Kázání na Velký pátek a Velkou noc vzkříšení 2022

VELKÝ PÁTEK

Velkopáteční příběh nám kromě mnoha jiného překládá varování: ukazuje, jak snadno se mohou s Bohem minout ti, kteří o něm mají své vlastní pevné představy. Bůh Bible je Bohem překvapení, který k nám přichází často v nečekané podobě, nečekaném čase a za nečekaných okolností.
Včera jsme rozjímali o Ježíšově modlitebním zápase v Getsemanské zahradě. Řekli jsme si, že Bůh není automat na plnění našich přání a požadavků, že modlitba není prostředek, jak zmanipulovat Boha, aby plnil naši vůli, nýbrž pramen porozumění pro Boží vůli a pramen síly tuto vůli plnit.
Boha a jeho vůli je třeba ustavičně hledat a náš duchovní život je kulturou tohoto hledání.

Izrael Ježíšovy doby byl plný očekávání toho, který má přijít v Hospodinově síle. Mnozí z těch, kteří Ježíše vítali svým Hosana při vjezdu do jeruzalémských bran, své Hosana rychle zaměnili za „ukřižuj“, protože očekávali jiného mesiáše, královského vojevůdce, který obnoví Davidovu říši. Podobně byl patrně ve svém očekávání zklamán Jidáš a proto ho vydal nepřátelům.
V noci po zatčení v Getsemane se schází Velerada – náboženští funkcionáři a profesionálové, znalci Písma a Zákona, kteří už vědí vše o Bohu a jeho mesiáši. Prorok z Nazareta nesplňuje jejich kritéria, jejich očekávání a proto hledají cestu, jak se zbavit.
Posílají ho před soud Pilátův – a i ten má svou představu, jak by mohl vypadat židovský král.
I Herodes měl svá očekávání, když si přál vidět divotvůrce Ježíše, ale pohrdl jím, protože Ježíš nebyl atraktivní kouzelník, nýbrž působil jako obyčejný člověk. Ježíš zklame i ty, kteří očekávají, že projeví svou zázračnou moc tím, že přivolá Eliáše a sestoupí s kříže.
Opravdu byl tento člověk Boží Syn?

Mnozí lidé v Boha nevěří poté, co se přesvědčili, že Bůh, jak si ho představovali, opravdu neexistuje jinde, než v jejich představách. Domnívají se, že víra je zastávání určitých náboženských představ; nevědí, že víra je ustavičné hledání Boha.
V jednom chasidském příběhu dává rabín svým žákům radu: před branami Jeruzaléma leží mnoho nemocných a zraněných. Večer si všichni obvazují své rány; je tam však jeden, sám zraněný, který však obvazuje rány těch druhých: to je Mesiáš.
Prorok Izaiáš předložil nečekanou vizi Mesiáše: bude to muž bolesti, ponese rány nás všech, avšak jeho ranami budeme uzdraveni. Mesiáš bude zraněný lékař.
Ježíš na rozdíl od mnoha svých účastníků měl před očima tuto vizi svého mesiánského poslání.
Odmítl na poušti pokušení být mesiášem bez kříže, mesiášem efektních zázraků a laciných úspěchů. Tvrdě napomenul apoštola Petra, když ten mu dobrácky rozmlouval slova o nadcházejícím utrpení. Ježíš věděl, že jeho úkolem je vypít kalich lidské existence až do dna, být až do konce svědkem pravdy, která je ve světě cynické moci umlčována a křižována. Věděl, že jeho cesta k Otci (vyšel od Otce a vrací se k Otci) povede i údolím smrti.
Avšak má-li pro mnohé, kteří se ztratili, prošlapat cestu návratu k Bohu, musí projít odpolednem Velkého pátku.
Jan Zahradníček, bolestný svědek Kristův, který nesl kříž křesťanů v letech stalinismu, napsal, že totalitní režimy se usilovně snaží, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. I dnes jsme na Golgotě těchto dnů svědky snah ukřižovat ukrajinský národ a přivalit balvan na jeho hrob.
Velikonoce nám zvěstují, že zlo nemá, nesmí a nebude mít poslední slovo.
V Apoštolském vyznání víry říkáme: sestoupil do pekel. Ano, Ježíš sestoupil do pekel, nikoliv do pekel lidové fantazie s kotly a čerty, nýbrž do skutečných pekel, připravených lidmi. Nejprve do pekel lidské krutosti. A pak do toho nejtemnějšího pekla: do chvíle odcizení od Boha. To je ona propast viny, ono zabití Boží přítomnosti v člověku, odtržení člověka od jeho základu a smyslu - od Boha. Peklo jako temnota nesmyslnosti, absurdity, zoufalství. Ježíš se odvážil až do této hlubiny, jak o tom svědčí výkřik opuštěnosti na kříži. Bože, proč, proč to všechno?
Tato otázka je adresována Bohu - je modlitbou. Předkládá Bohu všechna podobná volání bolesti v lidských dějinách.
I naše modlitby mohou být podobu otázky a naše otázky tvar modlitby.
Odpovědí na Ježíšovu otázku na kříži je událost velikonočního rána.

