Představitel radikálního nenásilí, zastánce demokratického socialismu, odpůrce diktatur a válek. M.L.King bojoval za práva všech marginalizovaných Američanů. To ho nakonec stálo život.

Každá revoluce potřebuje svůj čas, místo a hlavní aktéry. Bylo to tak i s hnutím za práva Afroameričanů. Ostřílení aktivisté E. D. Nixon a Jo Ann Robinson už dlouho připravovali bojkot autobusů v Montgomery, Rosu Parksovou už dlouho štvala segregace v autobusech, mladý King hořel touhou bojovat proti bezpráví a chudí, středostavovští i bohatí černoši měli dost nekončící nadřazenosti bělochů. Zatčení Parksové 1. prosince 1955 svedlo tyto aktéry dohromady a zahájilo nevídané tažení napříč Spojenými státy. M. L. King vyšel z montgomerského bojkotu jako zářící hvězda, jen částečně proto, že dokázal spojit radikály s váhajícími církevními funkcionáři.

Další dekádu bojoval King za práva Afroameričanů. Byl mnohokrát uvězněn, usilovali mu o život. Nepřátelé rovnoprávnosti během té doby zavraždili mnoho aktivistů i nevinné oběti. Možná právě neudržitelnost pokračujícího násilí vedla federální politiky k postupným změnám. Pomáhala tomu i Kingova strategie radikálního nenásilí, na jejímž pozadí zřetelně vynikala brutalita rasistů. Akce obsazující restaurace, koleje a veřejné prostory sice přivedly Kinga a jeho spolupracovníky mnohokrát do vězení, ale v roce 1964 vedly nakonec k přijetí zákona o občanských právech, který zakázal segregaci ve školství, na veřejných místech, při zaměstnávání i bydlení. Při přijímání tohoto zákona si srdečně potřásli rukou dr. King s Malcolmem X. Díky lobbingu feministických organizací byl k tomuto zákonu připojen i dodatek zahrnující rovnost pohlaví.

Téhož roku dostává King Nobelovu cenu a stává se jejím nejmladším nositelem. Jeho dalším cílem se stává rovné volební právo. Po masových demonstracích v Alabamě a stovkách zatčených byl nakonec zákon přijat.

M. L. King mohl být spokojen. Zbývalo sice ještě hodně k tomu, aby zákony byly naplněny, ale hnutí za občanská práva dosáhlo rovnoprávnosti, která zaručovala svobodu, vlastnictví a volební právo. Zde bychom mohli uzavřít s tím, že hnutí dosáhlo základu negativních práv. Dále se soustředilo a soustředí na jejich potvrzení a dodržování. Černošská buržoazní revoluce dosáhla svého vrcholu a dokázala své cíle prosadit nenásilnou cestou. Náš příběh tu ovšem nekončí. Přes obdivuhodné dílo všech bojovníků za občanská práva mě na životě dr. Kinga zaujalo nejvíce to, co následovalo.

Černošská revoluce v USA dokázala vynutit na suverénovi garanci základních svobod, které byly důležité pro zapojení černochů do veřejného života a které je mohly přiblížit postavení bělochů. Condoleezza Rice, generál Powell či Barack Obama jsou dětmi tohoto boje. Dětmi, které popírají vše, o co se kdy Martin Luther King snažil. Právě na nich vidíme, že samotný úspěch revoluce nezaručuje žádný další pozitivní vývoj. Elity, které získaly své svobody, nepokračují, stejně jako to bylo v případě jiných buržoazních revolucí, v rozšiřování svobod na další marginalizované skupiny. King byl výjimkou. Své postavení a svou sílu věnoval také zápasu za to, aby se svoboda a důstojnost stala realitou pro co nejširší vrstvy.

Nebylo to jednoduché. Když vystoupil proti válce ve Vietnamu, magazín Time o jeho dnes slavném protiválečném projevu napsal, že je to demagogická pomluva, která vypadá jako text pro rádio Hanoi. King ve svém projevu shrnul hlavní argumenty proti válce. Upozornil také na enormní zbrojní výdaje v porovnání se sociálními a rozbil mýtus, že se jedná o boj za svobodu a demokracii. Kriticky se proti Kingovi postavili také někteří představitelé hnutí za občanská práva. Obávali se, aby Kingův širší záběr a nové cíle nediskreditovaly boj proti rasismu. M. L. King ovšem v kritice agrese USA nepolevil.

