Bydlení pro lidi bez stabilního domova? Byt v běžném bytovém fondu, kam za nimi dochází podpora šitá na míru, již si mohou sami zvolit. A žádné další ubytovny! Jen tudy vede cesta z pasti sociálního vyloučení: o tom je přesvědčeno sdružení Platforma pro sociální bydlení. S jejím mluvčím jsme hovořili o „možnostech kvalitního, důstojného a nesegregovaného bydlení s garancí podpory pro všechny, kdo si bydlení nemohou sami obstarat“.

Se sociologem Štěpánem Ripkou o tom, jak pomáhat lidem ohroženým bytovou nouzí
Rozhovor připravila Alena Scheinostová a vyšel 22. 10. 2013 v Katolickém týdeníku

Které okolnosti či události vynesly otázku sociálního bydlení právě v posledních měsících do středu pozornosti?

To je dáno souběhem více okolností, ale nejvíce k tomu přispěly známé kauzy s vystěhováváním Romů v Předlicích či Přednádraží, reportáže o poměrech na sociálních ubytovnách a v poslední době také protiromské pochody, jejichž cílem se zhusta stávají právě ubytovny. Díky tomu lidé na toto téma konečně začínají slyšet. Když jsem před pěti šesti lety upozorňoval na případy vystěhovávání či problematických prodejů obecních bytů, kdy města úmyslně neprivatizovala byty nájemníkům, ale třetím osobám, od nichž tiše očekávala, že je nechtěných obyvatel zbaví, nikoho to moc nezajímalo.

Sociální bydlení jako takové je součástí návrhu Komplexního řešení sociálního bydlení Ministerstva pro místní rozvoj, který Platforma připomínkovala a jenž má být jako součást vládní Koncepce bydlení do roku 2020 dokončen k závěru letošního roku.

Na co dokument navazuje? Jak vypadá sociální bydlení v ČR v současné praxi?

V současné praxi u nás sociální bydlení neexistuje. Romové končí obvykle v nevyhovujících podmínkách v přeplněných bytech a opravdu to není jenom tím, že by rádi bydleli pohromadě. Jiní lidé jsou „zazátkovaní“ v ústavech nebo v komunitních či chráněných bydleních a do standardních bytů se nedostávají, i když úspěšné projekty komunitní péče ukazují, že to jde. Potřebnou skupinou jsou též senioři a matky a otcové, kteří jsou sami s dětmi. A pak je tu ještě sektor substandardního bydlení: ubytovny, tábory, rozpadlé budovy, kde se často platí horentní nájemné, a přitom tam třeba ani neteče voda.

Po roce 2000 zesílil tlak na deinstitucionalizaci různých typů ústavů, ať už poskytují sociální či zdravotní služby. Povedlo se vytvořit pilotní projekty a přesvědčit o potřebě sociálního bydlení některé kraje, takže lidem, kteří dosud žili v ústavech, samosprávy dokázaly poskytnout peníze a sehnat komunitní či chráněné bydlení, aby už nemuseli žít v obrovských ústavech o stovkách obyvatel. Když pak ovšem dojde na poslední fázi a konkrétní člověk je připraven přejít do normálního bytu s podporou určitých služeb, naráží často na nevůli dané obce, protesty sousedů a podobně.

Na druhé straně už máme i v této oblasti dost příkladů, že to jde a že je to v důsledku také mnohem méně nákladné a rozhodně daleko rozumnější pro dlouhodobé fungování společnosti. Budování a podpora dalších ubytoven, ústavů a „domovů pro sociální bydlení“, s nimiž počítá připravovaný dokument ministerstva, nás vrací o padesát let zpátky a povede jen k vytváření dalších vyloučených lokalit. Rozhodně nejde o způsob, jak lidem poskytnout důstojný prostor pro život.

Jsou ale byty pro případné sociální bydlení vůbec k dispozici?