***

VELKÁ NOC

Procházíme velikonoční příběh a nyní stojíme u základního kamene a pramene naší víry, události vzkříšení. Řekli jsme si, že věřit neznamená zastávat určité náboženské názory, nýbrž neustále hledat Boha, hledat ho v našem světě a v našem životě. Řekli jsme si, že ti, kteří už mají své příliš pevné představy o Bohu a příliš určité očekávání, se často s živým Bohem míjí – protože Bůh je Bohem překvapení, který koná nové a nečekané věci.
I tomu, co nám bylo o Bohu řečeno, co jsou základní pravdy naší víry, můžeme stále nově a hlouběji porozumět - protože jsou to dynamické, živé skutečnosti.
Stvoření je proces neustále pokračující.
Platí to i o Vtělení: Boží slovo vstoupilo do lidských dějin, zasnoubilo se s naším lidstvím, přijalo lidství a neustále naše lidství, lidstvo, lidské dějiny a kulturu přetváří. Ti, kteří opravdu humanizují náš svět, brání a rozvíjejí lidskost uprostřed všeho nelidského, otvírají a přibližují svět Bohu.
Ve světě pokračuje i pašijový příběh, utrpení Kristovo. Kristus vstoupil do všech bolestí a ran, do všech úpěnlivých výkřiků opuštěnosti v peklech válek a lidských krutostí. Velký Pátek nám říká, že Ježíš je s námi i v temnotách dějin a našich životů, neboť tyto propasti zná a prošel jimi, aby nám z nich pomohl hledat cestu.
Noc vzkříšení nám říká, že dějiny nekončí odpolednem Velkého pátku, že smrt a zlo nebudou mít poslední slovo. Na prahu naší pozdně moderní doby bylo řečeno, že Bůh je mrtev a někdy máme dojem, že přicházíme jako ony ženy za velikonočního rána k prázdnému hrobu.
Ale nepřeslechněme hlas: Proč hledáte Živého mezi mrtvými? Není tady, vstal. Jděte do Galileje, tam ho uvidíte.
Ano, živého Boha v živém Kristu, vítězi nad strachem, vinou a smrtí, musíme hledat. Živá víra je stále dobrodružství hledání. Musíme hledat Galileu naší doby, kde se s ním setkáme – ano, často v anonymitě a skrytosti. Až při posledním triumfu pravdy, na posledním soudu, Ježíš sejme své masky a řekne: to jsem byl já. To jsem byl já v těch mých nejmenších bratřích a sestrách, kteří potřebovali pomoc a blízkost.
To jsem byl já, v onom tichém impulsu tvého srdce, tvého svědomí, v oné inspiraci k dobrým činům – přijal jsi mne v těchto podnětech, nebo odmítl?
Ježíšovo vzkříšení je víc, než jen symbolické vyjádření aktuality Ježíšova poselství a je mnohem víc, než jen oživením mrtvého těla. Ježíš vstává do víry své církve, událost vzkříšení si nesnadno razí cestu skrze bolesti a pochybnosti apoštolů, ale pak je strhuje k novému životu a svědectví. Kristus žije ve svědectví křesťanů, v jejich víře, lásce a naději, v jejich slavení liturgie, v jejich modlitbách i jejich zkouškách.
Otvírá jim však také oči pro svou tajemnou, anonymní přítomnost i za viditelnými hranicemi církve.
„Vstaň, máš ještě dalekou cestu před sebou!“ řekl Boží posel vyčerpanému proroku Eliášovi, pokoušenému k zoufalství a rezignaci.
Toto říká dnes své církvi i každému z nás. Vstaňme a hledejme živého Krista, otevřeme svá srdce pro sílu jeho vítězství nad smrtí.