Vedle toho však začal s novou kampaní, která se měla stát nejambicióznějším projektem k dosažení lidských práv v USA. Poor People’s Campaign si vytyčila za cíl dosažení plné zaměstnanosti a přiměřených příjmů, dostupného bydlení pro všechny, zajištění těch, kteří nemohou pracovat, a rovné podmínky ve vzdělávání. Southern Christian Leadership Conference (SCLC) vytvořila strategii pro kampaň, která měla vzdělávat lidi v bojovném nenásilí, připravovat blokády a donutit tak vládu jednat. Kampaň překročila hranice rasy a náboženství a měla se stát celonárodním hnutím. Reader’s Digest varoval před povstáním.
První akce začaly v chicagském slumu Lawndale. King se sem přestěhoval a spolu s SCLA organizovali pochody a bojkoty placení nájmu, když místo toho nájmy věnovali na údržbu domů.

King otevřeně deklaroval přípravu velké demonstrace ve Washingtonu, která bude podporovat přijetí zákona o ekonomické spravedlnosti. K prosazení návrhu měly být použity veškeré nástroje aktivního nenásilí včetně blokád, které by paralyzovaly činnost federálních úřadů.
Měsíc před smrtí podpořil stávku memphiských popelářů a přidal se k jejich pochodu.
Jak vyplývá z vyšetřování, FBI sledovala Kingovy aktivity od začátku. V rámci Counter Intelligence Program (COINTELPRO) byly vytvářeny falešné materiály, které měly Kinga, jeho rodinu, kolegy a celou SLCA diskreditovat. Přes odposlechy a vydírání se jim to nepodařilo. Starosti vlády i FBI skončily dřív, než se kampaň za odstranění chudoby v USA stačila pořádně rozjet. M. L. King byl zavražděn a zákon o ekonomických právech nebyl nikdy přijat.

Poslední dva roky života M. L. Kinga nejsou často zmiňovány. Přesto právě tady se ukázala síla jeho osobnosti. Poté, co se mu podařilo prosadit zájmy své skupiny a vybudovat si na nich postavení, využil toho ve prospěch těch, kteří na tom byli ještě mnohem hůř než on na začátku svého boje.

Martin Luther King se nestal nikdy populárním v Čechách. Ani v církvích ani mezi občanskými aktivisty. Naše buržoazní revoluce roku 1989 skončila novým rozdělením pozic. Nikdo z lídrů se nikdy nepokusil o zásadnější reflexi lidských práv v celé jejich šíři. Důsledkem toho je jejich eliminace v současnosti.

Martin Luther King měl sen o světě, který bude možno společně sdílet ku prospěchu všech. Sen o světě, v němž obrovské zdroje, kterými disponujeme, nebudou zneužívány k ničení, ale k rozvoji. Kde lidé různých ras a náboženství budou spolupracovat a nebudou se vraždit, lynčovat a vést proti sobě války. Kde se církve a náboženské spolky stanou alespoň ozvěnou transcendentního volání po spravedlnosti a nebudou jen dogmatickými spolky bažícími po moci.

Tento sen skončil v motelu Lorraine, přesně rok po Kingovu projevu proti válce ve Vietnamu. V posledním kázání řekl: „Vystoupil jsem na horu a viděl zaslíbenou zemi.“ Věděl, že tam již nedojde, ale viděl. Miliony lidí ji dodnes neviděli, ale ani o ní nikdy neslyšeli. Mnozí se o ní i stydí mluvit. Sen o sdíleném světě se nenaplnil. Po Kingovi byli zavražděni další nositelé tohoto snu. Biskup Romero, prezident Allende, Ken Saro-Wiwa.

Máme-li se alespoň trochu přiblížit k myšlence světa, který budeme společně sdílet, je třeba si uvědomit, že naše práva jsou pouze měřítkem nás samých. Bez toho, abychom každému zajistili důstojný a hodnotný život s rovnou možností ovlivňování a participace, bude právo a spravedlnost jen eufemismem pro kodifikovanou svévoli.

Martin Luther King mladší ukázal, že prosazování lidských práv neznamená jen prosazování vlastních zájmů, ale hledání spravedlivého uspořádání společnosti pro všechny.

Autorsky kráceno ze sborníku:
Martin Luther King proti nespravedlnosti
M. Hrubec a kol.
Nakladatelství Filosofia, Praha 2010
ISBN 978-80-7007-334-6