Ruský stát se v těchto dnech snaží zlikvidovat věhlasné sdružení Memorial, které už přes 30 let bojuje za vyrovnání se s temnou sovětskou minulostí. V jaké atmosféře tato snaha probíhá, kam snahy o vyrovnání se s minulostí dospěly a jak se projevují na konkrétních místech paměti?

„Stalin byl velký vůdce“. S tímto tvrzením podle průzkumů centra Levada z letošního června souhlasí 54 % obyvatel Ruské federace. To je o polovinu více než v roce 1992, kdy v průzkumech těsně po pádu Sovětského svazu tato otázka poprvé zazněla. Pouze 14 % obyvatel je opačného názoru, zatímco před 29 lety to bylo 37 %. Trend je tedy jasný.

Čím dále jsme od rozpadu Sovětského svazu, tím více lidí Stalina hodnotí pozitivně, především kvůli jeho roli v údajném rozmachu Sovětského svazu a jeho vítězství v druhé světové válce, které tvoří významnou ideologickou základnu dnešního ruského režimu. Jenže za Stalinem zůstaly i miliony mrtvých, vlastních občanů i cizinců, oběti brutálních represí a státního sovětského teroru. Zcela logicky tak vyvstává otázka, jak se vzrůstající obliba Stalina projevuje v paměti na oběti teroru a na místech spojených s touto temnou minulostí.

A rovnou si můžeme i odpovědět: značně. Období sovětských represí je v Rusku přijímáno zmatečně, nejasně, nejednoznačně a vyvolává vášně a polemiky. Místa paměti jako např. bývalá pohřebiště či pozůstatky táborů Gulagu zůstávají stále v naprosté většině skryta před zraky veřejnosti a na povrch se dostanou často spíše náhodou a živelně. Veřejnost je z takového objevu zmatená a neví, kam tato místa a tuto paměť zařadit. Bát se jí? Mluvit o ní? Překrýt vše slávou Stalina a Sovětského svazu? Ve výsledku tak přetrvává zmatek a nejasnost v tom, co je dobré a špatné.



Ukrajina vs Rusko

Pojďme se přesunout na chvíli na Ukrajinu. Ve stejném průzkumu provedeném na Ukrajině souhlasí s tezí, že Stalin byl velký vůdce, pouze 14 % občanů. Naopak 40 % Ukrajinců tuto myšlenku jednoznačně odmítá. Tato čísla vypovídají o zcela jiné atmosféře v zemi. A tak asi nepřekvapí, že archivy bývalé NKVD jsou na Ukrajině narozdíl od Ruska plně otevřeny badatelům a z náměstí všech měst po událostech na Majdanu zmizely Leninovy sochy.

Nedávno bylo na Ukrajině odhaleno nové masové pohřebiště u Oděsy, kde nejspíš leží několik tisíc obětí sovětských poprav. Na místě okamžitě začal podrobný výzkum. Představa, že by byl podobný objev v dnešní době učiněn v Rusku a na místo by se okamžitě vypravily výzkumné týmy, o jejichž práci by informovala média, je spíše nerealistická. Situace je o to víc alarmující, že na území Ruské federace se masových hrobů obětí sovětských represí musí nacházet stovky, jenže v posledních letech informace o objevu nových pohřebišť nepřicházejí. Lidé často na místech v regionech tuší, kde se popravovalo, ale narozdíl od Ukrajiny zde není vůle a ochota úřadů zahájit vykopávky a exhumace, tak jak se to nyní děje u Oděsy.

Mnohem častěji se setkáváme s opačným přístupem. Například v Jekatěrinburgu, v milionové metropoli na Urale, kde bolševici popravili mimo jiné i carskou rodinu. Zatímco historie vraždy cara a jeho blízkých je dostatečně známá a nikdo ji nezpochybňuje, u obětí Velkého teroru úřady brání důkladnému průzkumu pohřebiště. Již od 90. let je známo místo, kde se v Jekatěrinburgu popravovalo a kde leží odhadem 21 tisíc lidí. Říká se mu „12. kilometr“. Postupně zde vznikl důstojný memoriální komplex, ale dodnes není jasné, kde všude se na obrovském území nacházejí pohřební jámy. Plánům na důkladný průzkum místní úřady dlouhodobě brání, a naopak podporují vznik biatlonového areálu, který by měl bývalé popraviště protínat. Netřeba domýšlet, jak symbolická by byla střelba ruských biatlonistů na místě masových hrobů lidí zastřelených sovětskými katy.

