Nebudím se už tak vystrašená jako jsem se budila ode dne, kdy russko (ano, malé r a ss jen od 24. února správně) přepadlo Ukrajinu. Až donedávna jsem si každý večer musela vzít prášek na spaní a ráno, ráno jsem se strašně bála zapnout mobil a přečíst zprávy. Už zabili ukrajinského prezidenta? Nebo unesli? Už jím russáci vydírají svět?


„Člověk je tvor, který zvykne všemu.“ To řekl skvělý spisovatel Fjodor Michaljovič Dostojevskij, shodou okolností Rus (ano, velké R a jedno s je správně). A je to tak. Zvykla jsem si už děsivé zprávy, na strašlivé obrazy z bojiště, které je kousek od našich bývalých československých hranic (ale zakrývám si při nich oči). Zvykla jsem si na beznaděj, kterou od přepadení Ukrajiny cítím za vším, i za radostí, jakou i v téhle době občas prožívám. Zvykla jsem si vidět v médiích, ale i na Hlavním nádraží, kam jsem chodila pomáhat jako dobrovolnice, plačící anebo jen zamlklé ženy, které ztratily všechno, co je člověku nejdražší. Muže, domov, a někdy i své děti. Ale srdce mě bolí.

Dnes je den d.
Ráno. Po probuzení a pročtení zpráv z domova i světa, si chci jako každý den zacvičit. Mám vlastní ranní směs, střídám jógu s posilovacím a uvolňovacím cvičením a vše zakončuju padesáti dřepy s činkami v rukou. A studenou sprchou. Když mám v Praze našeho ročního psa, a dnes ho tu mám, když vidí, že se oblékám (nerozlišuje cvičební šortky od normálních), začne vyšilovat.
Jdeme tedy místo rozcvičky už chvíli po sedmé ven. Praha je v tenhle čas nejkrásnější; jezdí málo aut, chodí málo lidí. Město ožívá. Krámky a kavárny otvírají, někde už jsou židle a stolky na chodníku a venku sedí první kafíčkáři.
Jdeme se psem, belgickým ovčákem s neutuchajícím zájmem o všechno, co se kde šustne, co kde leží, jede, jde, do Kinského zahrady. Pes je ráno tak nabitý energií, že za ním vlaju na vodítku. Jen když míjíme masnu, je to opačně, pes se od masny nechce hnout a já ho musím doslova táhnout za sebou.
Procházíme „Kindu“ odzdola až k hornímu jezírku, cestou míjíme několik vyhlídek. Vždycky se tam zastavím a dívám. Pohled na Prahu, na Vltavu mě vždycky nadchne. Ale jak jsem od čtyřiadvacátého února stále velmi rozechvělá a přecitlivělá, pokaždé mě napadne, že se i nám může stát to, co Ukrajině. Nakonec, už jsem to v roce 1968 sama zažila.
Míříme se psem druhou stranou parku dolů, k vodopádu a jezírku, co je kus pod ním. Tam jsem se chodila celou zimu brzy ráno koupat a bylo to senzační. Naposledy právě první den války. Ve snu by mě nenapadlo, že ji ještě ve svém životě zažiju.
Dopoledne.
Odpoledne.
Navečer. Malování, oblékání, převlékání, česání, vonění novým, pro dnešní příležitost koupeným parfémem, počítání knížek v krabicích (po kolikáté už!), koukání do mejlu, počítání lidí, které jsem pozvala (mám v tom šílený zmatek) a těch, kteří se dnes omluvili. Počítání peněz. Už několik dní mě přepadá zoufalství, že zase něco organizuju, sama od sebe a kdo ví, jak to dopadne?
Určitě nikdo nepřijde. Dan Vertígo a jeho kapela SpazierGang, senzační nadaní mladí muzikanti, budou hrát jen pro mě a rodinu. Šedesát knížek nového opusu Hodiny tikají, které jsem si od nakladatelství sama koupila, abych je dnes mohla lidem (za výhodnou cenu) prodat, a jež jsem si doma v předstihu podepsala, abych nemusela trávit večer jen tím, mi zůstane v krabicích. Bude nás sedět ve velkém sále Vinohradského pivovaru, který jsem na dnešek zamluvila, na prstech jedné ruky. Proč chci slavit novou knihu? A k tomu narozeniny. Proč pořád něco vymýšlím? Organizuju? Proč si nedám pokoj? Já se ze sebe picnu!
