Pan Bour je na svém stanovišti. Stojí na mostě, za zády má Národní divadlo, před sebou panorama Hradčan, a vedle sebe, nad sebou i pod sebou, bílé hemžení racků.
Pan Bour tu bývá často. Není to obyčejné postávání, je to vlastenecký postoj. Pan Bour tady nestojí jako nevýznamný důchodce. Je tu za vlastence. Za hrdého Pražana, občana, který se stále nemůže vynadívat na tu nádheru před sebou.
Poznal jsem ho v zámeckém parku. Ano, zatím je malý, ale už teď prozrazuje, že z něho vyroste osobnost, na níž budeme hrdí. Tedy já už ne, ale ti, co přijdou po mně.