Hygienická opatření a prostředky k fyzickému a hospodářskému přežití jsou jistě první krok. Ale neměl by být poslední.

Milí přátelé,

nejdřív se pochopitelně ptáme na roušky, léky a potraviny; pak ale na širší a hlubší souvislosti tohoto otřesu jistot našeho světa. K tomu, co už naštěstí říkají mnozí, pár poznámek:

1) Je to test demokracie, občanské zralosti. Diktatura má k dispozici restrikce, demokracie nemůže spoléhat jen na ně, stojí na zodpovědnosti, rozumnosti, svobodné vůli občanů

2) Nejsou to „uhelné prázdniny, které nějak přečkáme a pak se vše vrátí zase ke starému. Nevrátí. A kdybychom se o to pokusili, bylo by to špatně. Je to výzva k změně životního stylu a životních hodnot. Když je člověk nemocný, najednou s překvapením vidí, že se může obejít bez mnoha věcí, bez nichž si svůj život nedovedl představit a naopak, některé přehlížené „maličkosti“ (například rodina, zastíněná profesí) mají zásadní důležitost.

3) České slovo nemoc vystihuje jeden důležitý aspekt: je to opak moci. Příliš dlouho jsme spoléhali na moc, kterou nám dala do rukou vědotechnika, příliš dlouho mnozí tuto moc naivně považovali za posvátnou krávu, která nás automaticky bezpečně doveze k světlým zítřkům. Náboženský fundamentalismus byl vystřídán fundamentalismem scientismu – oba je třeba poslat do minulosti. Lidský život a lidský svět je zranitelnější, než kdykoliv předtím. Musíme hledat filozofii a spiritualitu, která nás naučí žít v paradoxech a nejistotách světa a lidské existence.

4) Jako kněz a teolog přemýšlím o zavřených kostelích jako o prorockém znamení a výzvě. Papež František den před svou volbou citoval biblický obraz, že Kristus stojí u dveří a klepe. Dodal: dnes Kristus klepe zevnitř církve a chce jít ven. Možná máme přijmout půst od bohoslužeb a církevního provozu. Možná ho nemáme nahrazovat bohoslužbami v televizi a nemáme se těšit, jak brzy bude vše při starém. Možná církvím ta situace ukázala jejich skrývanou prázdnotu a možnou budoucnost, pokud se vážně nepokusí představit světu úplně jiný tvar křesťanství: ani trapnou nápodobu minulosti, ani trapně lacinou „modernizaci“ – nýbrž něco podobného ideálu, z něhož vznikly evropské univerzity: být společenstvím žáků a učitelů, školou moudrosti, v níž se pravda hledá svobodnou disputací a také hlubokou kontemplací. Z takových ostrovů spirituality a dialogu může vzejít uzdravující síla pro ne-mocný svět.

Tomáš Halík
(psáno na výzvu sciencecafe)