recenze knihy
Sjednocená teorie architektury: Forma, jazyk, komplexita,
Nikos A. Salingaros a Martin Horáček,
VUTIUM / Barrister & Principal Publishing, 2017, 402 str.

Pokud máte stejně jako já řadu let pocit, že se u nás nic moc architektonicky zajímavého neděje, a vrtá vám hlavou, proč se i 30 let po konci paneláků staví jen neomodernistické krabice, které nerespektují kontext ani člověka, doporučuji knihu Nikose A. Salingarose „Sjednocená teorie architektury: Forma, jazyk, komplexita“ z roku 2013 v překladu historika architektury Martina Horáčka.



Kurz přirozenosti
Kniha je kurzem sjednocené teorie architektury pro středně a více pokročilé čtenáře. Předpokládá se rámcová znalost slohů stejně jako povědomí, že současná architektura není v dobré kondici a příliš často rezignuje na funkce, které má plnit. Spolu s Vitruviem jmenujme základní formuli architektury: pevnost, účel a krásu. Salingaros znovuobjevuje přirozený jazyk forem, radost z přírody, biofilii a vrozenou náklonnost k fraktálnímu stupňování měřítek, když je něco malé hezké a pro zábavu, nebo střední a prakticky běžné, nebo když jsme konfrontováni s něčím velkým, co nás současně ohromuje a okouzluje. Postupně jsme zasvěcováni, že lidská města jsou svého druhu korálové útesy a že pokud nesplňují 15 základních vlastností podle Christophera Alexandra, jehož je Salingaros následovníkem, tak prostě nejsou životu přátelská.

Asociace
Knihu o sjednocené teorii architektury jsem četl na dovolené v létě 2018 v trullu v olivové zahradě nedaleko města Alberobello v jižní Itálii. Pokrokoví věrozvěsti moderní architektury Adolf Loos, Corbusier a Mies van der Rohe by se divili, že právě jejich středomořsky inspirovaná vize zdravé moderní architektury stojící na poznatcích vědy, sociálního inženýrství a hygienických normách světla a vzduchu skončí na nedostatku pokroku a lidový tradicionalismus se ukáže po sto letech industriálního experimentování jako moudrá metoda stavění. Nefunkční funkcionalistická města zacpaná auty, nehospodárné výškové prosklené domy, neestetické karteziánské krabicové struktury uniformních anonymních sídlišť bez měřítka a z ošklivě degradujících umělých stavebních hmot, to je realita, se kterou jsme dnes konfrontováni po celém světě. Ideálem je opět maloměsto krátkých vzdáleností, kde auto nepotřebujeme, tradiční místní domy z kamene, cihel, dřeva s okny, střechou a komínem jak ve středověku. No to je konec... Architekti a stavební inženýři mohou své vzdělání hodit do koše :-)

20. století
Ale pozor, není to naopak? Vzpomeňme si, nepřišla přece intelektuální avantgarda na přelomu 19. a 20. století s koncepcí osvobození se od dogmat maloměšťáckého kýče, nepohodlných a nezdravých pseudohistorických přežitků a kombinování libovolných stylů posledních 1000 let? Nechtěla lidem zpřístupnit čisté a světlé byty, vrátit jim vůně světa, barvy a hudbu vesmíru? Živou poezii doby vymknuté ze zkostnatělých kloubů? Že nás ten rokenrol trochu převálcoval a jsme zase tam, kde jsme byli, tedy konzervativní maloměšťáci ve svých navoněných pixlách, které ten velký bublající a vonící svět více děsí než přitahuje? A není to náhodou jeho přirozená vlastnost, že velký svět je opravdu velký, malý je směšně malý a ten náš střední je nám na míru a pro radost? Nepřišel Jan Patočka ve 30. letech s filozofií přirozeného světa, hippies s mírem a láskou v 60. a New Age v 80. letech s obnovou respektu k matce Zemi? Je přirozené, že naše zdraví fyzické i duševní určuje hranici mezi životem a smrtí. Možná je právě to ta lekce, kterou nám 20. století udělilo, že si máme vážit a hledět své vlastní lidské míry a přirozenosti.

21. století
Po únavě z technokraticky schématické Moderny 1.0 našich prvních modernistů, stejně jako po vyprázdněné postmoderní neomoderně současnosti, je úlevné číst Salingarosovu "sjednocenou teorii architektury", která nás navádí přesně jak ztracenou družici na komplexně globální cestu 21. století a je konečně uvěřitelným nositelem toho dnes nejmodernějšího představitelného světonázoru, Moderny 2.0.