Předmluva k polskému vydání mé autobiografie Z podzemní církve do labyrintu svobody (česky: To že byl život?) , která právě vychází v nakladatelství Znak v Krakově. Druhou předmluvu napsal primas Polska, hnězdenský arcibiskup Stanislaw Polak
Ježíš se identifikoval se všemi malými a trpícími - tedy všechny bolestné rány, všechny bídy světa a lidstva jsou „rány Kristovy“. Věřit v Krista, smět zvolat „můj Pán a můj Bůh“ - to mohu jen tehdy, budu-li se dotýkat těchto Jeho ran, jichž je i dnes náš svět plný.
Být „věřící“, neznamená navždy odhodit břemeno palčivých otázek. Někdy to znamená vzít na sebe kříž pochybností a i s ním Jej věrně následovat. Síla víry není v „neotřesitelnosti přesvědčení“, nýbrž ve schopnosti unést i pochybnosti, nejasnosti, snášet tíhu tajemství – a přitom zachovat věrnost a naději.
Byli jsme vyvedeni z prostoru zbožnosti, který je nám křesťanům důvěrně znám. Tím nám byl dán úkol vnést poselství evangelia tvořivě za zdi naší nedělní zbožnosti.
Veronika je prvotinou těch, kdo uchovávají otisk Kristových ran, jeho tváře, neboť „sňali roušku ze svého srdce“ a podali ji trpícím. Milosrdní vidí Kristovu tvář v těch, kdo trpí a sami ji zjevují světu tím, že trpícím prokazují účast, lásku a pomoc.
Velký katolický spisovatel Chesterton doporučoval Krista za „Boha ateistů“: Kdyby si ateisté měli zvolit své náboženství, měli by si vybrat křesťanství, neboť v něm se na okamžik Bůh zdál být ateistou
Zelený čtvrtek, den, kdy si připomínáme Ježíšovu poslední večeři a úzkost v Getsemane, přináší nepřeberné množství podnětů k meditaci.
Jenom víra, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská víra.
Jenom církev, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská církev.
Jenom teologie, která umírá a vstane z mrtvých, je skutečně křesťanská teologie.
Jaký svět nás čeká po odeznění pandémie? Jaký druh spirituality odpoví na potřeby globálně propojeného, ale také globálně zranitelného světa?