Zatímco ekonomika (lépe však jen HDP) Česka zdánlivě hodně roste, při pohledu na pár posledních let ve srovnání například s Polskem či Slovenskem lze snadno zjistit, že se jedná spíše o drobné korekce nijak moc hezkého trendu. Doba alespoň zdánlivých jistot skončila a nikdo moc neví, co bude zítra. Celosvětové akciové trhy budou přesně ve chvílích, kdy se bude zdát, že si světová ekonomika na chvíli oddechla, přinášet nová překvapení, což už se ostatně přes týden děje. Východoasijské a Jihoasijské mzdy už místně dotahují ty západní a také se neustále zvyšuje volatilita akciových trhů v důsledku dnešní neschopnosti správně určit hodnotu společností založených na informacích. O ekonomické fluktuace tedy nebude nouze.

Česko však navzdory tomu téměř neprovedlo žádné hluboké reformy v posledních 15 letech, a ty které provedlo, byly velmi zvláštně nastavené. Z dnešního pohledu tak zůstává světlou výjimkou prorůstová politika rovné daně z pera vlády premiéra Topolánka. Další hluboké reformy však lze již obtížně dohledat. U přerozdělování peněz a kompetencí od státu k samosprávným celkům (krajům, obcím) proběhla v podstatě pouze změna rozpočtového určení daní, a to k horšímu (od velkých a táhnoucích měst k malým a pro rozvoj nevhodným obcím). Důchodová reforma byla velmi slabá, bez politické shody a současná vláda vše vrátila do bodu nula. Při pseudoreformě veřejné správy se pouze zafixovali současní lidé na svých postech, ovšem nutné a potřebné oddělení výkonu samosprávy od přenesené působnosti státní správy dosud nenastalo. Po kotrmelcích s poplatky u lékaře je v rámci zdravotnictví potřebné oddělení základní od nadstandardní péče (včetně financování) stále v nedohlednu. Reforma školství se omezila na státní maturity, které se však postupně tak oklešťují, že dnes už vlastně ani nemusí být. Tolik proklínaný příspěvek na jednoho žáka jako základ financování škol stále zůstává, i když teď se o něm alespoň mluví. Potřebná reforma vzdělávání dětí adekvátně zrychlenému a proměněnému světu není ani diskutovaná, natož na školách prováděná. Doba, kdy škola tu byla od toho, aby poskytovala nedostatkové zboží (vědomosti) je už několik let pryč. Reforma (financovaní) vysokých škol směrem ke dvojímu vedení – vědeckému a manažerskému – je v nedohlednu. A není problém dále pokračovat.

V dnešním rychle se měnícím světě je to trestuhodné přešlapávání na místě obzvláště, když se alespoň podle čísel zrovna teď nemáme nejhůře. Česko k reformám nesáhlo a startovní pozici pro případ jakékoliv další světové krize nemá dobrou. Český průmysl je pupeční šňůrou spojený s německým, aniž by byla viditelná snaha o emancipaci. V krizích se však vždy bude spoléhat každý sám na sebe a tedy reformy Česko nutně potřebuje. Jinak se postupně, plíživě a nevratně propadne do bezvýznamnosti.

Ačkoliv historie Evropy a světa doposud stála na národních státech, jsou to místa vysokých koncentrací obyvatel – aglomerace, konurbace a velká města - která jsou tahouny národních ekonomik, reforem a inovací. Hranice si mezi sebou lidé nevytváří na základě rozdílů, naopak hledáme rozdíly tam, kde leží hranice, jak říká norský antropolog Barth. Koncentrační proces, přitahování lidí k sobě navzájem, výhoda blízkosti a množství kontaktů je naproti tomu přirozená součást evolučního procesu, vetkaná jak do fungování neživé přírody a chemických prvků, tak i do živých organismů včetně chování člověka. Zeslabování národních hranic už dávno probíhá současně s posilováním významu měst a aglomerací.

Česko reformami neprochází a naše legislativa na úrovni měst či Prahy žádné reformy provádět neumožňuje. K tomu je smutným podtržením našeho problému dlouhodobý propad Prahy (i když poslední 2 roky zastavený) z původních třicátých příček mezinárodních žebříčků před 10 lety na dnešní sedmou desítku. Řešení pro zpětný vzestup nejsou přitom nijak tajemná, jsou však nesnadná a dlouhodobá. Je to především sázka státu na růst konkurenceschopnosti Prahy, která k tomu má ze všech měst v Česku největší, dosud však velmi špatně využívaný potenciál. Částečně je to způsobeno malou pružností naší legislativy, která nezohledňuje různost aglomerace našeho hlavního města od ostatních oblastí, částečně je to způsobeno stavem a vývojem v samotném hlavním městě.