Jak je, mami? Píše mi syn v esemesce. Hrozně. Odpovím. Však to známe. Napíše. Vždyť jsi to po mě zdědil. Neodpustím si. Nervózně popoháním muže, aby už se sprchoval a oblékal. Za chvíli přijde brácha se ženou a vyrážíme do pivovaru, ach jo, já nikam nechci, nechci, nechci. Zvoní mi mobil. Volá kamarád, vím, že je v Itálii, myslím, že mi chce popřát hezký večer. Jenže on se ptá, jestli jako někdo z naší rodiny neztratil mobil? Prosím tě, my jdeme za chvíli křtít a slavit, opáčím. Jenže se ukáže, že můj muž mobil ztratil. Já se z něj picnu! Tak honem na sraz s mladým a moc milým Ukrajincem, který telefon našel a hledal majitele…
Po šesté večer. Přijíždíme do pivovaru. Kapela už tu je. Ladí hlasy i nástroje. U pípy už točí první piva (koupili jsme nakonec dva sudy) milý výčepní. Manažerka pivovaru, kterou jsem ještě dnes zahrnovala mejly o tom, že musí být v sále hodně místa na tancování, pak zase, že ne, zapomněla jsem, že jsme všichni staří, tak ať je místa na tanec míň, mě mile uklidňuje. Všechno vyřešíme v průběhu večera podle vaší potřeby.
Půl sedmé. Přichází první kamarád a vzápětí i kamarádka, která se mi nabídla, že dnes bude mé knížky prodávat a taky bude vybírat dobrovolný příspěvek na kapelu. Kromě přípitku na knížku, který platí nakladatelství Odeon, platíme všechno my s mužem. Pivo, studené občerstvení pro plus minus šedesát lidí. Mám přece narozeniny. Picnu se, jestli přátelé a kamarádi nepřijdou.
Sedm hodin a pět minut. Objeví se syn. Hosty jsem zvala na sedmou, ale v sále Vinohradského pivovaru je nás přesně sedm. Jsem z toho úplně vyřízená.
Půl osmé. Je plno! Přeplněno. Kapela hraje. Nestačíme přinášet další a další židle. Nestačím se objímat s přáteli a kamarády z různých, dávných i nedávných dob svého života. Jsou tu i všichni tvůrci mé nové knížky. Šéfredaktor Odeonu Jindřich Jůzl, který rozhodl, že mé fejetony, psané pět let do magazínu Reportér vydá, bratr Ondřej Kohout, který knížku senzačně ilustroval, knižní grafik Jan Dobeš, co ji zas ohromně invenčně připravil, a technická redaktorka Odeonu Halina Kaslová. No a já přece.
Po osmé. Křtíme knížku. A pak zase začne hrát kapela. Překážejí nám donesené židle; potřebujeme prostor na tanec. Jo, trsáme, docela zdivočele. Radujeme se. Sálem se nese úžasná, ohromně pozitivní atmosféra. Když má kapela pauzu, dovolí se a chopí kytary jeden z hostů, Bobeš Rössler. Muzikant undergroundu. Zahraje krásnou a smutnou píseň, kterou sám napsal a věnoval Ukrajině.
O další pauze se pro změnu dovolí a vezme kytaru výtvarník a muzikant Jiří Slíva a taky zahraje, tradiční jazzovou. Přidají se k němu bubeník a saxofonista z Danovy kapely. Jam session. Jsem blažená.
Někdy v noci. Přicházejí další kamarádi a přátelé a někteří už taky odcházejí. V sále se objeví i celá skvadra lidí z italského nakladatelství Miraggi edizioni (vyšly mi u nich romány Indiánský běh a Rok kohouta). Přijeli na právě začínající knižní veletrh. Radují se z nové knížky a chtějí se se mnou fotit. Vesele s knížkou pózujeme, cvak. Takhle jsem se dnes toužila vyfotit se spolupracovníky z magazínu Reportér, bez nichž by knížka Hodiny tikají, nikdy nevznikla. Všechny jsem pozvala, i šéfredaktora a bezvadného editora. Nepřišel ani se na chviličku nestavil nikdo. Je mi to líto. Ale nepicnu se z toho.
Je půlnoc. Ještě nás před pódiem několik tančí. Držíme se vzájemně za ruce. Uvědomuju si, že jsem právě prožila nejkrásnější křest a úplně nejkrásnější oslavu narozenin v životě. Přitom už šedesátých pátých.
Možná jsem dnes tak šťastná, protože mám pořád někde v hlavě ten válečný zmar. A taky, protože mám dobrou rodinu a dobré přátele. Protože jsme zdraví. Protože žijeme!
Ani k ránu nemůžu usnout. Pořád se usmívám, raduju.
Vždyť nevíme dne ani hodiny.

(napsáno v červnu pro LUXOR magazín)