Santini a já
Bylo to někdy na jaře roku 1988. Byl jsem tehdy na vojně a i na náš útvar dorazil ASUT (pro nepamětníky - Armádní soutěž umělecké tvořivosti). Samozřejmě, že jsem se tam přihlásil. Nejdřív jsem vyhrál útvarové kolo, potom to svazkové a nakonec jsem byl vyslán jako zástupce svazku tří útvarů na celostátní kolo do Žďáru nad Sázavou.
Bylo to deset dní muziky a ulejvárny. Soutěžil jsem s písničkou od Vlasty Redla Dezertér, což mi připadalo vtipné už tehdy. Ze všech těch muzikantů si vzpomínám na vojína Cínu a Petra Drábka (ten to tam tehdy nakonec vyhrál) a na koncert, který jsme my dva uspořádali holkám z nějakého intru, což byl ten nejsilnější zážitek z celé soutěže, protože takový aplaus jsem pak nezažil spoustu let. Hráli jsme jim ve vstupní hale, nakonec přišly úplně všechny, a když to chtěla nějaká vychovatelka zrušit, tak měla prostě smůlu.
Vzhledem k tomu, že soutěžní vystoupení měla pevně dané časy, mohl jsem celkem svobodně prozkoumat Žďár a jeho blízké okolí. Pokud si vzpomínám, lítačka tam nebyla snad vůbec, a pokud ano, tak asi měli rozkaz nás nechat na pokoji, protože si nevzpomínám, že by měl někdo ze soutěžících nějaký problém.
První, co jsem chtěl vidět, byl samozřejmě Santiniho kostel svatého Jana z Nepomuku na Zelené hoře. Vyptal jsem se na cestu, majorovi, který nás měl na starosti, jsem řekl, kam a proč jdu, hodil si kytaru jen tak bez futrálu na záda a vyrazil. Kostel jsem našel hned, ale byl zamčený. Na klice dveří ve hřbitovní zdi visela letitá cedulka z tvrdého papíru, na které bylo napsáno, že pokud si to tam chce někdo prohlédnout, má zazvonit u nějakého pána v čísle popisném, které už si nepamatuju. Tak jsem kousek vrátil, našel číslo popisné i hodného pána a po chvilce šel zpátky s velikým klíčem. Odemkl jsem dveře, vstoupil a zase je zamkl. Ano, byl jsem tam úplně sám. Chodil jsem mezi hroby a už v té chvíli si uvědomoval, že zažívám cosi neuvěřitelného a neopakovatelného. Pak jsem vstoupil do kostela, obdivoval tu složitou jednoduchost barokní gotiky, kterou nemohl setřít ani fakt, že se z celého areálu pomalu ale jistě stávala ruina.
Sedl jsem si do lavice, vzal si kytaru a začal si potichu hrát. Ozvěna mi tvořila chór, protože když jsem zabrnkal tři tóny po sobě, vrátil se mi akord. Po nějaké době mi přiletěl jeden motiv, tak jsem ho pořád opakoval a najednou jsem měl základ pro písničku. Byl jsem tam asi hodinu. Začalo se stmívat a v kulturáku začínal další soutěžní večer. Sice jsem toho dne nehrál, ale vzhledem k tomu, že soutěžící byli zároveň i obecenstvem (kdo by na to taky chodil, že), byla účast jaksi povinná.
Tak jsem vstal, zavřel kostel, ještě ho naposled obešel, pak jsem zamkl i dveře v hřbitovní zdi a klíč vrátil tomu hodnému pánovi. Během let, co pracuji na památkách, jsem byl v mnoha kostelích, hradech či zámcích úplně sám a měl od nich klíče a na tu kytaru jsem si zahrál taky leckde, ale té chvíli se Santinim se nevyrovnalo už nic.
A tu písničku hraju dodnes.
Díky, pane Santini...
Bylo to deset dní muziky a ulejvárny. Soutěžil jsem s písničkou od Vlasty Redla Dezertér, což mi připadalo vtipné už tehdy. Ze všech těch muzikantů si vzpomínám na vojína Cínu a Petra Drábka (ten to tam tehdy nakonec vyhrál) a na koncert, který jsme my dva uspořádali holkám z nějakého intru, což byl ten nejsilnější zážitek z celé soutěže, protože takový aplaus jsem pak nezažil spoustu let. Hráli jsme jim ve vstupní hale, nakonec přišly úplně všechny, a když to chtěla nějaká vychovatelka zrušit, tak měla prostě smůlu.
Vzhledem k tomu, že soutěžní vystoupení měla pevně dané časy, mohl jsem celkem svobodně prozkoumat Žďár a jeho blízké okolí. Pokud si vzpomínám, lítačka tam nebyla snad vůbec, a pokud ano, tak asi měli rozkaz nás nechat na pokoji, protože si nevzpomínám, že by měl někdo ze soutěžících nějaký problém.
První, co jsem chtěl vidět, byl samozřejmě Santiniho kostel svatého Jana z Nepomuku na Zelené hoře. Vyptal jsem se na cestu, majorovi, který nás měl na starosti, jsem řekl, kam a proč jdu, hodil si kytaru jen tak bez futrálu na záda a vyrazil. Kostel jsem našel hned, ale byl zamčený. Na klice dveří ve hřbitovní zdi visela letitá cedulka z tvrdého papíru, na které bylo napsáno, že pokud si to tam chce někdo prohlédnout, má zazvonit u nějakého pána v čísle popisném, které už si nepamatuju. Tak jsem kousek vrátil, našel číslo popisné i hodného pána a po chvilce šel zpátky s velikým klíčem. Odemkl jsem dveře, vstoupil a zase je zamkl. Ano, byl jsem tam úplně sám. Chodil jsem mezi hroby a už v té chvíli si uvědomoval, že zažívám cosi neuvěřitelného a neopakovatelného. Pak jsem vstoupil do kostela, obdivoval tu složitou jednoduchost barokní gotiky, kterou nemohl setřít ani fakt, že se z celého areálu pomalu ale jistě stávala ruina.
Sedl jsem si do lavice, vzal si kytaru a začal si potichu hrát. Ozvěna mi tvořila chór, protože když jsem zabrnkal tři tóny po sobě, vrátil se mi akord. Po nějaké době mi přiletěl jeden motiv, tak jsem ho pořád opakoval a najednou jsem měl základ pro písničku. Byl jsem tam asi hodinu. Začalo se stmívat a v kulturáku začínal další soutěžní večer. Sice jsem toho dne nehrál, ale vzhledem k tomu, že soutěžící byli zároveň i obecenstvem (kdo by na to taky chodil, že), byla účast jaksi povinná.
Tak jsem vstal, zavřel kostel, ještě ho naposled obešel, pak jsem zamkl i dveře v hřbitovní zdi a klíč vrátil tomu hodnému pánovi. Během let, co pracuji na památkách, jsem byl v mnoha kostelích, hradech či zámcích úplně sám a měl od nich klíče a na tu kytaru jsem si zahrál taky leckde, ale té chvíli se Santinim se nevyrovnalo už nic.
A tu písničku hraju dodnes.
Díky, pane Santini...