Kázání o „nevěřícím Tomášovi“, jehož pochybnosti pomohly víře víc, než víra ostatních apoštolů.

Na druhou neděli velikonoční doby se čte známá scéna z evangelia podle Jana:„Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“


O Velikonocích jsme oslavili Ježíšovo vítězství nad smrtí. Nyní, v době velikonoční, si připomínáme, jak ze setkání se vzkříšeným Kristem pomalu vstávala z mrtvých víra učedníků.
I jejich víra totiž prošla tmou Getsemane a byla ukřižovaná – jak zklamáním, bolestí a zmatkem z toho, že jejich Mistr a Pán zemřel jako zločinec na kříži, tak také tím, že oni sami zklamali: jeden z nich ho prodal, druhý veřejně opakovaně zapřel, ostatní ho v Getsemane opustili a utekli. A On nyní podivuhodně přichází k nim znovu a křísí jejich víru. Přichází k nim změněný. Nejsou si jistí, že je to On, že to není přelud; legitimuje se jim svými ranami.
Jak čteme v dnešním evangeliu, měli ze strachu zamčené dveře. Strach je nepřítel víry. Když se učedníci zamknou ze strachu před světem (a kdykoliv chtějí křesťané z církve dělat od světa oddělené ghetto ustrašených, „paralelní společnost“, sektu, ostrov spravedlivých), uzamykají se tím zároveň před živým Kristem.
Ježíš prochází zamčenými dveřmi strachu, vysvobozuje své učedníky z jejich strachu.
Vysvobozuje je především ze strachem uzamčené mysli: otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmu, čteme v evangeliu o večeři v Emauzích. Ježíš chce mít ze svých učedníků lidi otevřené mysli, nikoliv rigidní ustrašence dogmaticky uzavřené mysli. Jen lidé otevřené mysli opravdu rozumějí Písmu; lidé uzavřené mysli činí z Písma často spíše zbraň, než slovo života.
„Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.“
Ve víře strach se mění v radost. Radost a údiv jsou – na rozdíl od strachu – svobodným prostorem pro víru.
I naše víra potřebuje mnohdy vstát z mrtvých. Platí to o naší osobní víře, ale i o víře církve, procházející opakovaně zkouškami. I tato doba je tvrdou zkouškou naší víry, nesnadným hledáním Boha.
Zdroj a zároveň předmět naší víry, živý Kristus, je tajemství, nikoliv evidentní, banální fakt, který bychom mohli brát jako samozřejmost. Je to tajemství, právem budící údiv, otázky i pochybnosti. Znovuzrozená víra není lehká, nese na sobě stále rány, jako na sobě nese rány i Vzkříšený Ježíš. Nevstupuje do myslí, uzavřených strachem. Prochází branou radosti a údivu, znovu se rodí, znovu její plamen vstává z popela. O Velikonocích se v liturgii modlíme, aby se víra církve a víra každého z nás znovu rozhořela.
Nebojme se přiznat a připustit si, že i na naši víru leckdy dopadají stíny křížů a bolestí naší doby.
Ale i těžce zraněná víra může znovu vstát k životu.
Jako Bůh tvoří – jak čteme v básni o stvoření v knize Genesis – člověka z nicoty, z prachu a popela, avšak oživuje ho svým dechem života, tak Ježíš přichází ke svým učedníkům, dechne na ně, a jejich víře znovu dává život. Součástí tohoto znovustvoření, jak jsme četli v dnešním evangeliu je odpuštění hříchů – a poslání odpouštět hříchy.
Odpuštění uzdravuje a křísí nemocné a ubité vztahy, otvírá zavřené dveře mezi lidmi.
Ježíš závoru strachu a hříchu – strachu, který je hříchem a hříchu, který plodí strach a nevěru, nedůvěru.
Toto setkání s živým Kristem a účast na vzkříšení: strach se mění v radost, uzamčenost v otevřenost, nechápavost v porozumění, lhostejnost chladných jistot v údiv ustavičného žasnutí.
***
Apoštol Tomáš nebyl s ostatními, když se setkali s Ježíšem.
Možná chtěl v samotě zpracovat svůj smutek, zklamání a pochybnosti.
Svatý Řehoř Velký napsal: Tomášova pochybnost nám pomohla k víře více než víra ostatních učedníků.

Existují pomáhající a škodící pochybnosti. Škodící pochybnosti jsou ty, které zastavují další hledání v bodu skepse („kdo ví, jak to všechno je?“) a rozkládají naši pra-důvěru a naši odvahu žít s tajemstvím, jít dál cestou víry a důvěry.
Pomáhající pochybnosti především pochybují o naší schopnosti vše nyní bezezbytku pochopit a vysvětlit naším rozumem a současným poznáním; jsou naopak výrazem naší pokory před tajemstvím, a proto jsou pomocí víře na její cestě na hloubku. Víra, jak jsme si řekli o Velikonocích, není zastávání nějaké náboženské ideologie, nýbrž neustálým hledáním Boha.
Pochybnost, kterou pro nás symbolizuje apoštol Tomáš, je potřebná sestra víry, oživuje ji. Zatímco „slepá víra“ dřív nebo později padne do propasti, víra v rozhovoru s kritickým rozumem a jeho otázkami a pochybnostmi zraje na cestě lidského života i dějin církve. Tato cesta není jednorozměrný „pokrok“ ani stálý úpadek, je to drama hledání, které smí skončit až v Boží náruči. Teprve tam se poutnická víra mění v jistotu vidění a vědění.