Dobře se tento problém dá ilustrovat při použití analogie z tvorby map. Při zmenšování měřítka mapy se objevuje a zdůrazňuje významová diferenciace mezi geografickými jevy či objekty. Například významná města, která by nebyla v malém měříktu mapy vidět, se zakreslí velkým znakem. Naopak méně důležité objekty či jevy jsou zglajchšaltovány dohromady, tedy například smíšený, jehličnatý a listnatý les se stane jen jednou kategorií – lesem. Toto zdaleka není vlastnost mapy, jedná se o sadu přes sto let používaných metod tzv. generalizace mapy, která přímo vychází ze studia psychologického vnímání lidí, teorie informace, kybernetiky a dalších.

Celý proces zmenšování měřítka se dá ovšem i obrátit. Dnešní svět se v důsledku zrychlování dopravy stále zmenšuje. Stejný proces jako při zmenšování mapy se nejen v našich myslích odehrává při zkracování vzdáleností a zvětšování míry dostupnosti. Samotné Česko se za 100 let zmenšilo 4x. Cesta z Prahy do Ostravy trvala v roce 1920 okolo 12 hodin. Evropa v některých částech prošla ještě dramatičtější změnou. Platí úplně stejně jako u zmenšování měřítka mapy, že významné se ve zmenšujícím se světě stává ještě významnější, méně významné se homogenizuje, a tedy mizí. Zmizet z mapy světa je to, čemu je třeba ve stále menším a rychlejším světě zabránit.

Úkol pro Česko je tedy zřejmý: nesmí nechat zmizet Prahu z mapy světa. Asi před 4 lety však naše hlavní město vypadlo z mapy, na které byly plánovány nové vysokorychlostní železniční tratě. Aby se toto už nikdy nestalo a Praha na svém významu narůstala, musí s pomocí státu na třech základních úrovních začít plnit své povinnosti – odpovídajícím způsobem se chovat (národní a nadnárodní úroveň), odpovídajícím způsobem fungovat (městská úroveň) a odpovídajícím způsobem vypadat (lokální úroveň).

Na nejvyšší úrovni se zvětšení významu města dnes děje skrze velikost vlivu na své okolí. Buďto se dnes města na globalizovaný svět a digitální informační síť připojují sama či přes jiná města. New York jako světové finanční centrum ovlivňuje celý svět. Svůj význam extrémně zvýšil Brusel, když se stal hlavním městem Evropské unie. Tedy ve spoustě oblastí rozhoduje i za Prahu. Praha však může podobnou roli hrát pro velké množství dalších měst a tak se také musí chovat. Také Praha si musí najít odpovídající geografický prostor a obyvatele, které použije pro zvýšení svého vlivu ve světě. Může být docela dobře a pouze při troše námahy významná například jako brána východu. Pro státy východní i jižní Evropy, většinou slovanské národy, jsou Češi ti „nejzápadnější východňáci“. Naopak například Německo již berou jako sice vyspělý, ale jejich společnosti a zkušenostem velmi vzdálený národ. Tyto země Česko respektují, Praha je pro ně vzor a od Čechů a českých firem si nechají rádi poradit. Lze tam vyvážet know-how, učit strategické a územní plánování, pomáhat se vzděláváním, stát po boku těchto měst (a tedy států) při jejich cestě do Evropy, při ochraně lidských práv apod.

Samotná Praha si však musí stanovit jasný směr dalšího vývoje, a to jiný než být turistická destinace. Aby se Praha mohla hrdě hlásit k významným světovým centrům, musí být schopna přilákat nejkvalitnější lidi na planetě. To je možné v dnešní době pouze skrze výzkum a inovace, taktéž přirozený evoluční proces. Největší světové firmy už dávno přišly na to, že jsou to inovace jejich produktů, které jim zajišťují sice fluktuující, ale trvalou prosperitu. Samotné know-how tvorby inovací je dnes jedno z nejdůležitějších aktiv úspěšných firem. Prosperita nejvyspělejších států stojí také na vstřícných podmínkách pro výzkum a inovace.

