegál, tedy člověk, který fungoval na území pod krytím např. vědeckého pracovníka, studenta či novináře. Ten se podle Štichy citovaného počátkem září MF Dnes pokoušel získat citlivé dokumenty NATO a EU. Zda se jedná skutečně o Sviridova, se nepodařilo nezávisle ověřit,“ napsal portál Novinky.cz v roce 2006.

Sviridov se následně přesunul do Polska, kde se v roce 2014 stal podezřelým ze špionáže a musel z Polska odcestovat. Na základě žádosti polské tajné služby ABW byl Sviridovovi znemožněn vstup do Polska na období 2015–2020. Letos byl zákaz rozšířen na období 2021–2025 s odůvodněním, že dotyčný pokračuje s aktivitami pro agresivní ruskou propagandu cílenou proti zájmům Polska.

Zametači

Ruku v ruce s výše uvedenými narativy vede Lukašenkova propaganda souboj nejen se západními vládami, ale i se západními médii. V běloruské státní televizi se např. objevil pořad dříve druhořadé a neznámé moderátorky Mariji Petraško. Ten má kromě velebení Lukašenka vyvracet i „falešné zprávy“ západních médií, které informovaly o krizi na bělorusko-polské hranici.

V jednom z dílů tak Petraško nazývá americkou CNN (Cable News Network) jako Fake News Network. Situace, kdy pracovnice Lukašenkovy televize Petraško označuje jednu z největších a nejdůvěryhodnějších zpravodajských stanic světa jako producenta falešných zpráv, je tedy vskutku kuriozní.

Obrázek 4: Marija PetraškoZdroj: Телеканал Беларусь 1 (Telekanal Belarus 1), 2021.

Česko jako „semeniště provokací“

Stranou pozornosti neušla ani Česká republika, konkrétně tweet ministra zahraničních věcí Jakuba Kulhánka. Ten informoval o rozhovoru se svým polským protějškem, kterému vyjádřil solidaritu s Polskem a připravenost pomoci.

Běloruská státní televize tak na konto České republiky uvedla: „Ještě jedna země, která je semeništěm provokací, falešných zpráv a destabilizace. Česko oznámilo připravenost pomoci Polsku.“

Obrázek 5: Česko jako „semeniště provokací“Zdroj: Телеканал Беларусь 1 (Telekanal Belarus 1), 2021.

Závěr

Jak další vývoj ukázal, Lukašenko tuto partii prohrál. Nicméně i přes zklidnění situace a repatriační lety, tamní propaganda pokračuje i nyní v zaběhnuté linii popsané výše.

Lukašenkovo použití migrantů jako zbraně proti Polsku a EU ale ukázalo i další věc. Tou je svým způsobem uklidnění vztahů mezi EU a Polskem. Pro vyřešení situace bylo zásadní zamezit příletům dalších migrantů z třetích zemí do Běloruska. A Varšava si dost možná uvědomila, že při jednání s těmito zeměmi by měla úplně jiné postavení, pokud by s nimi komunikovala samostatně a ve věci by nebyla zainteresována Evropská unie jako celek. Běloruský diktátor tak možná nechtěně přispěl k vyšší soudržnosti zemí EU a k posunu zahraniční politiky EU, která nyní namísto přešlapování a vyjadřování „hlubokého znepokojení“, jednala proaktivně a účinně.

Text byl napsán pro Institut pro politiku a společnost.