Bude důležité, nakolik slovenská společnost přijme papežskou návštěvu nikoliv jako show pro média nebo rozšířenou verzi lidových poutí, nýbrž jako impuls k duchovní obnově a proměně.


„Tato doba není jen epochou změn, nýbrž změnou epochy“, tvrdí papež František. Právě v této době civilizačních změn, která vyžaduje také další z mnoha reforem církve v dějinách křesťanství, se odehrává třetí návštěva papeže v dějinách Slovenska.

První návštěva papeže Jana Pavla II. v dubnu 1990 měla zcela jiný společensko-dějinný kontext. Byla celonárodní fiestou čerstvě získané náboženské svobody, nedílné části znovuzrození demokracie a vlády práva.

V České republice byla tehdejší papežská návštěva vyvrcholením, ale v jistém smyslu i zakončením pozoruhodné krátké kapitoly českých náboženských dějin, v níž se katolická církev v době kolapsu komunismu a porodu nové demokracie se těšila největší sympatii společnosti v celých moderních dějinách. Ale právě euforie, kterou vzbudila tehdejší papežská návštěva, probudila v jisté části české společnosti obavy, zda katolíci nebudou napříště hrát příliš velkou politickou roli.

Ke slovu znovu přišel starý český klerikalismus, kteří si povrchní pozorovatelé stále pletou s ateismem. Ve skutečnosti česká společnost zdaleka není ateistická, za českým antiklerikalismem se skrývá pestrá škála jevů od agnosticismu a „apateismu“ (lhostejnosti vůči náboženství), přes „náboženský analfabetismus“ (absenci náboženského vzdělání), náboženský individualismu a „něcismu“ (víru ve „vlastního Boha) po sympatie k alternativním náboženstvím a spiritualitám. České země na rozdíl od převážně zemědělských zemí, Slovenska a Polska, prošly už na přelomu devatenáctého a dvacátého století vlnou „měkké sekularizace“ v důsledku industrializace, urbanizace a systému moderního vzdělání; teprve pak přišla vlna „tvrdé sekularizace“ pod komunistickou vládou a po ní další vlna „měkké sekularizace“ po začlenění do postmoderní západní společnosti ve „věku internetu“.

Slovensko a Polsko ztrácí kulturně-společenskou živnou půdu tradiční náboženskosti teprve nyní; zdá se, že se místní církve na tyto změny nepřipravily a jsou jimi zaskočeny, nebo je odmítají vzít na vědomí. Nejde mi z mysli můj dávný rozhovor s jedním slovenským biskupem, z něhož bylo patrné, že ten dobrý muž považuje sekularizaci za ryze český fenomén a je skálopevně přesvědčen, že toto ďáblovo símě přes Beskydy nikdy nepřeskočí. Všímá se nyní toho, co se děje za Tatrami?

Sekularizace katolických zemí

Polsko právě prochází nejrychlejší a nejradikálnější sekularizací mezi všemi evropskými zeměmi, do jisté míry se tam opakuje to, co postihlo dříve země, dlouho považované za „katolické“, jako je Španělsko, Portugalsko, Irsko a další. Ten proces vždy začíná odklonem inteligence a mládeže od církve a pak se šíří do celé společnosti. Dnes jen 18% Poláků pod 30 let označuje náboženství za důležité pro svůj život.
Současný krach tradičního katolicismu má řadu příčin, od zmiňovaných kulturních změn po politické záležitosti. Koalice konzervativní části polské hierarchie a kléru s nacionalistko-populistickou vládou PIS poškodila církev v Polsku během krátké doby daleko více, než to dokázali komunisté pomocí všech svých mocenských prostředků za desítky let. Naštěstí má Polsko několik vzdělaných a osvícených biskupů, kteří se od nacionalisticko-konzervativních tendencí jasně distancují, jako je polský primas arcibiskup Polak nebo arcibiskup Rys a rovněž tam působí několik významných intelektuálních center (Znak, Tygodnik Powszechny, Wiez aj.), které ukazují vzdělaným lidem a mládeži jinou, věrohodnější tvář křesťanství.
Církev sama nahrála procesu sekularizace kromě alianci s nacionalisty ještě dvěma věcmi: příliš spoléhala na automatismus tradice a podcenila nutnost výchovy ke konverzi od „dědictví otců“ k hlubší osobní víře a nedokázala se včas postavit pandémii sexuálního, psychologického a spirituálního zneužívání ze strany kléru.
V postkomunistických zemích dlouho vládla škodlivá a zároveň marná snaha tyto jevy zastírat a bagatelizovat, vydávat je pouze za projevy „zkaženého Západu“. Ukončení toho sebeklamu má přinést mezinárodní konference o zneužívání v těchto zemích, svolaná do Varšavy v druhé polovině září, na níž zazní hlas papeže i hlasy konkrétních obětí.
Situace v katolické církvi se nápadně podobá situaci těsně před reformací. Jako tehdy skandály s prodáváním odpustků (také dlouho považované za marginální jev) odhalily hlubší problémy, vztah církve a moci a vztah kléru a laiků, tak je tomu i dnes s důsledky skandálů zneužívání. Papež František zřetelně pojmenoval hlavní příčinu těchto jevů: klerikalismus, zneužívání autority. Zápas s klerikalismem je jeden z hlavních úkolů, který si vytkl papež František.

