Katolíci společně proti extrémistům
Dodatečně připojuji svůj podpis k otevřenému dopisu katolíků kardinálu Dukovi. Tento dokument je příkladem významných změn v české katolické církvi: podařilo se ukončit dlouholeté "kulturní války" mezi spíš konzervativním a spíše proreformním ("pro-františkovským") proudem. Výrazné osobnosti na obou stranách (od biskupů, představených řeholních společností, kněží, akademické sféry, představitelů katolických médií po mnoho dalších aktivních katolických laiků) se sjednotily v jasném postoji: podpora extrémistických politických seskupení typu SPD a Volný blok ze strany lidí, kteří se veřejně hlásí ke katolické církvi a dokonce byli církevními kruhy nominováni do mediálních rad, je věc naprosto nepřijatelná. Smutně působí nedostatečná odpověď kardinála Duky a zejména jeho neochota setkat se s iniciátory dopisu.
Církev jistě nemá uzavírat "registrované partnerství" s žádnou politickou stranou a křesťan má právo volit podle svého svědomí, avšak církevní autorita má mravní povinnost jasně odsoudit pokusy těch politických seskupení, jejichž ideologie i praxe je v naprostém rozporu se základními principy křesťanství a s katolickou sociální naukou, zneužívat křesťanskou rétoriku a vydávat se za "obhájce křesťanských hodnot" a mást tím věřící. Jistě najdeme extrémní názory, obtížně slučitelné s křesťanstvím, u pravicových i levicových stran; v celém spektru se křesťan musí svobodně rozhodnout a církevní autorita musí - jak správně tvrdí kardinál Duka ve své odpovědi - jeho volbu respektovat; platí to ovšem potud, pokud se se tyto strany nezaštiťují křesťanstvím. Jakmile to dělají - a hlásají to veřejně také dva lidé lidé z bezprostřední blízkosti kardinála Duky, kteří ohlásili kandidaturu za tato seskupení - církevní autorita má povinnost je napomenout a distancovat se od nich. Proto alibistickou odpověď kardinála Duky na otevřený dopis vnímám jako selhání v jeho pastýřské roli. Populistické, nacionalistické, xenofobní (a v případě Volného bloku, zejména Dělnické strany otevřeně neonacistické) síly jsou vážným nebezpečím pro svobodný a demokratický vývoj naší země; k nadbíhání masivní ruské propagandě výzvami, aby naše země spáchala politickou a ekonomickou sebevraždu vystoupením z Evropské unie nelze mlčet. Dívejme se pozorně do tváří lidí na mítincích pravicových extrémistů a nepodceňujme je : Jak jsme viděli na případu prvního českého teroristy, propaganda SPD je schopna potencovat v prostomyslném důchodci sadisticko-psychopatické sklony a kriminální jednání.
Podobně jako v případě nástupu nacismu, fašismu a komunismu vzpomínáme s úctou na církevní představitele, kteří včas varovali veřejnost a stydíme se za ty, kteří s těmito hnutími aktivně či mlčením kolaborovali, nesmíme podcenit hybridní válku, kterou dnes vede Rusko proti integritě Evropy nebo pokusy populistů pod vlajkami křesťanství nastolovat autoritativní režim ("iliberální demokracie") např. v Rusku, Maďarsku a Polsku. V tradičně katolickém Polsku nešťastná spolupráce části biskupů s populisticko-nacionalistickou vládou způsobila současnou prudkou sekularizaci polské společnosti (dnes nejrapidnější v Evropě) a strmý pád autority církve zejména mezi mladou generací. Postoje kardinála Duky k mnoha problémům církve a společnosti (včetně otázek sexuálního zneužívání v církvi) a vyhýbání se otevřenému dialogu těžce poškozují autoritu církve v naší společnosti.
Naštěstí poslední vývoj ukazuje, že jeho postoje nesdílí velká část církve (i kdyby dezinformační kanály spustily kampaně na jeho podporu). Osobně je mi to velmi líto - léta jsem s ním spolupracoval v disentu době komunistického pronásledování, kdy jsme v osmdesátých letech oba byli členy "řídícího centra podzemní církve" kolem P. Oty Mádra a Josefa Zvěřiny , oba jsme v těžké době byli blízcí Václavu Havlovi i kardinálu Tomáškovi, plánovali jsme a připravovali budoucnost církve ve svobodné společnosti. V posledních letech nebyl schopen se mne jako svého kněze zastat proti hrubým útokům svých přátel Václava Klause a Miloše Zemana a nyní ani proti lživému nactiutrhání pana Nerušila. Naopak se k němu dnes hlásí lidé a média, za jejichž podporu bych se styděl.
V minulých týdnech jsem vedl řadu velmi přátelských a věcných rozhovorů s řadou intelektuálů, kteří se obvykle počítají ke konzervativnímu proudu v církvi a vyjasnili jsme si mnoho vzájemných předsudků a nedorozumění. Mám naději, že nynější sblížení různých proudů a osobností v církvi bude pokračovat a nabízím Českou křesťanskou akademii jako platformu otevřeného rozhovoru. Situace ve společnosti doma i ve světě i v celosvětové církvi je vážná a lidí ochotných si vzájemně naslouchat a hledat společné dobro je velmi třeba.
Tomáš Halík