Měl by stát začít skupovat ubytovny? Navrhujeme posunout se z 50. let do roku 2014. Za stejné peníze umíme 1) nenechat lidi spadnout na dno, a když tam již jsou, 2) vytáhnout je nahoru do normálního bydlení a normálního života. Základem je kvalitní, dostupný a nesegregovaný byt.

Ubytovny by podle zástupce ombudsmanky měl nyní začít provozovat stát, protože se jedná o nemravný byznys, který nikdo jiný nevyřeší. Zní to celkem logicky – máme zde problém, stát by se měl postarat o jeho řešení. Co však problému předcházelo?

V roce 2007 dostalo ministerstvo pro místní rozvoj za úkol připravit zákon o sociálním bydlení – úkol nikdy nesplnilo. V roce 2008 pod vedením Jiřího Čunka vznikla koncepce, která navrhovala rozdělit obyvatele sociálně vyloučených lokalit na tři skupiny, zcela v intencích dělení 50. let na „civilizované“, „částečně civilizované“ a „necivilizované“. Těm prvním měla být nabídnuta možnost žít mimo lokalitu, druhé skupině (to jsou ti, kteří mají pouze „občasné výkyvy v morálce a v chování“) sociální práce a třetí skupina měla být zavřena právě na ubytovnách, kde by byla převychována.

Objevil se zde však závažný problém: byl to pouze sociální pracovník z 50. let, kdo by byl ochoten své klienty takto rozdělovat. Nelze totiž předem určit, kdo a kdy se dostane do problémů, proto ani není možné lidi takto klasifikovat a podle zahraničních výzkumů to neumějí ani sociální pracovníci. Koncepce byla smetena ze stolu. Jediné, na čem se opravdu pracovalo, byl rozvoj ubytoven, které se právě od roku 2008 kvůli absenci sociálního bydlení (MMR) a špatně nastaveným dávkám na bydlení (MPSV) dostaly až do dnešní podoby.

Začátkem minulého roku publikovalo ministerstvo pro místní rozvoj tendenční „studii“, která měla ukázat, že kolem ubytoven je nepravdivá mediální mlha a že jsou ve skutečnosti vhodné pro dlouhodobé bydlení chudých. Zaměstnanci MMR spolu s pracovníky Ústavu územního rozvoje šli do „terénu“ a zeptali se šesti majitelů a provozovatelů (sic!) ubytoven, jak se lidem u nich bydlí, například zda jsou dodržována jejich práva. To, co se od majitelů dozvěděli, pak prezentovali jako objektivní zjištění spolu s návrhem, jak by takové bydlení na ubytovně mělo vypadat – dohled kamer, polovězeňský režim. Výzkum odmítla celá řada akademiků a českých i mezinárodních organizací. MMR na kritiku odpovědělo jediné – nešlo o výzkum, ale o pouhou „anketu“.

Zaměstnanci MMR, kteří mají na starosti bytovou politiku státu, v čele s bývalým náměstkem Miroslavem Kalousem, pak rétoriku změnili. Od toho, že „ubytovny jsou vhodné jako dlouhodobé sociální bydlení pro rodiny s dětmi“, přešli k následujícímu: „Pokud na ubytovnách bydlí už tolik lidí, musíme se s tím smířit a začít ubytovny podporovat.“ Přitom jaksi přešli fakt, že na ubytovnách jsou nuceni lidé bydlet právě kvůli jejich dlouhodobé nečinnosti. Majitelé ubytoven z plánů současné vlády pochopili, že jejich byznys bude dříve či později na ústupu, a tak se objevuje myšlenka, že ubytovny by od nich měl stát koupit. Tuto myšlenku vyslovil zástupce ombudsmanky. Z diskuse se naprosto vytratily potřeby lidí v bytové nouzi a oklikou se vracíme do 50. let, respektive k představě Čunkovy koncepce. Nebyli to však sociální pracovníci, kdo označil „necivilizované“, jak plánovala koncepce, ale „trh“ – rozuměj státní politika protisociálního bydlení.

Pro pana zástupce i plánovače bydlení na MMR je problém vyřešen – lidé již na ubytovnách bydlí, takže nyní je má stát koupit a provozovat sám. My navrhujeme posunout se z 50. let do roku 2014. Za stejné peníze umíme 1) nenechat lidi spadnout na dno, a když tam již jsou, 2) vytáhnout je nahoru do normálního bydlení a normálního života. Základem je kvalitní, dostupný a nesegregovaný byt. Členové Platformy pro sociální bydlení takových bytů provozují v celé ČR přes 170, to však zdaleka nestačí. Proto musí situaci řešit stát. Nákup ubytoven však prospěje zase pouze byznysmenům s chudobou.

Vyšlo v Lidových novinách 12. 3. 2014