Anton Pavlovič Čechov řekl, že mezi sebe a smutek máme vložit nějakou událost. Třeba si zlomit
nohu.

Já jsem si zlomil ruku. Odnesly to dvě kosti. Chodím na polikliniku kontrolovat hojení zasádrované
pravé ruky a dozvídám se, že to jde trošku pomaleji, takže psaní rukou i na počítači je opět odloženo.

Tak zkusím nějakou glosu někomu nadiktovat. Třeba zrovna tuto.

Tak jdu na polikliniku a potkávám dvě ženy zabrané do vzrušeného hovoru.

„Ani ten druhý ortoped mě nevzal. Taky má moc pacientů. A stejně bych prý čekala půl roku. Jenže to
koleno mě bolí teď!“

Usměju se, to se mě netýká.

Chirurg, který mě obdařil sádrou, mě čeká. Není už nejmladší. Jistě už taky pobírá důchod. Ale ruku
mi přesádruje už potřetí s elánem.

S novou sádrou se ještě zastavím v čekárně u babiček. Jsou tři. Praktické lékařky. U té nejmladší jsem
registrován.

„Přišel jsem si pro recept na léky,“ říkám sestřičce, když vykoukne do čekárny.

„Takových je nás tu víc,“ ozve se za mnou.

Otočím se. Tlustý chlapík na mě rozhodně hledí. „Nepředbíhejte,“ dodává.

Odevzdám sestře kartičku pojišťovny a usednu vedle paní Všetičkové. Je z vedlejšího paneláku,
známe se, vždyť jsme tyto domy v sídlišti stavěli společně svépomocí ve Stavebním družstvu mládeže.

Za těch skoro padesát let pěkně zestárly. Dnes potřebují spoustu oprav. Jako my, kteří jsme v nich po
rozpadu družstva byty koupili a taky se v nich za ta léta proměnili.

Kdysi mladé doktorky se kupodivu proměnily s námi. Už to nejsou ty veselé udržovatelky našeho
zdraví, ne, jsou to unavené dámy, které o nás ví víc než o sobě víme my sami a o nichž mnoho víme i
my.

Dvě jsou tu od chvíle, kdy tady poliklinika začala fungovat, třetí si tu zakoupila praxi po úmrtí té
nejstarší. Koupila ji před padesátkou a dnes je z těch tří důchodkyň nejmladší…Zato má nejstarší
sestřičku, která zde zbyla po její předchůdkyni. Je to statná sedmdesátnice, jako generál má o svých
vojácích, tedy pacientech, dokonalý přehled.

Babičky, praktické lékařky, ordinují standartně. Třicet až čtyřicet pacientů denně, to je obvyklý počet,
tedy pokud není chřipková epidemie, pak jsou ta čísla mnohem vyšší.

Když se dostanu na řadu k té své, poprvé se na mě ani neusměje. Polituje mou ruku a zatímco mi
sestra tiskne recept, vysvětlí mi, proč se mi dnes zdá unavená víc než jindy.

„Už to nezvládám,“ dozná s povzdechem, „každou sobotu sem chodím psát invalidní důchody, lázně,
rehabilitační pobyty, příspěvky na péči, žádosti do domova důchodců, pečovatelských domů…Těch
formulářů je víc a víc, tolik byrokracie jsem ještě nezažila.“

„A blbostí,“ doplní sestra, „pořád se mění léky, které smíme a nesmíme předepsat. Jo, víte, že
například nesmíme předepsat kvůli krční páteři límec na krk, ale zato může paní doktorka předepsat
elektrickou polohovací postel?“

Mnoho z toho nechápu.

„Tak, tak,“ řekne doktorka. „Všichni si myslí, že můžeme předepisovat cokoliv komukoliv, ale
málokdo tuší, kolika regulacemi jsme svázáni a že pokud překročíme daný limit, například pro předpis
léků, pacient lék sice dostane, ale nám napaří pokutu pojišťovna.“

„To mají všichni doktoři?“ zeptám se.

„Samozřejmě. A nejde jen o léky. Například náš kardiolog má dlouhé objednací doby, protože za
měsíc může vyšetřit jen určitý počet pacientů a ty další by léčil zadarmo. To po něm přece nemůže
nikdo chtít! A tak se objednací doby prodlužují a prodlužují a prodlužují…Takže já tu končím, pane.
Budu se starat o vnoučata.“

Pohlédnu na sestru.

„Doktoři nejsou,“ ušklíbne se, „musíte se vzbouřit. Vy, pacienti, jinak s tím tenhle stát nic neudělá!“

Úplně zkoprnělý vycházím z ordinace a říkám si: Tak tahle je z nich nejmladší a končí. Kdy to zabalí ty
druhé dvě? A kde jsou vlastně nějací mladí lékaři? V mém okolí se o nás starají jen samí důchodci.

Jak to, že mi to dřív nedošlo?

S recepty v kapse a rukou v sádře odcházím domů. Přejít silnici k bloku, kde bydlím, je svízelné. Je
celá rozkopaná. Místo bezpečnostních ostrůvků s vyznačenými přechody pro chodce, které tu po
několikaměsíční práci před rokem zbudovali, tu zejí jen díry a provizorní lávka. Jako ovce po ní
přecházíme jeden za druhým-už ani nenadáváme. Tak nějak jsme si zvykli. Před rokem nová silnice se
přece musí rozkopat kvůli stavbě na jedné její straně.

O tom, že se tu bude stavět, zřejmě ten, kdo nechal opravit silnici, nevěděl. Ačkoliv územní plány a
nekonečná stavební povolení jsou černou můrou všech.

Ano, u nás prostě pořád nikdo nic neví.

A jak to tak vypadá v dohledné době ani vědět nebude…