Když jsem 30. dubna 2004 stál před naším velvyslanectvím v Brazílii a o půlnoci pražského času jsme vytahovali na stožár unijní vlajku a odpalovali ohňostroj, měl jsem pocit, že úkol je splněn.

Ve snu by mne nenapadlo, že za dvanáct let budu hledat argumenty, proč bychom měli v EU setrvat. Dnes jsme v situaci, která může celou stavbu strhnout a zničit. Bylo by to dobře nebo špatně? Podle mého soudu jednoznačně špatně, dokonce tragicky špatně.

Utopický plán, pragmatická volba

Vytvoření Evropské unie bylo pragmatickou volbou uskutečnit zdánlivě utopistický nápad. Jeho realizace se ujali zdatní političtí realisté. Nespěchali, ale také se zbytečně nezdržovali. Přesto trvalo bezmála padesát let, než se Evropské společenství uhlí a oceli stalo Evropskou unií.

Naše cesta do Evropské unie a naše bytí v ní je skutečně to nejlepší, co se nám za dlouhá staletí přihodilo. Za pouhých patnáct let od pádu komunismu prošla země hlubokými proměnami, které dnes, po tuctu let členství, považujeme za samozřejmost. Z páriů za „velkým předělem“ jsme se stali spolustrůjci svého osudu, výkonnou průmyslovou mašinou a součástí tzv. Západu. To je něco, o čem jsme třeba já a moji vrstevníci nemohli ani snít. Dnes v tom žijeme a je to naše skutečnost.

Evropská unie není žádné nejvyšší nebo konečné dobro. Je to lidské dílo, a protože je neobyčejně komplikované, skrývá se v něm mnoho menších i větších problémů. Všechny se dají nějak řešit, ale musí je řešit ti, kdo na to mají „gebíry“. Bohužel zrovna to je jedno ze zranitelných míst – hledání schopných správců a opravářů mají v popisu práce politikové a stává se to tak součástí politické hry.

Není to dobré! Co tedy dál?

Nálada v EU není dobrá. Řecká finanční krize byla silnou infekcí, ze které se EU zdánlivě vzpamatovala, byť virus žije a intoxikuje organismus dál. Uprchlická krize je těžkým úrazem, po kterém už EU nikdy nebude taková, jako byla předtím. Odpadnutí Velké Británie dozrávalo tak dlouho, až dozrálo.

Stačilo pouhých osmnáct měsíců a na domněle solidní stavbě se objevily praskliny a plesnivá místa. Ne proto, že je špatně postavená, ale protože je špatně spravovaná. Namísto racionálních a trpělivých budovatelů o ni pečují kutilové povětšině levicového a kolektivistického smýšlení.

Cesta ven je možná dvěma způsoby: a) začít v Bruselu – počkat, až tato EK skončí a doufat (nebo se modlit), že nenadělá ještě větší paseku, než už nadělala; b) začít doma, u sebe – přičinit se vlastní občanskou aktivitou o změnu vlády vlastní členské země.

Jsou to přece vlády, kdo nominuje komisaře a vysílá úředníky do evropských institucí. Proto třeba máme naši dnešní komisařku. Kdysi kdosi podcenil její pud sebezáchovy a ona pak v sobě našla i ambice. Byla tak skvělou ministryní, že ji šéf (její, ne vlády) vyslal do Bruselu. Premiér z ČSSD to schválil, protože mu místopředseda vlády „uhnul“ někde jinde. Takto se starají o Evropskou komisi, EU a konec konců i o zájmy ČR?

Vinu nesou politické strany i občané

Politické strany nejsou o mnoho lepší. Kdopak nás to zastupuje v Evropském parlamentu? Kde působili předtím všichni ti na slovo vzatí Evropané, případně anti-Evropané? Proč je jejich partaje vyslaly do Bruselu, místo aby si je podržely doma, kde se rozhoduje o osudu strany a o jejích penězích? Snad proto, že je mohou doma postrádat? Pak asi nejsou zase tak dobří. Nebo je to odměna za vykonanou práci a ze svých příjmů podporují i svou stranu? To by ale bylo fuj, protože republika by zase ostrouhala, nemajíc v europarlamentu žádného poslance ve svých barvách.

Občané jsou také laxní. Kolik jich přišlo k evropským volbám? Občané na evropské volby kašlou. Ne proto, že jsou tak zabednění (všichni určitě ne), ale především proto, že je nikdo nedokáže motivovat, aby k volbám šli. A jsme zase u politiků. Ti to většinou neradi slyší.

V jiných zemích to dělají také tak. Stačí připomenout „prezidenta“ Tuska, který se začal učit anglicky hned poté, co byl vybrán. A co milovník vína a prázdná nádoba Juncker, italská bolševička Mogheriniová, německý extrémní socialista Schulz a další „veličiny“? Jen změna vlády u nás a v jiných zemích může účinně zablokovat kutilství a odstrašující píli současných vlád i komisařů, a do příštích EK a EP vyslat opravdové osobnosti. Když to neudělají všichni, udělejme to aspoň my. Někde se začít musí.

Bič a pryč?

S postupující frustrací nejen z toho, co se děje v členských zemích, ale i z toho, co se děje v bruselských institucích, přichází čím dál víc lidí s názorem, který bych shrnul do rčení „Kdo uteče, ten vyhraje“. Rychle pryč z EU, než se potopíme i s celou slavnou Komisí, německou vládou a imigranty.

