Bylo to někdy o víkendu na podzim roku 1982. Bylo mi tehdy čtrnáct. Seděl jsem s kytarou na Tyláku na lavičce a jen tak si brnkal. Najednou přede mnou stáli dva Cikáni a jeden z nich se zeptal, jestli bych mu nepůjčil kytaru.

Tak jsem mu ji půjčil, on si sedl a začal hrát. Nikdy na to nezapomenu, ta kytara se v jeho rukách proměnila v úplně jinej nástroj, lezly z ní zvuky, který jsem v životě neslyšel a ani by mě nenapadlo, že se na ni dá hrát taky takhle. A nešlo o nějaký to profláknutý „andro verdan…“, ale o skvěle zahraný pecky od Stewie Wondera, Michaela Jacksona nebo jazzové standardy. Seděli jsme tam asi tři hodiny, sympatičtí jsme si byli nějak hned a tak vlastně začal rok, který mi změnil pohled na hudbu. Jsou v životě setkání, která ho určí skoro celý. Potkal jsem takových lidí několik a za každého jsem vděčný. Mirek už v těch čtrnácti hrál skvěle na housle, piáno, kytaru a já se tehdy přes Beatles odtrhával od kotlíkářského základu, kterým tu prošel skoro každý akustický kytarista. A v pravý čas jsem potkal Mirka, který mi ukázal, kudy mám jít dál. Akordy, který mě učil, jsem v životě neviděl, a když jsem pak chodil asi měsíc na LŠU, tak mi tam ten učitel říkal, že tohle přece nemůžu hrát, protože tohle se přece nehraje. Tak jsem z tý lidušky odešel ještě ten den a hrál si to, co jsem chtěl a jak jsem chtěl, což mi vydrželo dodnes. Scházeli jsme se tam asi rok a Mirek potom utekl s celou kapelou do Německa a už jsem o něm neslyšel. Ale ty jeho harmonie ve mně žijí dodnes, hlavně díky němu jsem už tehdy pochopil, že hudbu u kytary nedělá levá ale pravá ruka, a že pokud hudba nemá rytmus, tak to není hudba, ale tónová agónie. A ten kruh se hezky uzavřel nedávno, když jsem já ty harmonie učil jednoho mladýho cikánskýho kluka…

Někdy předloni jsem si na Mirka vzpomněl nějak silněji než obvykle a řekl si, že pokud žije, tak ho musím najít, protože takovej muzikant se přece nemohl ztratit. Tak jsem zapojil internet, psal jsem na různé romské chaty a stránky a dozvěděl se, že Mirek žije na Novém Zélandě, hraje pořád, navíc tam i učí hudbu a že hraje s těmi nejlepšími muzikanty na světě. A najednou jsem ho viděl na youtube, jak hraje na piáno, našel na něj kontakt a napsal mu. Pak jsme se našli i na fb, vzpomněl si na mě hned a od té doby si hodně píšeme, povídáme si o dětech a po letech jsme si spolu i zahráli přes Skype. Byli jsme z toho docela naměkko, protože už je to 31 let, co jsme spolu hráli naposled. Ten kluk byl už tehdy naprosto svobodnej a i když hrál něco od někoho, tak do toho už tenkrát dával to svoje. Měl už v těch čtrnácti svůj zvuk, podle kterýho bych ho poznal vždycky. Já se ke svému zvuku dopracoval až někdy po třicítce…přece jenom mi dost dlouho trvalo, než jsem kytaru přestal brát jako plezír a začal se jí zabývat víc do hloubky. A ten vlastní zvuk vzniká neustálým opakováním a rozvíjením vlastní muziky – toho co jde přímo zevnitř; je to jako v alchymii, kdy se tisíckrát opakovanou destilací u látek dosáhne úplně nové kvality. Takže jsem léta hrál sám a až teprve před několika lety jsem si troufl vystupovat veřejně. Taky spolu samozřejmě mluvíme o tom, co se tady děje, protože tam v životě nikdo neslyšel, že by někdo na někoho vyběhl s mačetou nebo házel zápalné láhve po dětech kvůli jiné barvě kůže. A tak nadáváme na blbce z obou stran a nakonec se vždycky sejdeme v hudbě. Někdy si naivně říkám, že kdyby byli muzikanti všichni, tak by se třeba…ale ne, ani to nebudu psát… Mirku, změnil jsi mi život…děkuju...



Na prvním videu Mirek hraje s králem akustické kytary Stochelo Rosenbergem a na tom druhém jen tak doma se Stewiem Wonderem...

https://www.youtube.com/watch?v=JQamq0nJ0wM
https://www.youtube.com/watch?v=7x1XGhLx_ZI