V dítěti betlémské noci se setkalo nebe a země - otevřenost nebe, která se jmenuje Bůh a otevřenost země, která se jmenuje lidské srdce.

Moji milí,

před mnoha lety jsem dostal k Vánocům půvabnou knížku jmenovala se „Děti píší Pánu Bohu“. Jeden učitel v Anglii dal dětem za úkol napsat před Vánoci dopis Bohu. Vzniklo tak svědectví podivuhodné dětské teologie, protkané tvořivou představivostí.
Jeden dopis zněl: „Pane Bože, udělej, ať jsem pták. Když mi to splníš, slibuji ti, že tě dlouho nebudu o nic dalšího prosit.“
Tomu přání, které se nám občas plní ve snech dobře rozumím. má i svou dospělou variantu. Moci se tak vznášet nad horami problémů, vysoko nad zraňujícími útesy i nebezpečnými propastmi našeho světa, nad temnými údolími bolesti, nad pouštěmi horka i žízně, nad nepřehlednými pralesy i zaprášenou krajinou každodennosti, mít přehled a nadhled nade vším.

Není tato touha jen varianta pokušení, jemuž podle prvních stránek Bible podlehli naši prarodiče Eva s Adamem, pokušení "být jako bůh", být Bohem, který všechno vidí a zná, který zná dobré i zlé a dokonce sám určuje, co je dobré a co je zlé?
Neobchází občas toto pokušení srdce každého člověka?
Nepodléháme i my této touze hrát si na Boha, brát svět do své vlastní režie, opustit místo, které Bůh určil člověku a zmocnit se toho, co Bůh vyhradil sám pro sebe?

V poselství vánoční noci se však dovídáme něco krajně překvapivého. V Božím srdci je úplně jiná touha: Touha být člověkem.
"Kristus Ježíš", čteme u svatého Pavla, "ačkoliv měl božskou přirozenost (doslova: byl na způsob boží, ve tvaru božím), nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, vzdal se sám sebe, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk."
Podobně čteme v prologu evangelia svatého Jana: "Slovo které bylo na počátku u Boha a které bylo bůh, to Slovo se stalo tělem."

Bůh, který je pro nás nejdříve vzdálený a nepochopitelný, všecko přesahující, ten Bůh se chce učinit srozumitelným: posílá své Slovo.
To Slovo, které bylo na počátku u Boha, které bylo Bůh, to Slovo, kterým Bůh chtěl plně vyjádřit sám sebe – se stalo člověkem.
Bůh dává své Slovo lidem a nevezme je zpátky. Ono tvůrčí Slovo, plné života a síly, to Slovo, skrze něž povstalo všechno, co jest. Slovo, které nesli proroci, Slovo, kterým se Bůh sděluje a sdílí, to prostupuje dějinami spásy. A posledním, konečným a dokonalým tvarem tohoto Slova je lidství Ježíše Krista.

Boží budoucnost se v něm stává přítomností, Boží skrytost v něm dostává lidskou tvář, Boží nepochopitelnost a nevýslovnost v něm dostává jméno.
Bůh, o kterém hovoří naše víra, už není vzdálený Bůh: je to Emanu-el, Bůh s námi. Bůh, který chtěl být s námi jako jeden z nás. Bůh, kterému nic lidského není cizí.
Bůh činí naše lidství tím, čím sám sebe vyjadřuje. Člověčenství je to svaté místo, kde se Bůh s námi setkává. Musí to být něco obrovského být člověkem, jestliže Bůh sám chce být člověkem.

Ano, ve jménu této vánoční víry říkáme, že je to velká a svatá věc být člověkem. Věříme, že každý, kdo přijímá své vlastní lidství i lidství druhých vděčně a odpovědně, jako dar a jako poslání - se už tím samým setkává s Bohem. Důsledkem tajemství Vtělení je skutečnost, že každý člověk se už svým lidstvím určitým způsobem dotýká Boha, vtěleného Slova – a to ještě dřív, než Boha poznává a vyznává – a dokonce i tehdy, když jej nepozná, jak učí jeden z největších katolických teologů dvacátého století. Člověk a Bůh, Bůh a člověk, patří bytostně s sobě, naše víra v Boha a naše víra v člověka patří neoddělitelně k sobě.
Bůh je tam, kde je člověk – i tato naděje je součástí naší vánoční víry. A také proto jsme zavázáni hájit velikost a důstojnost člověka, jeho práva a svobodu.

Minulou neděli jsme si řekli, že Bůh plně respektuje lidskou svobodu.
Přichází k nám jako možnost, jako nabídka, jako pozvání, jako výzva.
Když se naplnil čas, říká nám vánoční zvěst, přichází Bůh do lidských dějin, přichází tak blízko, jako nikdy předtím a nikdy potom: přichází jako dítě bez domova, jako naděje a příslib.

První, kdo o novorozeném uslyšeli, uslyšeli, byli pastýři. Pastýři nacházejí „znamení“, které jim bylo ohlášeno hlasem z výsosti. Je to opravdu divné znamení: dítě, narozené v chlévě a položené do koryta pro krmení zvířat.
Vidíme jen tu lidskou, křehkou a zranitelnou stránku – ta je však znamením, a to znamení odkazuje k tajemství, do nějž může vstoupit jen odvaha víry, touha naděje a pokora lásky.
Tím tajemstvím je poznání, že v tomto dítěti betlémské noci se setkalo nebe a země - otevřenost nebe, která se jmenuje Bůh a otevřenost země, která se jmenuje lidské srdce. To, co otvírá Boha pro nás, se jmenuje láska; to, co otvírá lidské srdce pro Boha, se jmenuje víra a naděje.
V tom, který se nám narodil, se setkává otázka, kterou je člověk, s odpovědí, kterou je Bůh. V něm se odkrývá nejvlastnější smysl lidského bytí, v něm bytostná otevřenost našeho lidství dochází naplnění, v něm poznáváme, že člověk bez Boha není celý.
Jinými slovy: člověk bez lásky není celý člověk.

Křesťanská cesta k Bohu není cestou spekulace, projekcí přání či strachu. Strach plodí jen falešné bohy. K živému Bohu, jehož jedinou mocí je láska, k tomu, který rozzářil betlémskou noc darem svého Syna, vede cesta láskyplného sebedarování, cesta, která nikdy neobchází člověka.
Sláva na výsostech Bohu – a na zemi pokoj lidem, neboť Bůh má v nich zalíbení.