Kdyby voliči přijali za své názory těch, kdo volají po urychleném odchodu, dostaneme se do skutečné šlamastyky. Především proto, že opravdu nejsme Velká Británie – ani velikostí, ani ekonomickou výkonností, ani politickým vlivem. Podle toho by s námi také zbývající část EU zacházela. Za další proto, jaké by to pro nás mohlo mít důsledky. Na rozdíl od Britů jsme totiž poměrně snadno nahraditelní (to je naše velká a neodstranitelná slabina) a jsme uprostřed EU nejen fyzicky, ale i ekonomicky.

Nejsme v situaci, že bychom si mohli vybírat z nabídky několika přijatelných geopolitických řešení. Už jsme součástí jednoho z nich (vyjádřeného naším členstvím v NATO a EU) a žádné nabízející se alternativy nevidím. Jakékoli snění o výrazné roli třeba V4 uvnitř nebo mimo EU je nerealistické. Někteří věří, že by nás „osvobodila“ silnější vazba na Rusko a Čínu. Vade retro, satanas! Je to politický i ekonomický nesmysl, vlastně spíš sebevražda.

Jsme v silné pozici

Že jsme součástí silných politických, ekonomických a vojenských seskupení, to je dobře vidět na zájmu, který naší zemi věnuje putinovské Rusko. Proč bychom měli takovou situaci měnit? Co bychom z tohoto pohledu získali odchodem z EU? Pro Putina, který je opravdový politický realista, máme řádově větší hodnotu tam, kde jsme, než tam, kde si někteří myslí, že by nás chtěl mít. Zůstaňme, kde jsme ne proto, že to vyhovuje Putinovi, ale proto, že nám to dává sílu. Dnes, byť potenciálně dobře ukotveni, v důsledku hlouposti a zlých úmyslů vládnoucí garnitury vypadáme jako putinovská pátá kolona. Když budeme svou situaci dobře užívat, budeme umět i putinovské pronikání a šmírování obrátit proti jeho strůjcům.

Při naší ekonomické závislosti ne na EU, ale na jednotlivých členských státech, se musíme rozhodovat pragmaticky, možná až oportunisticky, ale ne emocionálně. Když se mi nelíbí dům, ve kterém bydlím, nemusím se hned stěhovat – možná stačí změna ve vedení družstva a rozumná rekonstrukce za plného chodu domácností. To je alternativa, pro kterou bych hlasoval, kdyby se mne někdo ptal.

ODS a Evropská unie

Je ODS antievropská? V první řadě jsem přesvědčen, že většina členů není primárně proti našemu členství v EU, ale proti způsobu, jakým je EU vedena a kam až dnes zasahují dlouhé prsty evropské legislativy a exekutivy. Kritika, třeba i radikální, ale není negace, právě naopak – je to konstruktivní přístup. Hloupostí by bylo jen slepé přijímání čehokoli s pokrčením ramen a povzdechem „to nám to zase zavařili“.

Hlasy z ODS, které dramaticky volají po odchodu z EU, jsou ve veřejném prostoru dobře slyšet. Nejsou to hlasy disentní, protože jsou součástí demokratické diskuse ke komplikovanému tématu. Nejsou to ani hlasy většinové. To jen kritikové a konkurenti ODS tyto názory prezentují jako to, co dnešní ODS charakterizuje. Protože to tak není, očekával bych, že se do veřejné diskuse zapojí nejen předseda ODS nebo někteří ze senátorů či poslanců, ale také členové. Bylo by dobré ukázat, že ODS není protievropská, ale kriticky konstruktivní.

Nevědomost hříchu nečiní? Omyl!

Řekl bych, že ve svém důsledku je ve skutečnosti antievropská současná zničující politika evropské levice a s ní spolupracujících nelevicových stran (příklady z naší země jsou minimálně dva – TOP09 a KDU-ČSL; ANO považuji za parazitní amébu). Vedeni dobrými úmysly a iluzorní představou, že je možné „evropské“ řešení například migrace nebo gigantických státních dluhů, vyvolávají tak silné protiunijní nálady, že to opravdu může vést až ke zničení evropské stavby. Navíc ještě svou eurobigotností nahrávají těm politickým uskupením, jejichž cílem nebo účelem je pouze rozklad Evropské unie.

Jaká vláda, takový výsledek! Nemá smysl nadávat na „Brusel“, když všechno, co odtamtud přichází, měli už předtím v nějaké podobě v rukou a na stole naši úředníci a členové vlád. Vlády i ministři museli s tím vším souhlasit, dokonce i v dobách, kdy se „bruselská“ rozhodnutí přijímala konsensem, nikoli silovým hlasováním. Ale jak se říká mezi ajťáky: „shit in, shit out“. Z Bruselu na nás nevyleze nic než to, co jsme do něj vložili.

Jedeme dál!

Dokud existuje šance, že do Bruselu můžeme vkládat i něco jiného, než co se tam momentálně předvádí, dokud existuje možnost ovlivňovat rozhodování vlád členských zemí a bruselské byrokracie, do té doby bychom měli v EU zůstat. A nejen to! Ze všech sil bychom měli usilovat o to, aby se stavba nezhroutila, aby závady byly odstraněny, aby se důsledně uplatňoval princip subsidiarity a aby si hlavní referenční rámec každého občana, „jeho“ stát, udržel kontrolu nad svými záležitostmi.

Nevím, jak to celé dopadne, ale jsem pevně přesvědčen, že nic lepšího než funkční a racionální EU nedokážeme vymyslet. Kdyby se stalo, že Unie zanikne, nějak to přežijeme, ale bylo by to těžké, hodně drsné a za cenu, kterou dnes nikdo není ochoten platit. Celkem pochopitelně především ti, kdo nás do dnešní situace dostali. Proto bych s rekonstrukcí začal u nich.



Psáno pro Pravý břeh (4.8.2016)