Tomášovi, který neuvěřil tak rychle a lehce jako ostatní apoštolové, dopřál Ježíš privilegium dotknout se jeho ran. Teprve při doteku Ježíšových ran může Tomáš zvolat: Můj Pán a můj Bůh! Je to jediné místo v evangeliích, které explicitně mluví o Ježíšově božství.
Abychom správně rozuměli větě „Ježíš je Bůh“ je třeba ji vrátit do jejího původního kontextu – do této scény o dotyku Ježíšových ran. Větou o Ježíšově božství se totiž netvrdí, že Ježíš je jakýsi „druhý Bůh“ vedle Boha Otce, ani se neruší rozdíl mezi Otcem a Synem tím a z Ježíšova pravého lidství se nedělá jen nějaký převlek Boha. Takto zkresleně vykládaly Ježíšovo božství církví odsouzené hereze prvních staletí křesťanství. Církev věří a vyznává, že Ježíš je pravý člověk, který je zajedno jak s námi lidmi, tak se svým nebeským Otcem.
Jeden teolog komentoval Ježíšovu větu „kdo vidí mne, vidí Otce“ výrokem, že Ježíšovo lidství je oknem, jímž vidíme Boha při díle. Apoštol Tomáš vidí Boha oknem Ježíšových ran. Vidí Boha, který není kdesi v dalekém nebi, povznesený nad námi a naším utrpením, nýbrž je zraňovaný našimi bolestmi. Není vůči nám apatický, nýbrž naopak sym-patický, což přeloženo znamená: spolu-trpící a spolu-cítící.
***
Často vyprávím o svém zásadním prožitku, o kterém jsem psal ve své knize Dotkni se ran. Když jsem v indickém Madrasu, blízko místa, kde podle legend byl apoštol Tomáš umučen, navštívil katolický sirotčinec, plný hladových, nemocných, často znetvořených dětí, tak tam jsem si uvědomil: To jsou Kristovy rány dnes!
Všechna bída, utrpení a zejména války jsou rány na těle Krista. Kdybychom před nimi zavírali oči, nechtěli je vidět a dotýkat se jich, nemáme právo volat: Hle, můj Pán a můj Bůh!

Kéž by nás všechny evangelium o Tomášovi naučilo ptát se, kde jsou kolem nás – a někdy i v nás – nezhojené jizvy po ranách; kde jsou Kristovy rány také na těle církve, tomto „mystickém těle Kristově“. Máme v čerstvé paměti bolestné zkušenosti, že nejen nepřátelé církve, nýbrž mnozí její úřední představitelé, zasadili církvi a její věrohodnosti hluboké a bolestné rány.
Avšak skrze tajemství Vtělení, toto nezrušitelné zasnoubení božství s lidstvím, je každý člověk, celé lidstvo, určitým způsobem přivtěleno ke Kristu, spojeno s Kristem. Ti, kteří v tomto roce zabíjejí i ženy a děti při zločinném vpádu na Ukrajinu, mučí a křižují Krista – to jasně řekl papež František.

V evangelijních vyprávěních nám Kristus ukazuje své rány, prokazuje jimi svou totožnost. Tím i nás vyzývá, abychom ani my neskrývali své rány a nestyděli se za ně. Nemusíme je před druhými ani před sebou zakrývat maskami a šminkami.
I naše víra je často zraňovaná. Ale jen zraněná víra, nikoliv sebejistá, nepohnutá, tedy mrtvá víra, je skutečně velikonoční, křesťanská víra. I o ní platí, co napsal Vladimír Holan ve své básni: Co se nechvěje, není pevné.
Papež František napsal tato krásná a důležitá slova:
„Bůh je všude a je třeba ho hledat a nacházet ve všech věcech. [...] Ano, v tomto hledání a nalézání Boha ve všech věcech ale vždy zůstává zóna nejistoty. Musí zde být. Tvrdí-li někdo s naprostou jistotou, že potkal Boha, a nedotkne se ho ani náznak nejistoty, není to v pořádku. To je podle mě důležité vodítko. Má-li někdo odpovědi na všechny otázky,
je to důkaz, že Bůh s ním není. Znamená to, že je falešným prorokem, jenž využívá náboženství pro sebe. Velcí vůdcové Božího lidu, jako Mojžíš, vždy nechávali prostor pochybnosti. Musí se nechávat prostor Hospodinu, ne našim jistotám. Je třeba, abychom byli pokorní. [...]
Abrahám se s vírou vydal na cestu, aniž by věděl, kam jde. [...] Život nám nebyl dán jako operní libreto, v němž je všechno napsáno.
Život znamená jít, kráčet, dělat, hledat, vidět... Je třeba pustit
se do dobrodružství, které tkví v tomto: hledat setkání, nechat se hledat a dovolit Bohu, aby nás potkal. [...] Já mám jednu dogmatickou jistotu: Bůh je přítomen v životě každé osoby.“
Tolik papež František. Opakujme stále znovu: Víra není ideologie, není to zastávání nějakého náboženského názoru a přesvědčení. Je to trvalé hledání Boha.
O Velké noci jsme slyšeli otázku: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ a řekli jsme si, že víra ve Vzkříšení se projevuje dobrodružstvím hledání živého Krista v našem světě.
Evangelium nám říká, že se Ježíš dává poznat podle svých ran.
Jsem přesvědčen, že právě v krvácejícím světě naší doby je nám Kristus velmi blízko. Nezavírejme se ani do svého strachu, ani do svých jistot; nezavírejme před ním své oči ani svá srdce.