Podle našeho návrhu by vůbec nebyla nutná mohutná výstavba nebo zpětný výkup už zprivatizovaných bytů. V Česku je několik set tisíc prázdných bytů, ale majitelé s nimi spekulují nebo je pro ně příliš riskantní je pronajímat. Právě sem by se podle nás měli dostávat lidé, kteří bydlení nutně potřebují: ti, kdo bydlí v nevyhovujícím bydlení, v přeplněných domácnostech, na ubytovnách, v institucích, v bydlení bez právního nároku, a kteří tak – jak říká evropská typologie ETHOS – nemají skutečný domov, tedy možnost důstojně žít a rozvíjet se. Stát, obce i neziskové organizace by měly společně vymýšlet mechanismy, jak přesvědčit majitele volných bytů, aby je potřebným pronajímali. To by mělo být dáno zákonem, jenže zákon o sociálním bydlení v ČR chybí, ačkoliv se na jeho potřebě shodnou skoro všichni.

Jak vypadá bydlení v tolik diskutovaných ubytovnách, jež jsou plodem několika posledních let?

Celkový přehled nám schází – a neví to ani stát, který ubytovny vlastně financuje. Velmi obecně řečeno, bývá to budova, která může být zkolaudovaná v podstatě na cokoliv. Bydlí tam jacísi lidé, a pokud jim příslušný úředník přizná dávku na bydlení, poskytne jim ji ze státní pokladny i ve větší výši za jeden pokoj, než by zaplatili na nájemném za byt. A tuto sumu dostává provozovatel ubytovny – soukromník – ve výši, již si sám nastaví. Ubytovny mají velice různou podobu i úroveň – některé se blíží někdejším holobytům, jindy je to třeba jen lehce upravený průmyslový objekt, ale i běžný činžák nebo rodinný domek, kde majitel rozdělil jednotlivé byty na několik částí, a místo aby celý byt pronajal jedné rodině, má jich tam několik a na nájemném získává několikanásobek. V Ostravě jsou zdokumentovány případy, kdy rodina za ubytování v jediném pokoji platila měsíčně 24 000 korun. Velmi mě překvapilo, že je něco takového vůbec možné.

Je to případ všech ubytoven?

To ne, jsou i takové, kde se platí za osobu dva tři tisíce a jsou v tom zahrnuty i služby. Může to být opravdu levné bydlení. Dovedu si představit, že v určitých situacích může někomu tento typ bydlení na přechodnou dobu vyhovovat. Ale samozřejmě to není domov: je to jen ubytování, jež nedává šanci na žádný osobní rozvoj. Na delší dobu a pro rodiny s dětmi je takové bydlení naprosto nevyhovující. Proč? Na tyto ubytovny se dostávají různé skupiny – Romové, domácnosti, které jsou vnímány jako problémové, protože mají více dětí, jsou bez stálého příjmu, jsou zadlužené, a potom migranti, ale také aktivní uživatelé drog nebo lidé z psychiatrických léčeben, kteří se ocitli bez přiměřené podpory. A s těmito skupinami jsou děti v každodenním kontaktu. Současně je úplně scestná představa, že pěti, sedmičlenná rodina najde v jediné místnosti klidný kout, kde by se dítě mohlo třeba připravit do školy.

Kolik rodin v republice takto žije? A jak dlouho na ubytovnách zůstávají?

O tom by měl mít přehled stát podle počtu vyplácených dávek. My jsme spolu se studenty sociologie z FSV UK při nedávném výzkumu v Kraslicích objevili matky s několika dětmi, které žily v jednom či dvou pokojích na ubytovně třeba i pět let, a to ve velmi špatných podmínkách. Za ubytování platily třeba o tisícovku míň, než byl jejich celkový příjem – s tou tisícovkou pak musely i s dětmi vystačit na měsíc. Za peníze, které dají za ubytovnu, by si mohly sehnat bydlení někde v pronájmu, ale tam by musely napřed složit kauci, a na tu nemají a ani nemají šanci na ni ušetřit. Obě matky, ale i další lidé právě tohle uváděli jako základní problém.

