Vypovědět celou pravdu

28. 06. 2021 | 10:40
Přečteno 17255 krát
Nedělní promluva - také o zneužívání v církvi. Církev potřebuje "revoluci milosrdenství" papeže Františka, musí být bezpečným místem uzdravující pravdy. Tutlání, bagatelizace a napadání druhých je slepá ulička.

Často se vracím k onomu stručnému příběhu o uzdravení skrze víru, protože ho považuji za jakési „evangelium v kostce“. Je to příběh, který leckterý čtenář evangelií snadno přehlédne, neboť je evangelistou vkomponován do rámce vyprávění o „velkém zázraku“, vzkříšení dcery Jairovy. Jde o vyprávění o ženě, která dvanáct let trpěla krvotokem, mnoho zkusila u mnoha lékařů, vynaložila na léčení celý svůj majetek, ale nic jí to nepomohlo.
„Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatu. Řekla si totiž: „Jestliže se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na svém těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se to dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mne to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvělá – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu!“ (Mk 5, 27-34)

Obtíže té ženy patrně patřily k těm, které bychom dnes zařadili mezi psychosomatické choroby, nemoci, které „řečí těla“ prozrazují to, co člověk vytěsnil do svého nevědomí, o čem nechce ani mluvit, ani vědět. Tato žena je zraněna v samé svatyni svého ženství, nese v sobě zřejmě nějaké těžké trauma v intimní oblasti, ve své sexualitě. Její mnohaletý krvotok je nejen tělesně oslabující, bolestný a lidsky trapný, ale zbavuje ji nároku na jakoukoliv blízkost, vyřazuje ji také z lidské a náboženské pospolitosti. Podle židovských předpisů je totiž krvácející žena rituálně nečistá, nesmí mít účast na bohoslužbě, nikoho se nesmí dotknout a nikdo se nesmí dotknout jí.
Nutkavá touha po lidské blízkosti, po lidském dotyku, ji vede k činu, kterým prolamuje přikázanou izolaci: dotkne se Ježíše. Dotkne se ho kradmo, anonymně, zezadu, skrytá v zástupu. Avšak Ježíš nechce, aby si vzala své uzdravení takovým způsobem. Hledá její tvář – také ji svým způsobem „volá jménem“, ruší její anonymitu.
Učedníci považují jeho otázku za pošetilost: všichni se na něj tlačí, jak je možné rozeznat dotyk jednoho člověka? Ale pro Ježíše není nikdo utopen a ztracen v davu „všech“, pro něj není žádný člověk a ani žádný dotek anonymní, neosobní, zaměnitelný. Žena předstoupí – a po letech skrývání a izolace přede všemi „vypoví celou pravdu“. A v té chvíli pravdy je osvobozena od svého neduhu.
Projevem její víry – víry, která ji podle Ježíšových slov uzdravila – byl však už její dotek, ono pošetilé gesto, plné touhy a důvěry. Byl to čin, jímž přestoupila Zákon – vždyť svým dotykem učinila vlastně Ježíše rituálně nečistým, byl to podle přísných výkladů Zákona hřích; a přece Ježíš rozumí tomu, co tímto dotykem vyjádřila a propůjčuje svým výkladem tomuto činu spásný význam. To, co vyjádřila řečí těla – které dosud mluvilo jen řečí krve a bolesti – dopověděla tím, že se před ním sklonila a „pověděla celou pravdu“.
Víra té ženy nespočívá v „souhlasu rozumu s pravdami víry“, nesídlí v oblasti rozumového přesvědčení, nedá se vyjádřit věroučnými formulacemi. U jejího zrodu je bolest a touha, patří k ní důvěra, děje se v neočekávaném „setkání tváří v tvář“ - a vrcholí odvahou k pravdě. Pravda, jak jsme si několikrát řekli, se v mateřštině evangelií označuje slovem „aletheia“, neskrytost.
Když se dnes na mnoha mezinárodních fórech hovoří o nutné reformě církve, opakuji svou vizi: sním o církvi, která by byla místem osvobozující a uzdravující pravdy, bezpečným místem sdílení, kde by lidé našli odvahu objevit a vypovědět celou pravdu.

Během třiačtyřiceti let své kněžské služby jsem vyslechl desetitisíce zpovědí. Po mnoho let nabízím vedle svátosti pokání také „duchovní rozhovory“, které jsou delší a hlubší, než to dovoluje běžná podoba svátosti a týkají se širšího kontextu „duchovního života“. Jsem pevně přesvědčen, že právě tato služba, „duchovní doprovázení“, bude stěžejní a nejdůležitější úlohou církve v budoucnosti. Je to zároveň služba, v níž jsem se sám nejvíc naučil – a při níž došlo k určité proměně mé teologie a spirituality, chápání víry a církve v posledních letech.