Místní aktivisté

Ke slovu tak přicházejí místní aktivisté, kteří jsou však pro ruskou vládu nepohodlní, a proto je začala spolu s neziskovými organizacemi upozorňující na porušování práv označovat za „zahraniční agenty“. Za důkladný průzkum na 12. kilometru například dlouhodobě bojovala Anna Pastuchova z organizace Memorial v Jekatěringurgu, ale bohužel letos na jaře podlehla koronaviru. Vrcholný hyenismus předvedli její nepřátelé (a že jich neměla málo). Když v místní nemocnici umírala, kdosi jí odcizil mobil u jejího lůžka, vloupal se do e-mailového účtu a začal zveřejňovat v jednom místním prokremelském médiu citlivé a osobní informace ve snaze celou práci Pastuchové diskreditovat.



Na mnoha jiných místech se jen tuší, kde se oběti masových sovětských poprav pohřbívaly. Jako například v Krasnojarsku, kde podle informací Alexeje Babije z místního Memorialu čekisté pohřbívali své oběti do jam za městem. Dnes se zde nachází neoznačená asfaltová plocha a na tomto místě nejspíš leží i také několik českých legionářů, kteří se na Sibiři usadili, a později se stali oběťmi Velkého teroru v rámci krasnojarských čistek. Mnoho takových pohřebišť ale zůstává stále utajeno a vzhledem k uzavřenosti archivů není příliš pravděpodobné, že by se na ně brzy přišlo.

NKVD se totiž sama už v době poprav snažila zahladit co nejvíce stop, jelikož si byla vědoma nezákonnosti svého chování. V běžných archivních dokumentech se údaje o místech poprav nenacházejí. Často na místo pohřebiště ukázala až náhoda v pozdějších letech jako například v Kolpaševu u řeky Ob v Tomské oblasti. Tam v roce 1979 řeka vymyla velký kus ostrohu a pod budovou bývalé věznice NKVD se ze zeminy začaly zjevovat lidské ostatky. Byly jich stovky, možná tisíce. Než ale mohli příbuzní popravených nějak zasáhnout, připluly vojenské remorkéry a speciální oddíly mrtvoly a ostatky ničily, jednou z taktik bylo přivázat k nim železo, aby už nevyplavaly. Také zde ležely možná až desítky Čechů. V euforii 90. let sice místní prokuratura zahájila vyšetřování této barbarské likvidace pohřebiště, ale věc později vyšuměla do ztracena. A dodnes se aktivisté - zatím marně - snaží, aby tuto událost a hrůzné místo v Kolpaševu připomínal alespoň nějaký památník.

Právě v Kolpaševu bylo v roce 1938 popraveno deset Čechů v případu Adolfa Kučery, který byl nedávno publikován na Aktuálně.cz.

Sandarmoch - případ Jurije Dmitrijeva


Ruské státní úřady v připomínce podobných míst téměř žádnou pozitivní aktivitu nevyvíjejí. To, co dnes známe, máme hlavně díky občanským iniciativám. V roce 1997 badatelé Venjamin Ioffe, Irina Flige a Jurij Dmitrijev po měsících intenzivního pátrání, dohledávání archivních informací, výpovědí svědků atd., našli na severu Ruska v lesích Karélie u Medvěžegorsku popraviště a pohřebiště Sandarmoch, kde leží prokazatelně pojmenovaných více než šest tisíc osob. Také mezi nimi je několik Čechů. Toto místo je výjimečné v tom, že se podařilo většinu popravených identifikovat, a to mimo jiné díky mravenčí práci Jurije Dmitrijeva. Tento historik na místě začal organizovat vzpomínkové akce a zvát sem představitele zemí a národů, které se mezi popravenými nacházely. Byly jich desítky.

A právě tato mezinárodní pozornost se nejspíš stala trnem v oku místním orgánům. Jurij Dmitrijev byl zatčen a obviněn ve vykonstruovaném procesu ze zneužívání adoptivní dcery a dostal 13 let vězení s nejpřísnější ostrahou. Do Sandarmochu pak začaly pořádat expedice členové Ruské vojenské společnosti, v jejímž čele stojí bývalý minstr kultury Mědinskij (který proslul tvrzením, že je třeba věřit více historickým legendám než skutečnosti). Tyto expedice bez jakýchkoli důkazů tvrdí, že na místě leží Rudoarmějci popravení Finy. I to je způsob, jak se v dnešním Rusku rozmývá historie a jak se zvyšuje ona zmatenost běžných občanů.

