Povodně i jiné katastrofy jsou tragédií pro postižené i obrovskou finanční zátěží pro veřejné finance. Při dobře zvládnutém managementu však otevírají možnosti pro efektivní obnovu a rozvoj.

V letošním roce zažíváme opět katastrofické situace způsobené přívalovými dešti. Voda během velmi krátké doby ničí soukromé majetky, obydlí i veřejnou infrastrukturu. Pohromy už nepůsobí jen v očekávaných záplavových oblastech, a tak je stále těžší vytvářet preventivní ochranné prostředky proti těmto kalamitám.

To před nás klade stále naléhavější otázku, jak se vypořádat s následky katastrofických událostí. Dosavadní praxe je postavena na klasických etatistických nástrojích. Stát se snaží co nejrychleji, ale vždy je to pomalu, vyčlenit finanční prostředky, které by měly sloužit k odstranění nejhorších následků. Obce se ze svých většinou skromných kapacit pokouší pomáhat nejpostiženějším občanům a řešit aktuální poničenou infrastrukturu v obci.

Naproti tomu některé pojišťovny sice usilují o rychlé vyplácení alespoň záloh v těch nejjasnějších případech, ale jinak se chovají tzv. tržně. Zkoumají, zda nedochází k podvodům a jestli neexistují důvody, byť formální, k pozastavení pojistného plnění. Navíc dochází ke zpřísňování podmínek v postižených oblastech, a tím i ke zdražování pojistek.

Pohled ekonomů z hlavního proudu je jasný. Post-katastrofické investice znamenají sice nárůst HDP, ale zároveň připravují státní rozpočet o peníze. Nárůst HDP ovšem není doprovázen rozvojem, protože jde vlastně jen o náhradu předtím již existujících statků.

Tady je možné ovšem s ekonomy nesouhlasit vzhledem k jasné vnitřní logické chybě. Při budování nové infrastruktury nejde přeci o to, aby se obnovovala se starými chybami (výmoly na silnicích, zastaralé technologie apod.), ale vzniká něco nového. Co by možná bez předchozí katastrofy nebylo ještě mnoho let obnoveno. Nové investice znamenají také přínos do státní pokladny v podobě přímých i nepřímých daní. Prostředky z pojišťoven (a jejich zajišťoven) a také rozpouštění osobních úspor znamená, že se uvolňují finance, které byly jinak vázány ve finančním sektoru domácím či zahraničním. A samozřejmě vznikají nová, dočasná i dlouhodobá, pracovní místa.

Po povodních v roce 2002 jsem byl pozván na konferenci v Drážďanech, kde se diskutovalo o použitých nástrojích při řešení následků povodní. V té době jsme realizovali projekt v Krušných horách, který prostřednictvím existujících nástrojů – aktivní politiky zaměstnanosti – ve spolupráci mezi drobnými podnikateli, obcemi a nevládními organizacemi napomáhal při odstraňování povodňových dopadů.

Ve svém vstupu na konferenci jsem se mimo jiné zamýšlel nad možností dočasného využití lokální měny. Když se proti tomu postavil polský politik s tím, že se jedná o omezování osobní svobody, dívali se na něj účastníci jako na zjevení. Následující řečník – starosta z jedné z nejpostiženějších obcí v německých Krušných horách – totiž mluvil o tom, jak tento nástroj skutečně využili. Rychlé vydání obecních dobropisů, platných pouze na jejím území, tehdy umožnilo rychlé řešení ještě před tím, než k nim dotekly peníze od státu, a usnadnilo tak řešení nejpalčivějších problémů. Navíc to pomohlo místním podnikatelům, kteří nebyli vytěsněni firmami z venku.

Při řešení následků po katastrofách musíme myslet na dvě věci. Jak poskytnout pomoc co nejrychleji a jak zajistit, aby se na ní podílelo co nejvíce místních obyvatel. První bod je jasný. Druhý má dva aspekty. Ten sociální spočívá v tom, že je dobré dát lidem co nejdříve smysluplnou náplň a nenechat je utápět se v tragédii, která je postihla. Druhým, aspektem je ekonomický rozměr. Ve většině případů totiž následky katastrof po alokaci financí řeší firmy odjinud, které tak likvidují místní konkurenci. Místní podnikatelé většinou na zakázky nemohou dosáhnout, protože se dosud potýkají s řešením vlastních problémů a nedisponují ani volnými kapacitami – finančními, lidskými a technologickými – které by mohli využít.

Právě řešení pomocí „lokální měny“ je v tomto případě ideální. Nemusíme jít tak daleko, abychom zakládali reálnou místní měnu podle konceptů Silvia Gesella, jak dnes funguje v desítkách evropských měst. Právě příklad lokálně platných dobropisů je dobrou ukázkou toho, jak okamžitě pomoci postiženým občanům a přitom ještě podpořit místní podnikatele, nebo služby v rámci sousedské výpomoci.

Postup může být relativně jednoduchý. Obec odsouhlasí výši, v jaké poskytne rychlou pomoc jednotlivým postiženým. Krytí této částky může být z aktiv obce, nebo, jako v německém příkladě, na její krytí posloužily peníze, které podle jasného příslibu dorazily z federálních úrovně. Postižení ovšem nedostanou hotové peníze (obec je v tuto chvíli ani nemá), ale jen obecní potvrzení, že mají k dispozici určitou sumu, kterou mohou utratit na území obce, více obcí, okresu.

Po nákupu zboží či služeb pak dostane prodávající na základě vícestranné dohody dobropis na danou sumu. Tady se může kruh uzavřít a podnikatel dostat vyplaceny své peníze v daném termínu. Ovšem je možné systém ještě rozšířit a povolit obchodování dobropisů ve vymezeném území. To umožní rychlejší výměnu služeb a podporu místního podnikání. Tento model je volen častěji a k jeho administraci se používá většinou elektronického zúčtování.

Je ovšem otázkou, co má být označeno jako místní podnikání, v němž občané mohou dobropisy uplatnit. Rigidně vzato, je místní podnikatel jen ten, který má sídlo ve vybraném území. To ovšem znamená, že by obchodní řetězce „kutilské“ i potravinové (které v aktuální nabídce jsou také schopny nabízet potřebné věci) ze systému vypadly. Je však třeba pamatovat na systém „nadnárodní večerky“. V mnoha místních obchůdcích se totiž často setkáváme s nabídkou zboží, které je nakoupeno na slevách v hypermarketech.

Proto je asi dobré do tohoto řešení zahrnout všechny místně působící podnikatele, pokud jsou ochotni se do struktury zapojit. Je na zvážení obce a aktérů, zda budou ochotni v daném systému pokračovat déle, nebo zda jej využijí jen krátkodobě. Výhody takovéto „lokální měny“, jsou prokazatelné, jak ukazují příklady z mnoha míst na celém světě.

Pozitivem tohoto systému je také to, že občané nevyužijí peníze na rychlé řešení po katastrofě například k nákupům letenek někam daleko, kde by mohli přijít na jiné myšlenky. Nejen že by z takových nákupů neplatili DPH ani spotřební daň za palivo, ale navíc by nepřispěli k rekonstrukci obce...

Zásadní upřednostňování lokálních potřeb, zajištění následného rozvoje i ochrana místních, konkurenčně znevýhodněných, podnikatelských aktivit je základním předpokladem k úspěšnému řešení každé situace vzniklé po katastrofě. Pokud se na to neberou ohledy, může i úspěšná materiální pomoc skončit nezdarem. Připraví totiž lidi o aktivitu potřebnou nejen k obživě, ale především ke smysluplnému a důstojnému životu.

Deník referendum 28.5.2010