„V 90. letech jsme měli iluzi, že se Rusko stane demokracií. Chyba byla v tom, že nikdo nepohřbil sovětskou minulost. Tak jako to udělalo Německo. Nacistická minulost je pohřbena. U nás položili mršinu do kouta a mysleli si, že shnije tak nějak sama. Avšak namísto tlení se sovětská minulost probrala a jako jakási zombie začala strašit znovu celý svět.“ Tato znepokojivá slova pronesl ruský spisovatel Vladimir Sorokin ve snaze popsat ideologickou podstatu dnešního putinovského Ruska. Tedy proč se objevuje čím dál více tvrzení, že byl Stalin vlastně dobrý manažer, proč Vladimir Putin vnímá rozpad SSSR jako největší tragédii 20. století, proč jsou ruská města stále plná Leninových soch a ulic pojmenovaných po komunistických předácích, proč se z ideologického, sovětského výkladu 2. světové války dnes znovu stává tvrdě střežený mýtus, jehož zpochybnění se trestá kriminálem. A proč je znovu možné, aby hlavní ruský televizní kanál vydával okupaci ze srpna 1968 za přátelskou pomoc.

„Velké vítězství ve Veliké válce, které přineslo v následujících desetiletích dobro všem na světě – to je základ našeho mýtu. Kdo to zpochybní, je nepřítel,“ vysvětluje Arsenij Roginskij, ředitel ruské organizace Memorial, která už od konce 80. let nezávisle a kriticky zkoumá temnou sovětskou minulost. Jen díky ní známe jména milionů obětí represí a podstatu zločinného režimu, který Sovětský svaz po desetiletí ovládal. Tento kritický pohled je však v Rusku menšinový, na síle nyní nabírá oficiální, relativizující pohled na sovětské dějiny. Tendence k němu sice byly cítit už delší dobu, nezakrytě a se vší pompou se ale projevil v souvislosti s anexí Krymu a neskrývanou ambicí Ruska stát se znovu supervelmocí. Takovou, jakou byl Sovětský svaz...

Zahraniční agenti

„Dali jsme do toho strašně moc sil, ale nakonec jsme prohráli,“ komentuje dění posledních dvou let Arsenij Roginskij. Na mysli má především kauzu Perm-36 – jediného muzea v Rusku vybudovaného z bývalého pracovního tábora. Tam současná administrativa Permského kraje odstranila veškeré zmínky o vězněných sovětských (ruských, ukrajinských a pobaltských) disidentech a vytvořila pouze expozici popisující samotné vězení a oslavující práci dozorců. Zakladatele muzea bez milosti vyhnali a nyní je vláčí po soudech s obviněním, že jsou zahraniční agenti. „Původní muzeum Perm-36 ukazovalo, že teror byl nedílnou součástí sovětského státu po celou dobu jeho trvání. Disidenti, kteří v Permu seděli, přispěli k rozpadu SSSR. Jenže Putin rozpadu SSSR lituje. Proto muselo původní muzeum skončit,“ vysvětluje Roginskij.

Ruský stát se ve výkladu vlastní historie evidentně rozhodl převzít iniciativu do svých rukou. Pod obrovským tlakem se ocitají i další organizace, které se snaží o kritický pohled na svou vlastní minulost. Samotné sdružení Memorial s pobočkami po celém Rusku bojuje o holou existenci, začátkem listopadu byla například jeho petrohradská pobočka prohlášena za zahraničního agenta – to je velmi stigmatizující nálepka, kterou ministerstvo spravedlnosti nařizuje užívat těm společnostem, které jsou byť jen symbolicky financovány z jiných než ruských zdrojů. Centrum Andreje Sacharova v Moskvě bylo prohlášeno za zahraničního agenta již v prosinci loňského roku. „Od té doby se výrazně snížil počet školních exkurzí, které k nám chodí a které se seznamovaly s ideologicky prostým pohledem na sovětský teror,“ podotýká ředitel Centra Sergej Lukaševskij.

Jaké dát místo teroru?

Zatímco v České republice a obecně na Západě vědomost a poznání o sovětském represivním systému rok od roku roste, v samotném Rusku byla totalitní minulost a obecně sovětské represe dlouhodobě tématem poměrně upozaděným a nejednoznačně zakotveným. Sice zde existuje řada muzeí, která se ve větší či menší míře věnují represím či systému Gulag (často jde o součást expozice regionálních vlastivědných muzeí), ovšem tyto jevy nejsou popisovány jako přímý důsledek politiky komunistické strany SSSR, ale jako jakási přírodní pohroma, která odněkud zvenčí zasáhla tehdejší společnost.

