„My jsme čeští junáci“, odpověděli jsme udiveným chorvatským domorodcům, když naše několikačlenná cyklistická partička zastavila v odpoledním vedru v krpálu před domem, narušila siestu a prosila o vodu.

Nechápali, co je to za adrenalin, když se lidi místo koupání v jejich krásném moři škrábou na kole desítky kilometrů po cestách necestách vyprahlým vnitrozemím bez špetky stínu a překypují nadšením, protože nevědí, co je dál čeká.
Nechali nás načepovat do prázdných láhví vodu, a když jsme vesele odjížděli, volali za námi: „Lepší živá kukačka než mrtvý junák!“
Ó, jak jsme na jejich slova vzpomínali. Když jeden z nás na trase po krátkém zastavení ve stínu omdlel a musel být kříšen, když druhý to odpoledne kolaboval permanentně každých třicet metrů a v duchu se vážně loučil se životem, když si pak jiný večer po pětašedesátikilometrové jízdě z rozpáleného bodu A do ještě rozpálenějšího bodu B při prvním tanečku na palubě kololodi přetrhl achilovku a museli jsme ho zbytek týdenního pobytu nosit na zádech, když dva dny před koncem jednoho ze smělých, rekordy pokořujících cyklistů přivezlo večer k lodi místo kola auto a on z něho nemohl sám ani vystoupit, nohy ho neudržely a také ruce měl v poctivé křeči, a tak musel být i on odnesen a kříšen...
Ó, jak jsme si říkali, když jsme jedli poslední kapitánskou kololodní večeři, bože, ti Chorvati vůbec nevědí, jak totálně šťastný a naplněný je český junák, když svoji dovolenou tak nádherně, tak aktivně, tak málem bezbolestně... přežije.

(vyšlo 24.6.v deníku METRO)