V Praze sídlí desítky univerzit, přes 120 000 vysokoškolských studentů a akademie věd, tedy výzkumný potenciál převyšující nejlepší světové univerzity, ovšem pouze jako celek a v součtu. Chybí koordinovaná spolupráce celého výzkumného sektoru, z části dotovaná (či alespoň politicky podpořená) Prahou či státem a to tak, aby se v např. Soulu či v General Electric časem mohlo říkat „toto nám vyvíjí Praha“. Česko musí začít ve spolupráci s Prahou práci na nové agentuře, je vhodné ji nazvat třeba Czech Invest Science, neboť pod tímto názvem si lze dobře představit, co by taková instituce měla dělat. Sloužila by jako lákadlo zahraničních výzkumných projektů a uvádění jejich výsledků do praxe. K získání nadnárodního výzkumného projektu je potřeba spojit veškeré síly a s pomocí politické podpory takový výzkum sem přivést. Jen tak bude využit celkový výzkumný potenciál univerzit, které dnes postupně a plíživě opouštějí dřívější (nikoli přední) místa světových žebříčků.

Na druhé úrovni, pokud se má zvýšit konkurenceschopnost Prahy je třeba řádně rozvinout fungování samotného města a jeho dlouhodobé plánování, vyloučit nesmyslné investice a zvýšit efektivitu správy. Nízká hustota zalidnění, která je v Praze, bude mít již v blízkých letech za následek kolaps veřejných financí, kdy provozní výdaje města dosáhnou výše příjmů ze sdílených daní, které Praha čerpá od státu. Toto současné nastavení příspěvků od státu totálně nadřazuje solidaritu nad zásluhovostí. Město nemá téměř žádnou možnost navýšit své vlastní příjmy, pouze pomocí dividend svých akciových společností. Praha není schopna postavit metro D, aniž by se zadlužila ve výši téměř dvou svých ročních rozpočtů. Navíc odtržení Prahy od svého zázemí (Středočeského kraje) při reformě veřejné správy na přelomu milénia, a tedy neslučitelnost územního plánování Prahy s okolím, mělo za následek v uplynulých 15 letech extrémní suburbanizaci. Přitom současná Praha uvnitř svých hranic je schopna bez problému ubytovat několik set tisíc nových obyvatel. Místa s městskou činžovní zástavbou a její hustotou zalidnění vychází město na jednoho obyvatele až 15x levněji než zástavba a hustota zalidnění typu rodinných domů, navíc situovaných daleko na předměstí. Neustále se zvyšující výdaje Prahy na veřejnou dopravu jsou smutným důkazem těchto teoretických výpočtů.

Je potřeba reformovat administrativní členění Česka a financování samospráv tak, aby buď větší část aglomerace patřila pod správu města nebo aby si Praha mohla sama nastavovat příjmy a daně. Současně s tím je nutné pozměnit stavební zákon tak, aby územní plánování a územní plán byl pro investory iniciační dokument, nikoli blokace každého plotu, dveří i chodníku. A to všechno ruku v ruce také se změnou volebního systému do samospráv obcí tak, aby odpovědnost klíčových osob (starostů) odpovídala jejich pravomocem. Dnes má starosta či primátor odpovědnost za každý poklop od kanálu, ale ve skutečnosti jeho pravomoci v radě města jsou vymezeny jeho úzkou gescí a potřebou každé opatření prohlašovat napříč politickými stranami. Zájmem každé politické strany však vždy byla, je a bude politická strana sama. Spoustě lidem však na opravdu kvalitní správě věcí veřejných záleží. Přímá volba starostů, a to nikoli pouze nejmenších obcí, nýbrž opravdu ve všech městech včetně Prahy, je základní a nutnou (nikoli postačující) podmínkou pro dobré fungování našich měst a obcí. Stačí se navíc rozhlédnout na v podstatě všechny okolní státy – Německo, Polsko i Slovensko již přímou volbu zavedly.

Pro Prahu navíc ještě platí smutný relikt z minulosti, který v důsledku vzájemného provázání kompetencí malých starostů s velkou pražskou radnicí staví tyto dvě úrovně proti sobě. I tady nás buďto čeká reforma nebo v důsledku současného stavu budoucí zmizení z mapy. A opět není tak těžké najít rovnováhu – velká radnice by měla za úkol rozvoj města a malé radnice údržbu svého území. Je to jasné, jednoduché a logické, jen se proto bude muset pozměnit zákon a kompetence těchto administrativních celků.

