Říkám si, když chtě nechtě sleduju společenský vývoj posledních dní, že jsme se zbláznili. A přitom se tu nic nového neděje: všichni se chovají stejně.

Prezident provokuje určitou část svých spoluobčanů a ti mu na to skáčou jako na špek. Myslím si, že protesty a demonstrace, odkazující na rok 89, dnes nejsou na místě. Našeho prezidenta nám žádná cizí armáda na tanku nepřivezla; byl svobodně a demokraticky zvolen většinou tohoto národa.
Jedinou pádnou a smysluplnou odpovědí na excesy, které prezident ve svém úřadu s takovou oblibou dělá a které mu hrnou do náruče určitou sortu příznivců (a voličů!), je postavit silného prezidentského protikandidáta. Takového, na kterém se dokážou shodnout nejen hlavní tváře protestů, ale i obyčejní lidé. Jenže kde ho vzít? Kde najít člověka s vizí, morálním kreditem a současně charismatem? Michal Horáček, který už svou kandidaturu na prezidenta vyhlásil a spoluorganizoval a moderoval páteční protest občanů na Staroměstském náměstí, ať promine.
A jak donutit studenty, kteří sice umí být ve správný čas na správné straně, aby pochopili, že jiná cesta k demokracii a svobodě než je účast na volbách, na všech, i těch komunálních a senátních, není. I když je to tak málo atraktivní a záživné.
Pokud tu budeme jen křičet, co nechceme a nedokážeme zformulovat a prakticky a v souladu se zákonem prosadit a uvést v život, co chceme a kdo nás k tomu má dovést, je všechno, co se teď děje, jen zbytečná hysterie. A šance na změnu na Hradě se bude rovnat nule.

(vyšlo 1.11.v deníku METRO)