Malé pozitivní úspěchy

Největší zájem o výzkum sovětských represí a podpora veřejnosti k memorializaci pohřebišť z dob Velkého teroru byl na území dnešního Ruska koncem 80. a začátkem 90. let. Téma nebylo vnímáno negativně, na nutnosti připomínat si oběti sovětských zločinů panoval více méně konsensus, maximálně se aktivisté setkávali s lhostejností. V Moskvě tak byla ve spolupráci se státními i policejními orgány odhalena popraviště a pohřebiště Butovo a Kommunarka, kde leží většina z více než 30 tisíc lidí popravených v Moskvě.

Právě na Kommunarce v roce 2019 proběhl ojedinělý archeologický výzkum, kdy odborníci z moskevské Lomonosovy univerzity ve spolupráci se státním Muzeem Gulagu a petrohradským Memorialem odhalili další, dosud neznámé pohřební jámy. Tento objev ukazuje, že i přes celkovou negativní atmosféru v Rusku je stále ještě možné dosáhnout na poli výzkumu sovětských represí významných kroků vpřed. V celostátním měřítku nejsou příliš velké, ale jsou podstatné. A vypovídají o současném hybridním přístupu Ruska k vlastní temné minulosti: na jednu stranu státní propaganda chrlí prapodivné dokumenty odmítající sovětské přešlapy a na mnoha místech v regionech jejich připomínku odmítá a pronásleduje místní aktivisty, na druhou stranu stát do jisté míry určité připomínky obětí zločinů podporuje.

V Moskvě funguje skvělé státní Muzeum Gulagu, které otevřeně hovoří o Gulagu, deportacích národů, popravách a nebojí se označovat hlavní strůjce represí. Do značné míry souzní s výkladem sdružení Memorial, organizuje výpravy na místa bývalých lágrů Gulagu a na Kolymě dokonce iniciuje vznik muzejních komplexů na místech bývalých táborů.

Problém však je, že tyto bohulibé aktivity jsou v celostátním měřítku stále velmi malé a křehké. Stačí odvolat současného ředitele Muzea Gulagu a nahradit ho někým ve stylu již zmíněného Vladimira Mědinského. Oproti tomu nezávislé badatele a organizace jako je Memorial takto snadno ovlivnit nelze, a proto jsou také pod stále větším tlakem a nyní dokonce čelí snaze o řízenou likvidaci ze strany státu.

Co si s represemi počít?

Zatím se zdá, že ruský stát do jisté míry potřebuje držet v kursu oba narativy, tedy zpochybňování pro „lidové masy“ a náznak seriózního výzkumu pro „elitu“ a pro zahraničí. Ve výsledku však takový přístup vede k prohlubující se zmatenosti mnoha lidí ve vztahu k sovětským zločinům. Všichni vědí, že nějaké asi byly, ale co si s nimi počít? Jaký přístup je správný? Téma tak zůstává v ruské kolektivní paměti nedořešené, často je vytěsňováno kamsi do podvědomí a když se nějakým svým projevem zpřítomní, vyvolá to údiv či zmatek.

Spisovatel a bývalý geolog Sergej Lebeděv, který projezdil i ta nejodlehlejší místa Sibiře a krajního severu, ve svém románu Hranice zapomnění skvěle popisuje Rusko jako krajinu, v níž se všude pod povrchem nacházejí přízraky sovětských zločinů, jež svou nedořešeností vtahují a ničí citlivé duše. V reálném světě tuto skutečnost hezky dokreslují například některé příspěvky na ruském Youtube. Příspěvek blogera Jurije Dudě o kolébce ruského strachu a lágrů na Kolymě má přes 25 milionů shlédnutí. A obrovskou popularitu - takřka milion odběratelů - mají také příspěvky hledačů kovů , kteří při svých výpravách za opuštěnou železnou technikou kdesi v tajze občas s velkým překvapením narazí na opuštěné lágry. Temná minulost v Rusku stále častěji vstává obrazně i doslova z mělkých hrobů. Dokud ovšem nebude důstojně odsouzena a pohřbena, bude v ruské společnosti strašit i nadále.

Text byl publikován v časopise Mezinárodní politika 4/2021 a také v rámci konference "Česko, Polsko a současné ruské historické narativy: staré problémy, nové společné příležitosti", kterou 9. listopadu 2021 organizovalo Ministerstvo zahraničí ČR, Asociace pro mezinárodní otázky, sdružení Gulag.cz a Fakulta sociálních věd UK.