Do oblasti fungování města také patří ještě jedna vlastnost města, a to brát co nejméně času svým obyvatelům, neboť čas jsou peníze a neefektivně strávený čas z důvodu špatné dopravy, přemrštěné byrokracie, front na přepážkách, neochoty či jazykové neznalosti úředníků je z pohledu konkurenceschopnosti pro město i obyvatele těžkou koulí u nohy. V jazyku dnešní doby to znamená, že všechno – dopravní kupóny, placení pokut, vyřizování ID karet, účty za plyn, ale také volby, referenda a spousta dalšího musí být digitálně dostupné z pohodlí domova či mobilního telefonu. O okamžité volbě vhodných dopravních prostředků či o hypermoderních technologiích rezervace parkovacího místa, sdílení aut či taxislužby je možno teď pouze uvažovat. V tomto ohledu přešlapuje na místě i spousta vyspělejších měst světa a snad kromě Berlína, který byl projektován pro téměř jednou tolik obyvatel, než má v současné době, je tento problém noční můrou všech starostů.

Třetí, lokální úroveň je pro zvýšení konkurenceschopnosti neméně důležitá – jak vypadá město a jeho části. Kvalita veřejných prostor je každodenně přítomná v životech lidí, kteří ve městě žijí i jen přijíždějí za prací. Čím kvalitnější veřejný prostor, tím kvalitnější, vzdělanější a kreativnější lidé ve městě chtějí pracovat. Inspirující, různorodý a městskému životu vstřícný veřejný prostor světových velkoměst v historii lákal světové umělce, vědce i průmyslníky. Milionové město zdaleka není městem pouze pro rodilé Pražany, ostatně více než polovina obyvatel Prahy se ní nenarodila. Český národ je sice oproti jiným národům i v důsledku naší historické zkušenosti uzavřenější, avšak právě velká města a vysoké koncentrace obyvatel v nich mají napříč světem spoustu společných vlastností. Kosmopolitní život a otevřenost novým trendům, lidem a myšlenkám jsou jen některé z nich.

Je dobré dnes poděkovat císaři Karlovi IV. za jeho energii věnovanou Praze. Je dobré poděkovat jeho urbanistům a městským plánovačům za jejich nadčasovou vizi. Je však třeba zároveň říct „a jedeme dál“. Úplné centrum Prahy už je bohužel nenávratně ztraceno v přílivu v průměru dvoudenních turistů. Je sice možné zkusit pár extrémních regulací proti rušení nočního klidu, ale příliš to již nepomůže. Centrum města a zhruba polovina památkové rezervace UNESCO se stala až na výjimky turistickým skanzenem, založeným na vzájemné symbióze podnikatelů, turistů a památkářů. To lze dnes už přijmout jako nezměnitelný fakt a energii je třeba věnovat tomu, aby už nejbližší okolí historického centra bylo přívětivé jak pro obyvatele Prahy, tak i pro několikaměsíční či víceroční stážisty a přišedší. Těch si obzvlášť musíme vážit, neboť právě ti nás obohacují svými vědomostmi, cizokrajnou kulturou a neotřelými nápady.

Kvalitní a přívětivé veřejné prostory v zemích s komunistickou minulostí nejsou samozřejmostí, jejich tvorba totiž vyžaduje spolupráci veřejného a soukromého sektoru, a tím se trochu vracíme k iniciační roli městského plánování. Téměř žádné město (Singapur je stát, Hongkong prochází těžkým obdobím začleňování do Číny, Berlín a Vídeň jsou zároveň spolkové země s možností tvořit si vlastní zákony) na světě nemá vlastní peníze na renovaci všech svých zanedbaných ulic, ale některá města umí více využívat soukromého kapitálu a k investorům být vstřícná. Praze se to mnoho prozatím nedaří, ale má velkou příležitost to nyní změnit. Obrovské plochy téměř v centru čekají na svůj rozvoj – nádraží Bubny v Praze 7, Smíchovské nádraží v Praze 5, Rohanský ostrov v Praze 8 a také okolí nádraží Žižkov a spousta dalších.

Některé z těchto úkolů může zvládnout pražská radnice, reformy zákonů a systému fungování státu však musí udělat parlament. Není však pravděpodobné, že se alespoň u jednoho z těchto politických orgánů něco v tomto volebním období podaří.