Změny čekají i slovenskou církev

Mají-li prorocké impulsy papeže Františka vyvést církev z nynější těžké krize a způsobit nutnou obnovu, potřebují lokální církve – a zejména církve v postkomunistických zemích - reformní osobnosti a živá duchovní centra. Stáhnout se před světem do ghetta „paralelní polis“, jak to doporučuje na Slovensku oblíbená kniha odpadlého katolíka Rona Drehera, znamená zradit katolicitu církve a vydat se heretickou cestou do podoby nezdravé sekty.
Papež František jistě ví o tom, do jaké míry je slovenská církev postižená nemocí klerikalismu. Na Slovensku si podávali dveře hlavní představitelé klerikální opozice proti papeži Františkovi, kardinálové Burke, Sarah, Müller a další, bývalý poradce prezidenta Trumpa (později právem trestně stíhaný) Steve Banon zde viděl úrodnou půdu pro koalici konzervativních východoevropských biskupů proti papeži Františkovi a pro svůj plán univerzity, školící nacionalistické politiky k úkolu rozvrátit Evropskou unii.

Situaci v slovenské katolické církvi mi symbolizují dvě postavy duchovních. Nešťastnou tváří slovenského katolicismu je kněz, který má nepopiratelné zásluhy v péči o bezdomovce a v tomto prostředí mohl dozrát k svatosti; naneštěstí mu zřejmě popularita stoupla do hlavy natolik, že se stal politickým heroldem agresivního katolického fundamentalismu - a to v takové míře, která už i biskupskou konferenci přiměla se od něj distancovat.

Arcibiskupa Bezáka, muže, který měl všechny předpoklady pro náročnou úlohu budovat mosty mezi církví a slovenskou mládeží, inteligencí a celkem společnosti jisté kruhy slovenské církve a jejich římští spojenci umlčeli a odstavili. „Případ Bezák“ i mnoha slovenským katolíkům, příslovečně věrným Římu a papeži, otevřel oči pro skutečnost, že i v církvi není vše, co se třpytí, zlato.

Přiznávám, že se dívám na slovenskou církev do jisté míry zvenku a mohu se mýlit; dívám se však pohledem kněze, který miluje Slovensko, má na Slovensku své čtenáře a posluchače a upřímně přeje slovenské církvi, aby z návštěvy papeže načerpala uzdravující a sílu k proměnám, které ji čekají. Návštěvu papeže na Slovensku – ale především její důsledky, které se ukážou až po určité době - budu sledovat s velkým zájmem. Bude jistě důležité, co papež řekne slovenské církvi a společnosti při svých kázáních a proslovech, ale i to, co řekne soukromě slovenským biskupům – a jak si to vezmou k srdci. Bude důležité, nakolik slovenská společnost přijme papežskou návštěvu nikoliv jako show pro média nebo rozšířenou verzi lidových poutí, nýbrž jako impuls k duchovní obnově a proměně.

Papež připravuje celou církev na významnou synodu o synodalitě v roce 2023 a vyzývá všechny místní církve – tedy i slovenskou a českou – aby ještě letos zapojily společně biskupy, kněze i laiky různých názorových směrů do synodálního procesu společného uvažování o potřebných změnách. Papežovu návštěvu na Slovensku je třeba vnímat už v tomto kontextu.

(Psáno pro slovenský DeníkN)