Když můj biskup, kardinál Dominik Duka, rezolutně odmítl přijmout k rozhovoru oběti sexuálního zneužívání ze strany kněží (včetně příslušníků kláštera, jehož byl v té době představeným) a odkázal je na policii, strávil jsem s řadou z nich dlouhé noční rozhovory. Často jsem po nich nemohl do rána usnout. Ne, nedozvěděl jsem se o mnoho víc, než co bylo již publikováno, ale díval jsem se těm lidem do očí a držel jsem je za ruku, když plakali. Nechtěli finanční odškodnění, ani jim nešlo primárně o potrestání viníků. Chtěli, aby jim někdo srdcem naslouchal a podal ruku.
Církev už nemůže pokračovat v cestě „zatloukání“, tutlání a bagatelizování zla ve vlastních řadách a v utrácení času, sil a peněz v absurdních procesech, o nichž každý soudný člověk ví, že je nelze vyhrát. Je třeba vyjít z této válečnické mentality ustavičného hledání vnějších nepřátel, která hůře než všichni vnější nepřátelé poškozuje věrohodnost církve. Mnoho lidí od církve odhání a získává jí prapodivné spojence.
Léta jsem pracoval jako psychoterapeut a vím o blízkosti a prolínání duševních a duchovních bolestí - ale setkávání s lidmi zraněnými v církvi bylo něco jiného, než pouhá psychoterapie; cítil jsem tam celým srdcem přítomnost Krista, a to na obou stranách: v oněch „maličkých, nemocných, uvězněných a pronásledovaných“ a zároveň i ve službě naslouchání, útěchy a smíření, kterou jsem jim směl poskytnout.
Když představitelé církve se těm obyčejným trpícím lidem vyhýbají a raději tráví čas na narozeninových večírcích politiků, naplňují se na nich slova papeže Františka: Už nejsou pastýři, kteří jsou „cítit po ovcích“. Jsou naopak cítit po těch politicích, a to tak, že se naplňuje varovná vize ze slavného závěru Orvellova románu Farma zvířat: díváte se pak na jedny a druhé - a už je nemůžete od sebe rozeznat.
I dva z mých univerzitních kolegů, kterých si osobně vážím a o jejichž zbožnosti a dobré vůli nepochybuji, se podepsali pod dokument „Synovské napomenutí“, kárající papeže Františka za to, že vybídl v encyklice „Amoris laetitia“ k milosrdnému, individuálnímu, rozlišujícímu pastoračnímu přístupu k lidem v „iregulérních situacích“, například k homosexuálům a lidem rozvedeným a civilně sezdaným. Ti dva nebyli nikdy v pozici zpovědníků. Možná, kdybych se díval na svět optikou novotomistických traktátů, kde jednotlivé argumenty do sebe hladce a logicky zapadají jako v chladném stroji, ale zcela se míjejí se složitou realitou života, přistupoval bych k problémům lidí s podobně jednoduchými, černobílými a nelidskými soudy.
Já jsem však vyslechl nespočet příběhů žen, lehkomyslně opuštěných manžely, které – když po letech našly oporu pro sebe a své děti v novém, dobře fungujícím manželství - byly podle stávajícího církevního práva navždy odehnány od Kristova stolu. Právě od toho stolu, k němuž Ježíš k rozhořčení farizejů zval lidi „v iregulérních situacích“, aniž jim kladl do cesty předběžné těžké podmínky. Řekl o nich, že právě oni, protože dovedou ocenit zdarma daný bezpodmínečný dar odpuštění a přijetí, předejdou do království nebeského své pyšné posuzovatele a odsuzovatele. Ježíš věděl, že teprve zkušenost bezpodmínečného přijetí a obdarování může způsobit proměnu života, „obrácení“.
Máloco bylo Ježíšovi tak cizí, jako legalistické myšlení jeho největších protivníků z řad farizejů, pro které litera Zákona byla víc, než život. Kdo chce činit z evangelia Zákon, kdo se například odvolává na Ježíšova slova o nerozlučitelnosti manželství, měl by si uvědomit, že Ježíš těmito slovy chtěl bránit manželky před lehkomyslností mužů, kteří je mohli lehce propustit z malicherných příčin pouhým vydáním „rozlukového lístku“ - rozhodně tím nechtěl vložit další břemena na oběti takového chování, na rozvedené ženy.
