Promluva na 31. neděli v mezidobí, 30. 10. 2022

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby ho uviděl, protože tudy měl procházet. Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: „Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: „Vešel jako host k hříšníkovi!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně!“ Ježíš mu řekl: „Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo.“


Když se v našem kostele čte toto evangelium, lidé se usmívají, protože vědí, že k tomuto textu mám zvláštní vztah. Komentoval jsem ho při jedné veřejné příležitosti bezprostředně po pádu komunismu a později jsem mu věnoval jednu ze svých prvních knih, Vzdáleným nablízku.
Používám tento příběh jako metaforu pro situaci křesťanů na prahu svobodné společnosti.
Když církve mohly po 40 letech vyjít svobodně do veřejného prostoru, všímali jsme si lidí, kteří nás vítali se sympatií a velkým očekáváním – bylo jich tehdy opravdu mnoho – a i těch, kteří nám ještě hrozili pěstí - těch tenkrát bylo opravdu hodně málo.
Avšak církve si tenkrát nevšimly velkého množství „Zacheů“, sedících v korunách stromů podle cest. Těch, kteří se nechtěli či nemohli zařadit do jásajícího průvodu starých i nových věřících; těch, kteří měli zájem, byli zvědaví, otevření, ale zároveň si potřebovali udržet určitý odstup a nadhled.
Ježíš k onomu Zacheovi přistoupil a oslovil ho jménem. Tím mu řekl: nejsi pro mne anonymní číslo v zástupu, já tě znám, rozumím tvým rozpakům. Ba co více: přišel k němu domů - i když Zacheus byl celník, dokonce vrchní celník, a z evangelia minulé neděle víme, jak negativní vztah měli zbožní Židé k celníkům. Není psáno, že by se Zacheus pak stal Ježíšovým učedníkem a následoval ho; avšak víme, že napravil svůj život, obdaroval chudé, a to štědře a velkoryse.
Církve v naší společnosti nedokázaly ve své naprosté většině oslovit Zachee naší doby. Tito lidé po určité době ztratili svůj počáteční zájem.
Když jsem to kázání pronesl tenkrát na samém počátku 90. let – byla to předvánoční promluva k poslancům obou komor českého parlamentu – chodil jsem potom Prahou a ten příběh mi nešel z mysli. Pak jsem si uvědomil, že jsem jím sám osloven a dostávám povolání od Boha. Že nemám obracet obrácené, věnovat se jen spořádaným ovcím Božího stáda, polemizovat s odpůrci nebo se věnovat klasické misii, ve smyslu náboru lidí do kostelních lavic a stávajících forem náboženství.
Že mám s úctou a respektem vést dialog s těmi, kteří mají určitou otevřenost a vnímavost pro evangelium a pro duchovní hloubku života vůbec, avšak kteří se z nejrůznějších důvodů nezařazují a asi nikdy plně nezařadí do tradičních podob církve. Že jim mám zprostředkovat co nejvěrohodněji ono Ježíšovo oslovení a ochotu přijít k nim, do jejich domu, do jejich blízkosti, do prostoru jejich života a myšlení. Avšak že jim musím nechat naprostou svobodu, aby si sami zvolili míru blízkosti či vzdálenosti a pokud se snad rozhodnou vstoupit do života církví, aby si v něm sami našli své místo, protože způsobů, jak být křesťanem, je nekonečné množství.
Pochopil jsem to a přijal jako osobní povolání a úkol od Boha - a snažím se ho plnit řadu desetiletí. Zdá se mi, že je to plodnější způsob křesťanského svědectví a služby, než snaha lidmi manipulovat a konat halasnou misii na způsob podbízivé agitace.
Po mnoha letech jsem pak uvítal myšlenku papeže Benedikta XVI., kterou poprvé vyslovil v letadle na cestě do Prahy v r. 2009 a později mnohokrát opakoval: že by dnešní církev měla mít prostor pro hledající, jako bylo „nádvoří pohanů“ v jeruzalémském chrámě. Měla by být otevřena nejen pro ty, kteří se plně identifikují s tím, co se děje uvnitř svatyně.
(Už před sto lety významný teolog a sociolog náboženství Ernst Troeltsch rozlišoval mezi církví a sektou – sekta je tvořena pouze těmi plně identifikovanými, církev musí být otevřenější. Bohužel některá „nová hnutí v církvi“ často podléhají pokušení být spíše sektou.)

Duchovní klima doby se však rychle mění. Naše doba není jen dobou změn, nýbrž změnou epochy, říká papež František. Dnes už nestačí zvát hledající na „nádvoří pohanů“.
Pevná chrámová podoba křesťanství, v rovině instituční i naukové, která se už od dob osvícenství otřásala, se po otřesu nedávných odhalení zneužívání moci a autority v církvi zřejmě definitivně zhroutila. Jsme v podobné situaci, jako bylo židovství a mladé křesťanství po pádu jeruzalémského chrámu v roce 70 po Kristu.
Byla to doba hledání nové identity – obě náboženství se však tenkrát vydala na nové cesty do širokého světa - a díky tomu žijí přes všechny zkoušky až podnes. Nyní se také křesťanství ve velké části dříve „křesťanského“ světa ocitá v pozici menšiny v diaspoře.
Tam, kde si to křesťané odmítají přiznat, církve selhávají.
Jaké z toho však vyvodí důsledky? Stáhnou se do podoby zahořklých sekt, naříkajících nad tím, že se svět neubírá podle jejich očekávání?
Nebo se stanou „kreativní menšinou“, jak to požadoval papež Benedikt?
K přechodu od někdejší podoby ozdobeného kamenného chrámu je však třeba dynamiky, pohybu. To, co druhý vatikánský koncil předznamenal oním pojetím církve jako cesty Božího lidu dějinami, se nyní v nové situaci radikalizuje výzvou papeže Františka k synodální reformě církve. Církev se má stát cestou, společnou cestou.
Naplňuje se to, co Ježíš odpověděl Samaritánce na otázku, v kterém chrámě a na jaké hoře se má uctívat Bůh – nastal čas, kdy nebudeme uctívat Boha v tom či onom chrámu; nejen jinde, nýbrž především jinak: v Duchu a pravdě.
Zacheové dneška už nejsou kdesi na okraji cest; to my, nositelé křesťanské tradice, jsme na okraji a v menšině. I v dnešních církvích a mezi lidmi, sedícími v církevních lavicích, jsou mnozí, kteří se plně neztotožňují s tradičním učením a praxí církví.
Dnes nejsme obklopeni jásajícími zástupy, ale ani množstvím nepřátel, nýbrž spíše lhostejností; spíš „apateisty“, než přesvědčenými ateisty. Dokážeme i mezi nimi vzbudit zájem, učinit z lhostejných zvědavé Zachee, kteří by alespoň z odstupu „rádi viděli Ježíše“?
Dokážeme Zachee kolem nás, ty blízké i vzdálené, srozumitelně a přesvědčivě oslovit, jít k nim jako jejich hosté, jíst a hovořit s nimi?
Možná zejména na tom závisí budoucnost křesťanství.