Bří Mašínové by se měli stát pevnou součástí vzdělávacích osnov na všech stupních. Jako odstrašující ukázka zelenáčství, fušeřiny a nekontrolovaného násilí.

Filosof Michal Hauser napsal v Deníku Referendum pěkný sloupek o násilném odporu, v němž na příkladu guerillové skupiny Meinhofová Baader ukazuje, jak dokázal být násilný protirežimní odpor „efektivní“ na západě, zatímco na východě se nikdo na nic podobného nezmohl. Nás v Čechách samozřejmě napadne výtka vůči Hauserovi – vždyť my jsme tu měli Mašíny!

Jako mladý chlapec jsem patřil mezi obdivovatele skupiny bratří Mašínů. Nedostatek informací, nafouknutý mýtus a slavní rodiče z nich učinili v mých představách hrdinné bojovníky napadající komunistické pohlaváry a policejní složky. I když jsem se stal časem pacifistou, jistý druh obdivu k Mašínům nezmizel. Až do doby, kdy se mi po převratu dostala do ruky kniha Oty Rambouska Jenom ne strach. Četl jsem to a nevěděl, jestli mám být naštvaný nad svou dosavadní hloupostí, nebo se smát nad neuvěřitelnými pitomostmi, které v krátkém sledu spáchali Mašínové&co.

Kdybych nevěděl, že se jedná o skutečnost, považoval bych to za nezdařilou napodobeninu Haškova biografického monumentu o vyplenění Monastýru a bitvě proti Turkům na hoře Garvan, kterou Hašek podstoupil za zelenou Vitoší pod vedením vévody makedonského Klimeše, jednoho z literátových kamarádů z mokré čtvrti. Ale klimešovsko-haškovské plenění kláštera spočívalo jen v nekontrolovaném požívání tamních vinných zásob, kdežto v Rambouskově knize umírají skuteční lidé...

Rambousek nicméně odvedl dobrou spisovatelskou práci. Sám byl v padesátých letech kurýrem CIC (agent chodec), byl zatčen a vězněn. O Mašínech píše s nepochopitelným obdivem, ale zjevně nic nezastírá a kniha působí jako velmi objektivně zachycené vyprávění Ctirada Mašína konfrontované s dalšími svědectvími.

Mašínové se do odboje zapojovali postupně. Prošli školením Svazu brannosti SČM na záškodnické akce a pak se statečně pustili do rozbíjení agitačních skříněk. S nevalným úspěchem vkládali leteckou munici do lokomotivních tendrů. Když našli kulomet, stříleli z něj ve sklepě, takže málem nepřežili. První přepadení policejní stanice znamenalo uvěznění okradeného taxikáře, zastřelení policisty a následný zmatený úprk. Podruhé podřízli uneseného a uspaného policistu a konečně se dostali ke zbraním, kterými by si neublížili.

K devítistům tisícům Kč si pomohli přes přepadení vozu s výplatami a zastřeleného účetního. Z funkčního odboje tak zůstalo u údajného blokování těžby uranu a především u zapálených stohů. Stohy, jak o tom svědčí černé kroniky té doby, dokázal zapálit kdejaký trouba. I Mašínové to zvládli. Ale protože měli špatně seřízené bicykly, brzy je dohonili namíchnutí místní družstevníci. A tak jednoho z nich Ctirad Mašín postřelil, druhého naštěstí netrefil. Místo, aby sebral jejich kolo, šel pěšky, takže ho málem dopadli...

Tady tzv. odboj naštěstí končí a fraška vrcholí útěkem do západního Německa. Naši odbojáři v polobotkách, s kravatou, čtyřmi pistolemi, ale jen jedním nožem a zapalovačem, bez baterky a lékárničky vyrazili pěšky do Berlína. Místo aby si přečetli něco o putování přírodou, plánovali stále bizardnější operace a střílečky. Že se přes Krušné hory chodí v polobotkách špatně, zjistili záhy. V jedné zatopené díře po vyvráceném pařezu zmizela polobotka i s pistolí. Aspoň botku zachránili, takže nemuseli jít bosky.

Mapu Německa vytrhli z nějakého časopisu, takže záhy neměli tušení, kde se to vlastně ocitli. Bohudík neslyšeli o tehdejším školním atlase, kde byla mapa Německa docela slušná, protože by to při jejich šikovnosti nějaký studentík nemusel přežít. Naštěstí se o ně čas od času postarali nějací dobří Sasové. Bez nich by neměli ani co jíst.

Zbyněk Janata byl zatčen po přestřelce na stanici Uckro, po níž začala německá honička na Mašínovic skupinu. V další střílečce byl pak zraněn a zatčen Václav Švéda. Oba byli popraveni.

Do západního Berlína se dostali Mašínové společně s těžce raněným Milanem Paumerem, a tak přehlídka amatérismu a násilí skončila šesti mrtvými, dvěma popravenými a třemi těžce raněnými. To všechno pro několik rozbitých agitačních skříněk, dvě vykradené policejní stanice, jedny ukradené výplaty a jedenáct zapálených stohů. Karel Hvížďala tomu říká vlastenectví a odboj, pro mě je to pitomost a hazard. Když Meinhofová s Baaderem zastřelili bývalého prominentního nacistu a šéfa svazu průmyslu Hannse-Martina Schleyera, aspoň bylo jasné, na co útočí. Mašínové útočili na stohy, ještě že tu nemáme moc větrných mlýnů...

Na rozdíl od Hvížďaly, Mejstříka a dalších závětrných antikomunistů mě nebere ani to, že to byli synové jednoho z největších českých hrdinů druhé světové války. Spíše naopak. Ale o tom, jestli Mašínové byli odbojáři, nebo jen zmatení vraždící mládežníci, nebudu rozhodovat ani já, ani Hvížďala, ani Mejstřík.

Posuzovat to bude možná člověk, který premiérovi republiky nabulíkoval, že Mašínové plánovali zavraždit prezidenta Gottwalda. Normálně bychom řekli, že takový člověk byl asi společensky unavený nebo je to prostě nějaký trumbera. U nás doma ale takoví lidé dostanou funkci a s tou i pravomoc. Vrchním posuzovačem odbojové činnosti by mohl být ředitel ÚSTR – pan Žáček. Prý historik...

Další články k tématu zákona o účastnících protikomunistického odboje: Deník Referendum