Proč taková nejednoznačnost a strach pojmenovat věci pravými jmény? Vše souvisí se vztahem dnešního Ruska k rudému teroru, který zde vládl po většinu 20. století. Všichni vědí, že existoval. Ale jaké mu dát místo? Jak ho vysvětlit, když neproběhl žádný ruský „Norimberský proces“, který by jednoznačně označil sovětský režim za zločinný a odsoudil by viníky největších masakrů? „Ruské kolektivní vědomí je rozpolcené a hranice často vedou vědomím jednotlivců. Na jedné straně má skoro každý v rodině důkazy, že sovětský režim patřil k tomu nejhoršímu, co lidstvo ve 20. století vyprodukovalo. Na druhé straně stojí pokus o pozitivní interpretaci, která by hrůze propůjčila smysl, nebo ji aspoň relativizovala,“ popisuje ambivalentní přístup Rusů k minulosti rusista Tomáš Glanc. Také proto se jednoznačné odsouzení sovětské minulosti nikdy nestalo celospolečensky přijímaným konsenzem.

Tento rozpor vidíme i na přístupu ruské veřejnosti k reflexi minulosti ve veřejném prostranství. Velkou nadějí je v tomto směru projekt Poslední adresa. Ten po vzoru židovských stolpersteinů připomíná domy, v nichž byli zatýkáni obyčejní lidé, kteří poté skončili na popravišti či zemřeli v táborech Gulagu. Projekt vznikl díky občanské iniciativě zdola, za rok jeho existence bylo nainstalováno sto pamětních tabulek na domech a dalších tisíc je v přípravě. Informují o něm s nadšením i největší ruská média, která jinak v souladu s oficiální propagandou dehonestují ostatní nezávislé iniciativy. Zároveň s rostoucím počtem pamětních tabulek Poslední adresy ovšem rostou i hlasy po instalaci nových památníků Stalinovi. A ve městě Ržev u Moskvy bylo například letos otevřeno nové Stalinovo muzeum...

Zrelativizovat zločinnost

Vzniká tak mírně schizofrenní situace – v Moskvě se v těchto dnech otevírá nová, samostatná budova pro velké muzeum Gulagu, zatímco jiné v Permu-36 se likviduje. Ale ono to má jistou logiku. Moskevské muzeum je zřízené Moskvou a tudíž plně závislé na státních dotacích. Ideologicky je tedy pod kontrolou a už před rokem z něj odešli někteří spolupracovníci nespokojení se sílící autocenzurou, která provázela vznik nových výstav a expozic. Muzeum v Permu bylo nezávislé, proto muselo skončit. A to přesto, že ještě před dvěma lety bylo vyhlášeno za vzorové muzeum v rámci plánovaného státního programu na „zvěčnění paměti politických represí“. Mimochodem, v rámci tohoto programu se v muzeum měly přeměnit i pozůstatky některých bývalých táborů Gulagu, kterých se po vzdálených koutech Sibiře dodnes nacházejí stovky. Ale zůstalo jen u slov. Bývalé tábory tak stále trouchnivějí v opuštěné tajze a jejich neřešený osud přesně ilustruje neřešený vztah Ruska ke své historii.

Cílem současného ruského státu není vymazat z ruské historie Gulag a miliony obětí sovětských represí. Cílem je rozmělnit osudy těchto obětí, zrelativizovat zločinnost a obří rozměr represí, a především vymazat přímou souvislost mezi oběťmi a represivní podstatou celého sovětského režimu. Aby bylo možné odkazovat na „velkou“ sovětskou minulost, která přinesla v podstatě jen samé pozitivní věci. A všechny negativní jevy aby bylo možné svést na zásah shůry, či na kohosi zvenčí, nikoli na tehdejší stát.

Invaze jako přátelská pomoc

V tomto světle není příliš velký překvapením ani odvysílání televizního dokumentu „Varšavská smlouva. Odtajněné stránky“ na kanále Rossija-1 z letošního května, který navzdory historickým faktům vykládá sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968 jako přátelskou pomoc. Cílem tohoto dokumentu nejspíš bylo vzbudit v ruských občanech více nostalgie, povzbudit národní mýtus o jedinečné pozitivní roli Sovětského svazu jako garanta míru a obhájit tak současnou Putinovu politiku, která "jenom" vrací věci do starých správných kolejí.

Dokument v celé své délce (invazi do Československa byla věnována jen jeho menší část) evokuje pocit, že západoevropské státy a USA byly a jsou zaměřeny v podstatě především antirusky a jednaly vždy agresivně. Jsou tudíž hlavním nepřítelem i dnešního Ruska, které se tak musí bránit silou a zbrojením, jinak nedosáhne zajištění míru a stability, jaký dříve garantovala Varšavská smlouva.

Jednoznačné přihlášení se k odkazu Varšavské smlouvy tak mimoděk vypovídá mnohé o samotném dnešním Rusku a jeho vztahu k sovětské minulosti. Jak píše Jan Jaroš v stati o zneužití filmu nacistickou a komunistickou propagandou, „každý národ, potažmo státní útvar, se rád odvolává na slavnou minulost a v případě potřeby, v zájmu dodání ještě většího lesku, neváhá jednostranně zkreslovat, fabulovat, případně rovnou mystifikovat.“ Dnešní Rusko jako by v tomto smyslu naplňovalo Jarošovu definici totalitních režimů, které „jednoznačně vytyčily, co má být přijímáno jako pozitivní odkaz minulosti a čemu je naopak předurčena role zavrženíhodného protivníka, kterého by bylo zapotřebí – v ideálním případě – úplně zničit.“

Vyšlo také na blogu Pohled zblízka