Ruský prezident Vladimir Putin před týdnem v Moskvě s velkou pompou odhalil nový státní památník obětem politických represí – Zeď zármutku. Na první pohled by se mohlo zdát, že tak dnešní ruský stát odsoudil zlo páchané ve jménu komunistické ideologie, která právě před sto lety v Rusku během „Velké říjnové socialistické revoluce“ zvítězila. Realita je ovšem jiná – po celém Rusku stále stojí tisíce Leninových památníků, ulice i města se stále jmenují po bolševických vůdcích a dokonce znovu posiluje Stalinův kult.

Sto let od VŘSR se v Rusku vůbec nevede debata o samotné podstatě komunistického režimu. Mnohem živější je jiné výročí – 80 let od Velkého teroru (1937-1938), během něhož vyvrcholily stalinské represe. Když se mluví o obětech politických represí, většina Rusů si je asociuje právě s obdobím stalinismu. Že bylo toto období přímým produktem VŘSR a že represe probíhaly před i po Stalinovi, se už ovšem téměř nepřipomíná. Výrazy „oběti komunismu“, případně „oběti sovětských represí“ jsou v Rusku prakticky neznámé. Při odhalení památníku v Moskvě se mluvilo o blíže nespecifikovaných „politických represích“ a Vladimir Putin ve svém proslovu ani jednou nezmínil komunistický režim, Sovětský svaz, tajné služby NKVD, KGB, ale dokonce ani Stalina či stalinismus. Zkrátka oběti mimo jakýkoli kontext.



Přesně takovouto vykořeněnou paměť o represích dnešní ruský stát podporuje. A ti, kdo se snaží o zasazení problematiky represí v SSSR do širšího kontextu, kdo se snaží hledat viníky a upozorňují na zločinnou podstatu celého komunistického režimu, se dostávají po stále větší tlak ze strany státu a jsou očerňováni. Jde především o lidi či historiky propojené kolem hnutí Memorial, které bylo založeno již koncem 80. let během perestrojky a které se od té doby neúnavně věnuje zkoumání historie sovětských represí a jejich obětí.

Paměť o obětech, nikoli o katech

Podobu dnešní reflexe sovětského režimu nastavilo do značné míry už období tání počátkem 60. let za Nikity Chruščova, kdy se připomínaly „nevinné oběti stalinských represí“, ale v žádném případě se nepojmenovávali původci těchto represí, jimiž nebyl jen jediný Stalin, ale také celý obrovský státní aparát a lidé v jeho službách. Celý Stalinův Sovětský svaz byl masovým terorem prostoupen a tento teror byl jeho neoddělitelnou součástí. Možná právě v tomto okamžiku, v době Chruščovova odhalení „kultu osobnosti“, kdy se v ruské (tehdy sovětské) společnosti začala formovat veřejná paměť na represe, můžeme spatřovat základ dnešních limitů, které tato paměť přináší. Jak definuje Alexandr Daniel z hnutí Memorial, paměť je to dodnes výhradně o „obětech“ (především stalinské epochy), nikoli o „katech“, tedy vykonavatelích zločinů a represích jako neoddělitelné součásti celého sovětského státu. Zcela opomíjeni jsou podle Daniela také „bojovníci za svobodu“, tedy ti, kdo se aktivně snažili proti sovětskému režimu bojovat (ať už vůdci rolnických povstání či pozdější disidenti). Diskurs paměti pouze o nevinných obětech však de facto převzal za svůj i dnešní ruský stát.

Dlouhodobou snahou hnutí Memorial, které vzniklo nezávisle na státních strukturách a ideově vychází z podhoubí samizdatu a disentu z Brežněvovy éry, je naopak vymanit se z tohoto omezení národní paměti. Nesoustředit se pouze na památku obětí, nesoustředit se pouze na stalinismus. Ale dávat celý státní teror a masové represe do přímé souvislosti s fungováním sovětského státu, hledat konkrétní vykonavatele represí, nevnímat státní teror odděleně, ale dávat ho do co nejširšího kontextu. Tuto nezávislost a pohled ne vždy korespondující s tím státním si Memorial uchoval do dnešních dnů a bezpochyby i to je jednou z příčin současného zvyšujícího se tlaku na sdružení ze strany státních orgánů dnešního putinského Ruska.

Represe jako přírodní katastrofa

Koncem 80. a začátkem 90. let za Gorbačovovy perestrojky se zdálo, že přístup Memorialu se prosadí. Zájem o reflexi sovětské epochy byl obrovský a Memorial se dokonce do jisté míry přímo podílel na podobě státní politiky, například na tvorbě zákona o rehabilitacích z roku 1991. Toto období ovšem velmi rychle skončilo a skokový nástup svobodného jelcinovského Ruska se svými obrovskými potížemi rychle odsunul debatu o národní paměti na periferii kolektivního vědomí. V tomto okamžiku byla promarněna šance na prosazení širšího pojetí reflexe, neboť Borisu Jelcinovi se nepodařilo prosadit rázné odsouzení komunistického režimu a nový ruský stát právně navázal na sovětský systém. Paradoxně tak debata o pojetí národní paměti měla největší ohlas ještě za formálního fungování SSSR, což nejspíš samo o sobě stěžuje možnost odsoudit sovětský systém jako takový.

Z periferie kolektivního vědomí se pohled na stalinské období, sovětské zločiny a jejich reflexe vracejí do širšího povědomí po nástupu Vladimira Putina k moci v roce 1999. Putin pojal pohled na dějiny jako součást své politiky a stále více prosazuje jejich jednotný výklad. Pohled na historii je to však eklektický, zdůrazňující pouze úspěchy jak z doby carské, tak sovětské. Neznamená to oficiální obhajobu Stalina jako takového, ale vypichuje to úspěchy Stalinova SSSR jako silné velmoci. V oficiální rovině ruský stát nadále přiznává existenci zločinů v době od vzniku SSSR do smrti Stalina a dokonce tento svůj pohled zakotvil v roce 2015 do Koncepce státní politiky na zvěčnění paměti politických represí, jejímž výsledkem je právě vznik nového památníku Zeď zármutku odhaleného minulé pondělí. Nicméně přesně v duchu kritiky Memorialu se jedná pouze o připomínku obětí bez pojmenování příčin represí a jejich viníků. Represe jsou tak státem i většinou společnosti vnímány jako jakási přírodní katastrofa, která přišla shůry a zase odešla. Sovětský stát se Stalinem v čele je vyviněn a jsou naopak oslavovány jeho úspěchy jako industrializace nebo vítězství ve druhé světové válce.

Ruský stát se v poslední době snaží při výkladu sovětských dějin i období stalinismu přebírat iniciativu a prosazovat unifikovaný a neproblematický pohled na vlastní minulost, byť se v něm nachází mnoho rozporů. Pochopitelně se dostává do konfliktu s hnutím Memorial, které je k působení státu kritické a udržuje si svou nezávislost. Přestože v některých bodech se stát i Memorial shodnou (obecně odsouzení politických represí a potřeba připomínat si paměť o obětech), v jiných se rozcházejí (hledání viny u sovětského státu jako takového, což jde proti současným snahám odkazovat se na SSSR jako na pozitivní stát).

Licoměrnost Putinova přístupu

Jednotlivé pobočky Memorialu se tak v posledních dvou letech od roku 2014 dostávají pod čím dál větší tlak, některé byly soudy označeny nálepkou zahraničního agenta, přicházejí o možnosti financování, jejich akce se stávají terčem útoků a někteří spolupracovníci byli zatčeni – například Jurij Dmitrijev z Memorialu v Karélii, o jehož případu jsem psal v tomto textu. Pravděpodobně nevadí jen odlišné, širší pojetí reflexe politických represí, které je v rozporu se současnou státní doktrínou, ale i samotný fakt nezávislosti. Pod obrovským tlakem státu se totiž v posledních dvou letech ocitají i další nezávislé organizace věnující se například lidským právům, ekologii a dalším aktivitám. Ostatně na Putina se po odhalení moskevského památníku obětem politických represí snesla kritika za licoměrnost s tím, že i současný režim vězní své politické oponenty. Mezi čtyřicítkou bývalých disidentů, kteří z tohoto důvodu nový památník kritizují, jsou i ti, kteří seděli za protesty proti sovětské invazi do Československa v roce 1968 – Viktor Fajnberg, Pavel Litvinov, Zorjan Popaďjuk či Mustafa Džemilev.

Memorial vnímá současné dění v ruské společnosti, okleštěný způsob reflexe sovětských zločinů či vzývání údajných Stalinových úspěchů jako svou prohru. Nikdo nedokáže odhadnout, kam až současný tlak ze strany státu zajde. Mnozí se obávají, že v budoucnu budou například všechny připomínkové akce k represím přesunuty z mnohem symboličtějšího místa na Lubjance v centru Moskvy (u tamního sídla tajných služeb je nainstalován pomník Solovecký kámen, přivezený z míst prvních táborů) k nové Zdi zármutku, která ovšem v sobě nenese širší kontext a nachází se v širším centru Moskvy na místě bez symbolické spojitosti.

Zdá se, jako by ruský stát chtěl novým památníkem udělat tečku za debatou o sovětské minulosti: Oběti byly zvěčněny, není o čem dál mluvit. Debata by ale sto let od VŘSR naopak měla začít. Putinský režim totiž svým přístupem k historii, v němž přes památku obětí zároveň zdůrazňuje Stalina jako efektivního manažera, vypustil džina z lahve. Absence jasného pojmenování sovětských zločinů a seriózní dekomunizace, o níž se dlouhodobě snažil Memorial, vede k neřízeným pochodům nezřídka adorujícím Stalina a Sovětský svaz. A seriózní debata o Leninovi a skutečném odkazu VŘSR je zcela v nedohlednu, stejně tak vznik památníků bojovníkům za svobodu či odpůrcům bolševismu. Naopak nám ze všech ruských náměstí dál spokojeně kyne Vladimir Iljič Lenin.