Zvonilo neznámé číslo. Volal mi muž z Ostravy. (Vygoogloval si na mě spojení.) Máme stejnou životní zkušenost, řekl. Rád by věděl, co říkám tomu, co se dnes děje kolem Romů.

On je zoufalý. Nikdo nechce slyšet hlas lidí s osobní zkušeností v každodenním (rodinném) soužití s Romy. Všichni všechno vědí – a přitom!
V pátek jsem se náhodou dívala na Hyde Park. Hovořila tam výzkumnice Amnesty International. Obhajovala zprávu, že jsou romské děti v českých školách stále víc diskriminované. Horlila za snahu této i jiných lidsko-právních organizací docílit toho, aby byly zrušené praktické školy. Všechny děti mají právo na stejné vzdělání a praktické školy nedají jejich absolventům šanci na další vzdělávání a dobré pracovní uplatnění ve společnosti.
Ze zkušenosti vím, že když dítěti učení nejde, když nejpozději na 2.stupni, kde je výuka už zcela založená na textu a jeho chápání, nedokáže držet s ostatními krok, když nerozumí tomu, že cizí jazyk je jiný jazyk, je to hrozné pro učitele, pro ostatní žáky i pro něho. I kdyby se rodiče či asistenti strhali, talent k učení do dítěte nevloží. (Praktické školy mají propracovaný systém, jak naučit podstatné!)
Netvrdím, že romské děti en bloc nemají k učení nadání. Tvrdím, že se Romové po generace vyvíjeli jinak než my, neromové. Jejich kultura nebyla psaná; historie, tradice i způsob života (včetně priorit) jsou dodnes absolutně odlišné. Jejich vlohy a nadání jsou jiné než naše. Dokud si to nepřiznáme a nebudeme s tím pracovat, nic se nezlepší!

(Vyšlo 28.4.v deníku METRO)