Když jeden monsignor v ohnivém kázání strašil světovou nadvládou homosexuálů a zastánců genderové teorie, kteří prý budou řádným rodinám odebírat děti a prodávat je do otroctví a zbožné katolíky budou posílat do vyhlazovacích táborů, uvědomil jsem si, že toto opravdu není mé náboženství – a především, že to není náboženství Ježíšovo. Kázání, v němž není ani stopa ducha evangelia, radostné zvěsti, ani stopa víry, lásky a naděje, nýbrž jen kazatelův strach a beznadějně depresivní vnímání světa, zoufalství člověka, který cítí, že jeho svět končí a život se ubírá cestou, kterou nečekal a které nerozumí – to opravdu nelze omlouvat jako „homiletickou nadsázku“. Tenkrát jsem si uvědomil, že když někteří nabízejí místo chleba kámen, místo vejce hada, místo evangelia, radostné zvěsti, jen fake-news poplašných zpráv, je Bohem uloženou povinností jiných kazatelů, včetně mne, ukazovat jinou tvář církve a jinou tvář křesťanství. Uvědomil jsem si, proč nás papež František posílá k oněm lidem na okraji, i k těm, před nimiž církev dlouho zavírala oči, dveře i srdce. Uvědomil jsem si, jak je potřebná Františkova „revoluce milosrdenství“, protože strašící a odsuzující církev je slepá ulička křesťanství.
Vyslechl jsem desítky vyprávění křesťanů, kteří rozpoznali svou nezvolenou homosexuální orientaci a po svém „coming out“ prošli psychologickým lynčem svého zbožného okolí, často vlastních rodičů a příbuzných. Někteří z nich se v zoufalství z nepřijetí pokusili o sebevraždu. Smím snad tyto lidi, když konečně najdou partnera pro život, nutit k závazku celoživotního zřeknutí se touhy po intimitě, nebo jejich lásku nanejvýš „velkoryse“ označit za „menší zlo“, než je samota či promiskuita?
Ano, i já jsem dlouho měl před očima více učebnice katolické morálky než živé lidi, a dnes se za to stydím. Jak velké je pokušení nás, zpovědníků, nositelů církevní autority, stát se těmi farizeji a zákoníky, před nimiž tak naléhavě Ježíš varoval – těmi, kteří ukládají lidem těžká břemena a sami se jich ani prstem nedotknou! Oč lehčí a rychlejší je paušálně soudit s poukazem na paragrafy církevního práva, než činit to, k čemu vyzývá papež František: vnímat jedinečnost každého člověka a pomáhat mu - právě s přihlédnutím k oné jedinečnosti jeho životní situace a stupni jeho osobní zralosti - najít zodpovědné východisko v rámci reálných možností, které má k dispozici!
Když jsem slyším od „obhájců křesťanských hodnot“ – zejména vždy před volbami - strašení migranty, mám před očima migrantku, kterou adoptovala naše farnost a po řadu let jí marně obstarává povolení k trvalému pobytu. Jsou-li naše postoje kryty osobní zkušeností, celý problém pak vypadá jinak než na plakátech, zobrazujících davy lidí, kteří se valí ze všech stran, aby ujídali z našeho koláče!
Ano, tato doba vyžaduje proměnu církve: „konverzi“ od od „katolicismu bez křesťanství“ k onomu „novému čtení evangelia“, k němuž vybízí papež František. Katolicita církve, její univerzalita, spočívá v její otevřené, nevylučující náruči a v bezpodmínečném přijetí v lásce. Tam se ukazuje pravda – a je to zcela jiné chápání pravdy, než o kterém mluví „majitelé pravdy“. Tam se ukazuje Ježíšova léčivá moc, o níž jsme četli v onom příběhu z evangelia.
„Změnil jsi v posledních letech styl kázání“, říkají mi přátelé. Ano, je to možné. Z mých pastýřských zkušeností s lidmi „na okraji“, ano i na okraji církve má teologie načerpala víc, než z bezpočtu prostudovaných knih a vyslechnutých přednášek. Konverze není jen jedna izolovaná událost, ona proměna mysli, metanoia, k níž Ježíš vyzývá, musí během našeho zrání pokračovat a sytit se našimi zkušenostmi.
Setkal jsem se s Kristem v rozhovorech s obětmi sexuálního a psychologického zneužívání v církvi; jejich potlačená bolest, zklamání z církve a často nepřiznané výčitky vůči Bohu, se mnohdy proměnily v sebeobviňování nebo psychosomatické obtíže. Tato bolest potřebovala být vyslovena, potřebovala onen bezpečný prostor bezpodmínečného přijetí.
Církev, o které sním, je společenství naslouchání, dotýkání se ran, obvazování ran. Církev jako polní nemocnice, jak učí papež František. Nikoliv pyšná hierarchie majitelů pravdy, nikoliv církev úředníků v barokních palácích, vzdálená lidem jako Kafkův zámek, nýbrž společenství hledání pravdy, která osvobozuje a uzdravuje.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Smoljak David · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Těšínská Tereza · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy