Zamyšlení pro ty, pro které jsou tradiční kázání, zaznívající v mnoha kostelech v tento den, tak těžko snesitelná, jako byla kdysi pro mne.

Moji milí,
v den svátku Svaté Rodiny uprostřed vánočního času, se už po řadu let náš kostel stává útulkem těch, pro které jsou tradiční kázání, zaznívající v mnoha kostelech v tento den, tak těžko snesitelná, jako byla kdysi pro mne.
Každý rok se přiznávám, že kázat k tématu tohoto svátku pro mne není lehké; nejraději bych dnes uvolnil toto místo někomu z vás, kdo jste otcem či matkou nikoliv ve smyslu přeneseném a duchovním, nýbrž ve smyslu přirozeném, biologickém a sociálním. A ještě lépe by bylo, kdybychom toto obtížné téma o poslání rodiny pojednali spíše jako vzájemný upřímný rozhovor, než jako klasické kázání.

Během let jsem totiž slyšel mnoho kázání na tento svátek, při nichž se kazatelé sladce rozplývali nad idylickým obrázkem svaté rodiny - a já jsem si s hrůzou uvědomil, že si nevědomky do biblického textu promítají zidealizovaný model patriarchální středostavovské rodiny devatenáctého století – rodiny, jakou kazatel sám nemá, v jaké nežijí ani jeho posluchači, a v jaké naprosto určitě nežila svatá rodina nazaretská. Ta přece žila před dvěma tisíci lety v naprosto jiných kulturních a sociálních poměrech, jež si snad můžeme trochu představit na základě etnografických studií o životním stylu Židů v době římské říše, ale opravdu těžko se do nich můžeme přenést a chápat je jako „náš vzor“.

Obávám se, že naprostou většinu biblických textů, v nichž se mluví o rodinném životě, nemůžeme jednoduše předkládat dnešním lidem jako příklad k napodobování. Ten typ patriarchální rodiny, postavené na velmi silné mužské roli, na oddané poslušnosti žen a dítek, zkrocených také doporučovaným častým bitím - to je model, který se pravděpodobně nedá vrátit zpátky; když se o to někteří křesťané občas pokoušejí, nezřídka to končí rodinnými tragédiemi.
Naopak je třeba vděčně přijmout mnoho věcí, které se od těch dob radikálně změnily. Uvědomění si důstojnosti ženy, prostor pro její plné uplatnění ve společenském a profesionálním životě, chápání rovnoprávného partnerského vztahu – a nikoliv podřazenosti a uctivé poslušnosti manželky - jako základu manželství, to vše jsou velké plody vývoje západní společnosti za několik posledních generací, které bychom rozhodně neměli obětovat fundamentalistickému kopírování poměrů, o kterých vypráví Starý Zákon.

Ostatně, když čteme Písmo skutečně pozorně, najdeme také doklady o tom, že i v těch biblických dobách rodinný život nebyl vždycky tak idylicky spořádaný, jak nám to líčí ta kýčová romantizující kázání. Vzpomeňme si, že v jedné kapitole Lukášova evangelia – která se ostatně čte právě o tomto svátku, ovšem v jiném ročním cyklu – se dočteme o tom, jak se Ježíš ztratil svým rodičům - a o konfliktu, který z toho povstal ve „svaté rodině“. „Dítě, cos nám to učinil! Tvá matka i já jsme tě s bolestí hledali!“ vyčítají Maria a Josef chlapci Ježíšovi, který se zdržel mezi učiteli v chrámě. A Ježíš nemohl plně vysvětlit svým rodičům, co činí a proč to činí, protože v té chvíli by to nebyli schopni pochopit.
Ano, i v té „svaté rodině“ mohlo být tedy něco takového, jako nedorozumění a konflikt. „Svatost rodiny“ není dána tím, že tam neexistují žádné konflikty, nýbrž spíše tím, jak se k těm napjatým situacím lidé staví - jestli jsou rodiče například schopni se dopracovat k tomu, že respektují tajemství svého dítěte; jestli dospívající, i když že se cítí povolán k věcem, které překračují rodinný horizont, je přesto schopen uprostřed té rodiny žít, aniž by své rodiče ustavičně zraňoval a provokoval; zda obě strany jsou schopny někdy ustoupit ze svých nároků a dívat se očima toho druhého…

Ale vraťme se do naší doby. Slyšíme ze všech stran, že v naší západní společnosti existuje ohromná krize rodiny – a jistě by každý z nás proto našel mnoho dokladů nejen v demografických a sociologických studiích, nýbrž i ve svém blízkém či vzdálenějším okolí, někdy i v osobní zkušenosti.
Není divu, že církev, často ústy papežů, stále mobilizuje ve věřících vůli udržet stabilitu rodinného života. Přiznejme si však, že je to úkol daleko těžší, než kdykoliv předtím. Uvědomme si, že nám nepomohou moralizující výzvy, ba ani jen osobní dobrá vůle – ve hře jsou také určité společenské faktory, o nichž musíme pečlivě a střízlivě uvažovat. Žijeme opravdu v civilizaci, která rodinnému životu v mnohém nepřeje. A nemám teď na mysli jen věci, které slyšíte permanentně proklínat v mnohých kázáních - „sobectví, konzumismus, materialismus, hedonismus...“ tento populární výčet moderních neřestí se bohužel stal nadužívaným církevním klišé, takže tyto naše nářky už nikdo nebere vážně, jakkoliv o vážné věci jde.
Navíc to není celá pravda o příčinách krize rodiny: do konfliktu s nároky rodinného života se bohužel dostaly i hodnoty nesporně pozitivní, jako je úsilí o vzdělání či celý komplex změn, spojených s již zmiňovanou emancipací ženy. Je tu také řada ekonomických a sociálních problémů, otázky bydlení, nutnost častějšího stěhování atd., atd. – když kazatel vymaluje dnešním lidem jako ideální vzor rodinku z dob tradiční společnosti, která se nikdy nevrátí, a velkoryse přejde všechny tyto okolnosti, do nichž jsou rodiny dnes postaveny, mluví nezodpovědně.

Možná, že tomu bude v další generaci jinak. Je dokonce pravděpodobné, že se sociální a ekonomické poměry změní v nejbližších desetiletích znovu tak radikálně, jak se změnily během dvacátého století. Možná téměř zanikne onen typ zaměstnání, na který jsme zvyklí, kdy lidé chodí na osm hodin denně pět dní v týdnu „do práce“ a mají zpravidla jednoho zaměstnavatele. Zřejmě díky rozšíření počítačové techniky bude stále více lidí pracovat doma, nebo bude mít nepravidelnou pracovní dobu a často bude v pracovním úvazku u různých společností. Možná přestane masové stěhování do velkých měst, protože fyzická blízkost už nebude z hlediska pracovního procesu vůbec důležitá, možná se v důsledku toho zase rozvine život v malých obcích, kde lidé budou žít klidněji a zdravěji. To všechno může mít ohromný dopad na celou společnost, včetně stylu rodinného života. Při stereotypních církevních lamentacích na moderní dobu bychom neměli zapomínat na možné alternativní scénáře, které se už leckde klubají k životu a zdaleka nemusí být pouze katastrofické.

Ale vraťme se z úvah o budoucnosti zpátky. Gederové studie, které tolik církevníků z kazatelen prolíná, aniž je kdy četli, nám ukazují dějinné proměny chápání rodiny, mužské a ženské role a vyvracejí naivní představu o tom, že můžeme ahistoricky hovořit o nějaké věčné a neměnné „přirozené rodině“. Jaký model rodiny a manželství mají na mysli? Dějiny a odlišné kulturní okruhy jich totiž znají ohromné množství.

Tedy zaprvé: uvědomili jsme si někdy dostatečně, že představa, která je nám samozřejmá, že se lidé berou na základě vzájemné lásky a vzájemného citového vztahu, je vlastně vynález romantismu devatenáctého století? Manželské vztahy byly po staletí předtím – samozřejmě včetně biblických dob - neseny něčím jiným, než je jenom vzájemná citová náklonnost dvou jedinců. (Ne, že by například ve středověku neexistovala romantická láska – ale kupodivu nebyla příliš spojována s manželstvím.) Partneři pro manželství si byli většinou vybráni rodiči, často s ohledem na ekonomické zájmy - a ti dva byli odkázáni na to, aby si prostě na sebe zvykli. Kupodivu nic nenasvědčuje tomu, že by za těch okolností byla manželství radikálně méně šťastná a stabilní, než v posledních dvou staletích. Rozumějte mi dobře: rozhodně nechci tohle ohlédnutí do dějin představovat jako ideál – jen někdy bych tuto zkušenost předcházejících tisíciletí, která je dodnes samozřejmostí ve většině nezápadních společností, připomenul některým rozvaděným manželů, kteří pokládají za samozřejmé řešit rozvodem situaci, kdy po určitou dobu „k sobě navzájem už nic necítí“. Má stav našich emocí opravdu za všech okolností mít to poslední a rozhodující slovo?

A zadruhé: rodina byla po tisíciletí opřena o vícegenerační spolužití. Souhra generací je dnes ohrožena pravděpodobně víc, než cokoliv jiného. Dokonce si dovedu představit, že v tomto tisíciletí vystřídá konflikt generací ony konflikty sociální, rasové a národnostní, které tak tragicky poznamenaly poslední dvě staletí. V důsledku toho, že se v bohatých společnostech prodlužuje lidský věk a zároveň se rodí stále méně dětí, bude zakrátko velmi obtížné, aby ti ekonomicky aktivní uživili stále větší množství důchodců. K tomu se přidružuje ztráta úcty k stáří jako hodnotě, která byla tak důležitá v tradičních společnostech a kterou jsem nedávno zažil například v Japonsku. Zejména od roku 1968 na Západě zvítězila móda mládí – a v důsledku toho převládl pohled na stáří jako na nedostatek, nemoc, handicap, který musíme kosmeticky či jinak zastírat. Ztratil se smysl pro to, že stáří má svou samostatnou hodnotu, má také svou estetickou kvalitu – vzpomeňme třeba na krásu starých tváří na Dürerových rytinách či Rembrantových plátnech - a že přítomnost starých lidí, rodičů a prarodičů, nemusí být pro rodinu nutně a především zátěž. Nechci malovat temné vize, ale pokud by tato devalvace hodnoty stáří pokračovala, děsím se toho, jak by v budoucnosti mohla být strašlivě zneužita legalizace eutanázie, o níž se i u nás určitá lobby nyní vehementně pokoušejí.

Ještě jednu věc však musím zmínit. Obávám se, abychom my křesťané a kazatelé zvlášť – a zejména v kázáních o svátku Svaté Rodiny – v upřímné a potřebné snaze hájit ohrožené „rodinné hodnoty“ neupadli do určité ideologizace rodiny. Nejen v tom smyslu, že budeme všem našim věřícím - bez ohledu na jejich specifickou situaci a „kapacitu“- vnucovat dnes poněkud problematický ideál katolické rodiny se sedmi až deseti dětmi. Mám na mysli i to, abychom v přehnaném důrazu na rodinu nepřehlédli lidskou situaci a důstojnost těch, kteří rodinu z nejrůznějších důvodů nemají – ti, jejich manželství se rozpadla, ti, kteří byli opuštěni svými partnery, ti, kteří mají jinou sexuální orientaci, a přesto mají přirozenou potřebu partnerství a intimity, pak ti, kteří v sobě nenašli dost odhodlání či vloh k manželství nebo prostě neměli to štěstí, aby našli vhodného partnera..

Takových lidí je mezi námi – ano, i v církevních společenstvích – stále více a my nesmíme dopustit, aby se mezi námi cítili jako lidé nižší kategorie. I na ně bychom my kazatelé měli o dnešním svátku pamatovat, abychom je svými tirádami o posvátnosti rodiny nedrtili, protože má-li být církevní společenství duchovní rodinou, pak tato rodina musí být otevřená také pro ně. Jsem nesmírně vděčný a papeži Františkovi, že na ně myslí a zastává se jich proti dnešním zákoníkům a farizejům, kteří pro lpění na liteře zákona přehlížejí lidské problémy a bolesti, kteří lidem v obtížných a nestandardních situacích chladně ukládají přetěžká břemena, jichž se sami ani prstem nedotknou. Tyto dnešní farizeje přivádí k hněvu postoj papeže Františka, který zdůrazňuje princip milosrdenství. Jeden z nich napsal proti papeži Františkovi pamflet s názvem „Milosrdenství bez pravdy?“ Na toto sugestivní otázku musíme odpovědět protiotázkou: „Pravda bez milosrdenství?“

Kritici papeže Františka, který v Ježíšově duchu staví pravdu lásky a života nad pravdu paragrafů, připomínají Jóbovy přátele, jejichž postoj skvěle popsal Richard Rohr: „Jóbův příběh ukazuje, že Bůh nemůže být opravdu poznán skrze teologii a právo. (…) Jóbovi náboženští přátelé a poradci mají správnou teologii, ale žádnou zkušenost; mají myšlenky o Bohu, nikoliv však lásku k Bohu. Věří ve svou teologii; Jób věří v Boha jejich teologie. To je velký rozdíl. To první je informace, to druhé moudrost.“
Přátelé, mysleme – a to nejen v tento svátek - na rodiny, modleme se za rodiny, pomáhejme rodinám v duchu lásky, moudrosti a milosrdenství.