Přijel jsem na chalupu.

Není na samotě, natož u lesa, je v malém městě, odkud podnikám výlety do okolní půvabné krajiny.

Městečko má řadu ulic, velké náměstí se starobylými domy a tři malinkatá roztomilá náměstíčka. Od jednoho z nich je moje chalupa, spíše domeček, sotva 50 metrů. Náměstíčko obklopuje osm přízemních domů, většinou s úzkými předzahrádkami. Uprostřed toho všeho se zelená travnatý ostrůvek velikosti volejbalového hřiště. A z něj vyrůstá krásná lípa. Domy jsou od ní vzdáleny na všechny strany tak 10 metrů.


Tentokrát je na náměstíčku rušno. U trávníku se dvěma lavičkami se shromáždilo na 20 lidí. Přepadá mě zvědavost. A už jsem mezi nimi.

Žena středního věku s několika papíry v ruce čte odpověď odboru životního prostředí třem obyvatelům náměstíčka, kteří požadují odstranění lípy. Už teď jim stíní jejich předzahrádky, okrádá i jejich domácnosti o sluneční paprsky. A to je vysoká jen asi 12 metrů. Jaké to zde bude za pár let, až vyroste a zmohutní?!

Slova pokácet lípu v žádosti nepadnou. Nahradil je výraz přesadit.

Odpověď odborné komise odboru životního prostředí zní z úst její tajemnice mírně až laskavě: „Město vysazuje zeleň, aby zkvalitnilo životní prostředí, udrželo v půdě vláhu a zkrášlilo ulice i náměstí. Závěr: Ponechat lípu na místě.“

Tato slova zapůsobí výbušně. Obyvatelé tří domů se proti nim vzbouří.

„Tak to ne,“ zvolá paní Dvořáková, „já jsem byla proti té lípě, už když ji tady před 20 lety vysazovali. Pamatuju si, jak ta, co tu rostla před tím, našeho tátu štvala. Naštěstí uschla a byl od ní pokoj!“

„Protože ji váš táta navrtal,“ozve se tichým hlasem jeden starý soused. „Všichni víme, jak to tehdy bylo.“

„To nedokážete,“ obořila se na něj paní Dvořáková. „Nepomlouvejte mi tátu, nesaháte mu po pas!“

„Ta lípa se musí přesadit!“ ozývá se paní Juřičková, „ nebudu žít ve stínu a každý podzim shrabovat donekonečna v předzahrádce listy.“

„My jí tu chceme. Je krásná,“ vloží se do hovoru děda Kořínek. „Víte, co je to lípa? Symbol české státnosti, symbol jednoty Slovanů. Větvička, list, květ. Zapomněla jste, že jste Češka?“

„Jsem Češka, ale nejsem úplně blbá, abych celý život zápasila o místo na slunci. Přesaďte ji nebo ostříhejte!“

Vysoký muž z městského úřadu promluví vážně a přesvědčivě: „Podle dendrologického posudku je přesazení tak vzrostlého stromu moc riskantní.“

„My máme svůj posudek a podle něj to jde! Bojíte se, že to bude drahý, co?“

„To taky. S největší pravděpodobností by lípa nepřežila. A co se týká stříhání, kdyby byla pravidelně zastřihována od mládí, bylo by to jiné. Nyní by výsledek takového zásahu byl žalostný.“

„Až vyroste, stejně ji budete muset zastřihnout,“ vykřikne třetí z žadatelů o přesazení lípy. „Kvůli autům, vždyť by tu neprojela, ani nezaparkovala!“

„Podívejte se,“ usměje se vysoký muž z městského úřadu. „Věci se mají tak. Když lípu odstraníme tady, do týdne nám přijde spousta žádostí z jiných míst, abychom je zbavili stromů, které jim z jakéhokoliv důvodu vadí. To bychom přišli o polovinu zeleně v našem městě. Se stromy tu lidé žili odedávna. Většina si jich vážila, lidé je měli rádi a byli na ně hrdí.“

„To ještě nebyla demokracie,“ zazní odněkud z hloučku, „nesměli do ničeho mluvit!“

„A teď zase kecá každý do všeho,“ uleví si statný čtyřicátník opírající se o kolo. „To není demokracie, ale bordel!“

„Podáme stížnost proti rozhodnutí odboru a novou žádost o odstranění lípy,“ ubezpečuje všechny paní Dvořáková. „Vy, kterým lípa nevadí, protože vás nestíní a nejste na návětrné straně náměstí, si můžete o nás myslet, co chcete. Ale my si zbytek života nenecháme ničit stromem, ani kdyby byl tisíckrát národním symbolem nebo okrasou města. My tady žijeme a máme právo žít v pohodě!“

Dívám se z jednoho na druhého. Kdo z nich má pravdu? Asi všichni. O čem tedy ta schůzka je? O pochopení? O respektu? O svobodném rozhodování? O lidských právech?

Neumím si odpovědět.

Najednou nás zasáhne silný poryv větru. A vzápětí déšť. Liják! Nepřátelský útok přírody nás sblíží. Ty proudy vody nás rozeženou. Všichni utíkáme do svých domků.

Ale co zítra? Až vyjde slunce, na které má každý právo?

Nebo ne?

Co si o tom všem myslíte vy…?