Bylo to před pár lety v létě, když jsme šli poprvé hrát na ulici. Poté, co jsme obešli několik míst, jsme skončili u stánku na Můstku.

Během krátké chvíle kolem nás sedělo a stálo asi třicet lidí, někteří tancovali a po každé skladbě následoval aplaus, který přilákal další lidi. Měli jsme z toho radost, protože to byl náš první skutečný úspěch. A najednou jsem ji uviděl. Sedla si k nám, poslouchala a po prvních taktech mi bylo jasné, že cítí muziku tak jako málokdo. Podívali jsme se jeden druhému do očí a najednou nebylo proč mluvit. Tak jsem radši hrál a dělal, že se nic neděje, ale moc to nešlo. Tak jsem se do těch očí podíval zase a uvědomil jsem si, že si po dlouhé době nepřipadám jako stárnoucí chlap, který má po sezóně… Hráli jsme dál a najednou začalo pršet. Tak jsme se přesunuli na schody do metra, které jsme s našimi prvními fanoušky obsadili skoro až dolů. Potom jsme spolu začali mluvit…rusky. A v té chvíli se to ve mně začalo tlouct. Jako téměř každý člověk mé generace jsem Rusy poznal jenom jako vojáky a ruštinu jsem nenáviděl, protože ji do mě celkem bezúspěšně tlačili horem dolem, takže jsem byl nakonec rád za její skvělou angličtinu. Mluvili jsme o umění, o filozofii, o životě a pak jsme taky mlčeli. Pršelo pořád a protože si tehdy s sebou nevzal futrál na kytaru, čekali jsme tam až do svítání, kdy pršet přestalo. Pak jsem ji doprovodil do hotelu a šel domů.

Druhý den jsem šel do atelieru pracovat, ale ty oči jsem z hlavy vytřást prostě nedokázal. Překvapilo mě to, protože jsem byl přesvědčen o tom, že už jsem celkem imunní (starej). Věděl jsem, že další den odlétá domů, tak jsem chvíli neúspěšně bojoval sám se sebou, nakonec jsem s gustem prohrál a poslal jí textovku, že ji nutně musím obejmout. Odpověď mi přišla vzápětí: Kdy a kde? Tak jsem napsal, že před Muzeem hned teď. Byl jsem tam za čtvrt hodiny a ona taky. Objali jsme se. Připadal jsem si jako ve všech špatných filmech a cítil se nádherně. Pak jsem se podíval na zem a uvědomil si, že na místě, kde se upálil Jan Palach, objímám v den výročí sovětské okupace Československa dvacetiletou Rusku a v té chvíli ze mě spadla všechna ta bolavá historie, kterou jsem s sebou vláčel celý život. Pak jsme jeli na výlet, chodili jsme po Prokopském údolí a mluvili jsme spolu celý den. Studuje medicínu, zpívá jazz, má ráda stejné malíře a knihy, všímala si stejných věcí a smála se tehdy, kdy bylo čemu. Nikdy by mě nenapadlo, že se dá dojít ve dvaceti takhle daleko. Večer jsme šli hrát do parku, tak přišla zase, pak jsme se rozloučili a ona ráno odletěla domů. A mně došlo, že v Rusku konečně vyrostla generace, která je vnitřně svobodná, což mě předtím ani nenapadlo, protože jsem Rusko pořád vnímal jako Sovětský svaz. Tak jsem si koupil Malého prince v ruštině a několikrát jsem ho přečetl. Byl jsem překvapen tím, že jsem tu azbuku ještě nezapomněl, a tak se sám od sebe učím rusky, chodím na ruské chaty, píšu si s Marií a na stará kolena poznávám něco, co jsem celý život odmítal, protože mě k tomu někdo nutil. A navíc jsem si uvědomil, že to se mnou ještě není tak špatný. Спасибо, Мария…