Ani levná ubytovna, kontrolovaná a vázaná standardy kvality, jež by mohl přinést případný zákon, není tedy podle vás přiměřeným řešením bytové nouze?

Základní zásady Platformy zní „kvalitní, levné a nesegregované“: jakékoli kolektivní formy sociálního bydlení jsou podle nás dalším prohlubováním segregace, tedy sociálního vylučování, s nímž Česko začíná mít čím dál větší problémy. Politika sociálního bydlení musí být jednoznačně protisegregační. Stavět další ubytovny či navrhované „domovy“ v situaci, kdy vidíme, jaký problém má společnost v ústavech a zdravotnických zařízeních dlouhodobé péče, jak je to drahé a málo efektivní, kdy nahlížíme, že je těch institucí moc – to by bylo nelogické. Kolektivní péče a kolektivní dohled nadto nedovolují individuální rozvoj; a my přitom nechceme na lidi v bytové nouzi stále jen dohlížet nebo je kontrolovat, nýbrž chceme, aby na sobě začali pracovat. K tomu jim ovšem musíme poskytnout vhodné podmínky.

Patří k těmto podmínkám individuální podpora lidí v sociálním bydlení?

Nemůžete člověka jen tak strčit do bytu a čekat, že všechno začne fungovat samo. Zároveň každá jednotlivá domácnost i její jednotliví členové mohou mít naprosto odlišné potřeby: jeden potřebuje psychiatrickou péči, další doučování školní látky. Individuální pomoc vychází z práce s konkrétní domácností a jejími členy na tom, co je pálí a na čem mohou pracovat, na plánech a jejich plnění. V praxi pak jednou za čas dochází do rodiny například pracovník sociálního odboru, který se cíleně zeptá, jak na tom domácnost je, co kdo reálně potřebuje.

Například v Chánově to takto už přes rok funguje – bohužel zatím stále v segregovaném, zato daleko kvalitnějším bydlení. Díky tomu jsou teď lidé v domě bez dluhů, což je veliký úspěch. Podobně Brno-střed zjistilo, že nefunguje, spravuje- li bytový fond soukromá firma, protože té nejde o to, aby si lidé, kteří tam bydlí, bydlení udrželi. Proto se městská část sama ujala správy a podařilo se jí snížit počet vystěhování na třetinu: když zjistí, že někdo neplatí a narůstá mu dluh, včas nájemníka upozorní anebo se spojí s terénním pracovníkem, který dlužníkům pomůže dluh řešit.

Ukazuje se, že k řešení často stačí velice jednoduché věci. Nástrojů, jak lidem ohroženým bytovou nouzí pomoci, je celá řada, ale bohužel málokterá obec je používá a nikdo to po nich za současné situace ani důsledně nepožaduje. Na druhé straně nám starostové často říkají, že by byli aktivnější a dali by i byty na sociální bydlení, ale potřebují na to od státu peníze navíc. Nemohou začít prosazovat dlouhodobou vizi, nebudou-li mít jistotu, že bude také dlouhodobě financovaná.

Jak se mohou, či dokonce mají v oblasti sociálního bydlení zapojit církve?

O tom jsme diskutovali v září na tematickém večeru na Evangelické teologické fakultě. Nejlepší varianta, na níž jsme se shodli, jsou komunitní projekty soužití, které by církve mohly ve větší míře vytvářet, a které dokonce už nejednou vytvářet a podporovat umějí a jsou k tomu na základě svého učení motivovány. Nejsem si jist, zda jsou církve připravené ve větší míře poskytovat sociální služby, a ani to asi není jejich úloha; nicméně díky komunitním projektům, kdy spolu v jedné lokalitě bydlí například mladé páry, romské i české, se jednak podaří sehnat bydlení určitému počtu potřebných lidí a jednak se rozšíří myšlenka, že takové soužití je nejen možné, ale i zajímavé a oboustranně obohacující. Díky takovému průkopnictví by se vzájemné soužití postupně mohlo stát normou.