Lidi
Co je to za blbost? Opakovala jsem si tolikrát, kolikrát jsem stoupala s vyplazeným jazykem do krpálu, který jako by neměl konce.
(První den bylo celkové převýšení šedesátikilometrového výletu 1000m!) Serpentiny se točily jako had, slunce žhnulo a tam, kde byl nový, černý asfalt, to žhnulo i zdola. Topinkovač. Každý krpál konec měl, ale jen jsem ho dosáhla a sjela, následoval další.
Prostě Chorvatsko. Stoupání od moře nahoru v pořádném úhlu, to celé na kole, v dresu, v helmě, ve vedru. Celý den a týden se motat cikcak silničkami nebo makadamovými cestami vnitrozemím, koukat jak lidi žijí v místech, kam ještě nepronikla mašinerie turistického průmyslu. Občas sjet k moři na pivo a koupání. A zase nahoru. Rozbít si na makadamu koleno (naposledy se mi to stalo asi před pětačtyřiceti lety), a nakonec odpoledne či vpodvečer zase k moři, což je naštěstí vždycky dolů. Milosrdný návrat. Na loď, kololoď.
Co je to za dovolenou? Opakovala jsem si, když jsem večer hladově čekala, až posádka zazvoní na zvonec a my vtrhneme ke stolu. Polévky, saláty, ryby, moučníček. Zase strašlivá, děsně dobrá nakládačka.
A pak přišla trasa skrz minové pole. K částečně rozstřílené vesnici, kde celkem nedávno s Chorvaty žili Srbové. Opuštěná, vystřílená, vymlácená škola. I to je Chorvatsko, země milých, srdečných lidí. A přitom se v ní celkem nedávno vraždili sousedi na potkání.
Český cyklodovolenkář si pomyslí, jak je fajn, když se doma politici jenom hádají. A lidi si tu pěkně v klidu a míru... jenom nadávají.
Napsáno pro deník METRO
(První den bylo celkové převýšení šedesátikilometrového výletu 1000m!) Serpentiny se točily jako had, slunce žhnulo a tam, kde byl nový, černý asfalt, to žhnulo i zdola. Topinkovač. Každý krpál konec měl, ale jen jsem ho dosáhla a sjela, následoval další.
Prostě Chorvatsko. Stoupání od moře nahoru v pořádném úhlu, to celé na kole, v dresu, v helmě, ve vedru. Celý den a týden se motat cikcak silničkami nebo makadamovými cestami vnitrozemím, koukat jak lidi žijí v místech, kam ještě nepronikla mašinerie turistického průmyslu. Občas sjet k moři na pivo a koupání. A zase nahoru. Rozbít si na makadamu koleno (naposledy se mi to stalo asi před pětačtyřiceti lety), a nakonec odpoledne či vpodvečer zase k moři, což je naštěstí vždycky dolů. Milosrdný návrat. Na loď, kololoď.
Co je to za dovolenou? Opakovala jsem si, když jsem večer hladově čekala, až posádka zazvoní na zvonec a my vtrhneme ke stolu. Polévky, saláty, ryby, moučníček. Zase strašlivá, děsně dobrá nakládačka.
A pak přišla trasa skrz minové pole. K částečně rozstřílené vesnici, kde celkem nedávno s Chorvaty žili Srbové. Opuštěná, vystřílená, vymlácená škola. I to je Chorvatsko, země milých, srdečných lidí. A přitom se v ní celkem nedávno vraždili sousedi na potkání.
Český cyklodovolenkář si pomyslí, jak je fajn, když se doma politici jenom hádají. A lidi si tu pěkně v klidu a míru... jenom nadávají.
Napsáno pro deník METRO