V roce 2005 jsem se přestěhoval ze sídliště do Týnské uličky v centru Prahy a co mne nejvíce zaujalo, proč 60 let po konci války má Staroměstská radnice stále odhalené slepé štíty a dvorní fasády radničního vnitrobloku. Proč je stará válečná rána stále otevřená?
A dá se s tím něco dělat?


Po debatě, kterou jsem k tomu s Revue Beau! v roce 2011 uspořádal v ateliéru Vlada Miluniće, mi v plné síle došlo, že nejde jen o radnici a druhou světovou válku. Postupný rozpad náměstí trvá již 235 let. Náměstí přišlo se založením republiky o mariánský sloup, s asanací Josefova o Krenův dům a celou severní frontu, v roce 1862 o starou rozbitou Krocínovu kašnu. Tomu předcházela demolice a necitlivá neogotická novostavba radnice v roce 1848. První známky rozpadu náměstí začaly ale již za vlády Josefa II., kdy Matěj Hummel v letech 1784-87 při modernizaci radnice přepatroval její pozdně gotickou síň, místo, kde byl roku 1458 na sněmu zvolený Jiří z Poděbrad českým králem. Tradiční staleté symboly moci a víry z náměstí mizí kus od kusu, krok za krokem. Zůstal Husův pomník, orloj a věž radnice. V roce 2009 přišel Milan Knižák s myšlenkou, že Šalounův pomník Mistra Jana Husa je moc velký a že by se lépe vyjímal na Karlově náměstí. To už mi přišlo opravdu patafyzické, jak je taková systematická dekonstrukce kultovního místa českých dějin vůbec možná?

Obrazoborectví a ztráta paměti
Jistě, kdyby šlo o vandalismus, člověk by to pochopil a v době zmoudření a míru vláda a město staré rány opraví, dostaví a zahojí, jak náleží a jak je normálně zvykem. Na Staroměstském náměstí jde ale o nějaký hlubší a pravděpodobně ne zcela vědomý proces vytěsňování historické paměti. Když ve jménu modernizace a nových pořádků zmizí kašna, sloup a kus radnice, to už není normální. Jak je možné, že nikomu nechybí? Žijeme snad stále ve válce? Ale s kým, sami se sebou? To jsou otázky, které mne trápí. Druhá světová válka skončila v roce 1945, studená válka skončila v roce 1989, žijeme v prosperitě a demokracii a stále nic.

Při meditaci nad daným tématem se stále vrací na mysl, zda to není nějaká kletba. Smířili jsme se s popravou 27 českých pánů v roce 1621 a s pobělohorským vývojem? Stačí nám ke klidu ty kříže v dlažbě na popravišti pod radniční věží? Nebo je to stále otevřená rána, ze které teče i po 400 letech krev? Pokud ano, to trauma je třeba léčit. Radniční věž je symbolem historického příběhu, který formuje naše vědomí, naši hrdost a stesk. Není důležitý spor mezi husity a katolíky, důležité je, že jsme nenašli toleranci, že jsme nedošli ke smíření a vnitřní svobodě. Fascinovalo mne vidět, s jakým vášnivým zaujetím bojují zastánci s odpůrci mariánského sloupu, který symbolizuje jak konec třicetileté války, tak rekatolizaci českých zemí.

Domnívám se, že sloup je klíč, kterým lze odemknout Staroměstské náměstí, pódium našich dějin. Nejsem historik, jen snad citlivější architekt, který si uvědomuje do morku kostí, že místo má svého ducha, svůj kontext a paměť. Bude to bolet tak dlouho, dokud samotnou příčinu neodstraníme. Úkolem dostavby a obnovy náměstí a radnice má být uctění památky českých pánů, hrdinů moderní doby, české státnosti a svobody, schopnosti tolerance, respektu a úcty. Především úcty, ta nás vyvede z rachotu sporů a nezájmu.


Pocta obnovy
Akt obnovy a rehabilitace se zdaří, dojde-li k uctění památky popravených. Asi je divné si v době pragmatického materialismu myslet, že lze úctou docílit nějaké praktické realizace stavebního záměru. No nejen, jedna věc je posbírat ostatky popravených a postavit jim kryptu. Situace by dostala konečně směr, kdyby se povedlo ověřit, zda dvanáct malovaných křtinských lebek jsou skutečně hlavy našich popravených pánů, které byly vystaveny jedenáct let po popravě na Mostecké věži Karlova mostu.

Stejně podstatné a možná ještě důležitější je ale navázat na jejich odkaz, na jejich statečnost a schopnost radit se a hledat shody a dohody a současně vědět, že v nejednotě je svár, ve sváru zmar, který je konec nadějí. Nedokáži si představit, že by pocta pánů vedla k něčemu jinému než k obnově reprezentativního radničního sálu, kde se občané schází a volí svou budoucnost. Pro inspiraci přikládám skicu mé vize dostavby radnice, jako místa obnoveného konání sněmů, rad a zastupitelstev, nejen města, ale i České republiky a Evropské unie. Je to můj koníček, Staroměstská radnice jako střed světa. Podrobněji o tom píšu s ilustracemi Petra Balhara v knize Náměstí Sametové revoluce. Legendy se vrací…

Píše se rok 2019, za dva roky na slunovrat nás čeká hořké výročí 400 let od popravy 27 českých pánů. Nevím, jak vy to vidíte, možná je nejvyšší čas vypsat devátou architektonickou soutěž na obnovu Staroměstského náměstí a radnice a místo zahojit. Umíme ještě vyprávět příběhy a naslouchat jim?