Turecko se vytratilo z prvních stránek novin a jako jiné země se na ně vrací jen když se děje něco opravdu zajímavého.

Například když se v Bratislavě koná neformální schůzka ministrů zahraničí zemí EU (Gymnich) a přijede na ni i turecký ministr pro evropské záležitosti.

Ze schůzky nevyplývají žádné závazné dohody, je prostě příležitostí pro „neformální“ diskusi, která má ukázat, o čem a jak by se mělo diskutovat na schůzce formální.

Turecko řeší několik vzájemně provázaných problémů nestejné váhy. Jedním z těch teoreticky lehčích jsou vztahy s EU. Lehčí v tom smyslu, že při hledání řešení neteče krev a tanky nepřekračují hranice. Ve všech ostatních ohledech je stejně těžký, jako ty ostatní.

V létě rozvířil prázdninovou pohodu turecký ministr zahraničí, když řekl, že pokud Turecko nedostane bezvízový režim „sofort“ nebo aspoň do konce října, vypoví dohodu s EU o režimu readmise uprchlíků a migrantů. Byl jsem tehdy toho názoru, že jde o pokusný balonek a nátlakovou hru, po níž nebude následovat žádná akce (Turecká hra, Aktuálně 2.8.; Rakouská hra s tureckým míčkem, Aktuálně 4.8.).

Po setkání unijních ministrů s tureckým kolegou nemám důvod cokoli na svém názoru měnit. Stesky, že po pokusu o převrat se Evropa chovala k Turecku chladně, jsou asi zažehnány více či méně koordinovaným postupem (několika) evropských představitelů.

Předehra byla trochu dramatická, nejspíš proto, aby konečný produkt vypadal konstruktivněji, než jaký opravdu je. Komisař pro migraci si před pár dny vyslechl opakovanou pohrůžku o zrušení migrační dohody, ale reagoval na to slovy, že i když Ankara postupně plní podmínky, zatím to na zrušení víz není. Do toho prohlásil předseda Evropského parlamentu, že by Turecko mělo změnit svůj – opravdu silně kontroverzní – zákon o boji proti terorismu.

Prohlášení komisaře vyznělo jako opakované klišé, slova druhého vzali v Turecku jako provokaci. Vyzývat k něčemu takovému v této době není moc taktické. Probíhají čistky ve státních úřadech, denně umírají vojáci i civilisté ve východním Turecku při atentátech PKK a v boji s ní, na syrské území vyrazily turecké tanky, aby uzavřely hranice před pronikáním bojovníků Da´eš a v souvislosti s tím Turci vyzvali PYG, syrskou obdoba PKK, ať se stáhne na východní břeh Eufratu.

Vzápětí ale přišly kroky EU, které na první pohled vypadají jako vstřícné vůči Turecku, a v reakci konstruktivní přístup turecké strany. Bývalý švédský premiér C. Bild na návštěvě v Turecku řekl, že „není pochyb …, že v centru pokusu o převrat byla Gülenova organizace“. Samozřejmě to neznamená, že F. Gülen pokus zosnoval, ale na první poslech se tomu dá rozumět i tak.

V závěsu pak německý ministr zahraničí sdělil, že tzv. arménská rezoluce Bundestagu (označuje za genocidu to, čemu turecká strana říká „velká tragédie“) „není právně závazná“. Účelem patrně bylo především zbavit německou kancléřku nutnosti, aby se k tématu vůbec vyjadřovala. Umožnilo to také odblokovat turecký postoj, který německým představitelům znemožňuje návštěvy u německých vojáků na základně v Incirliku (obsluha raket Patriot a několika průzkumných letadel, která tam NATO umístilo na obranu Turecka).

Řekl také, že Německo nejen stálo za Tureckem v době pokusu o převrat, ale že má i „hluboký respekt“ k tureckému lidu. Údajně i připustil, že prohlášení německých představitelů z doby těsně po pokusu o převrat „patrně postrádala empatii“.
Svou rétoriku ztlumil i P. Schulz. Způsob, jakým se turecká vláda vypořádala s pokusem o puč a jak se vypořádává s jeho údajnými i skutečnými osnovateli a pachateli, označil za „okamžik, se kterým se turecký lid vyrovnal s hrdostí a zaslouží za to uznání.“ Asi i proto řekl, že přístupová jednání s Tureckem mohou pokračovat. Pokud jde o bezvízový styk, bude prý muset být turecká vláda trpělivá. Míru této trpělivosti naznačuje výrok prezidenta Erdoğana, že do Turecka ještě nedorazily peníze na pomoc s řešením uprchlické vlny.

Turecký ministr si po schůzce v Bratislavě chválil „silný konsensus“, takže se všichni mohou opět věnovat tzv. pozitivní agendě (termín je vynálezem Š. Füleho z doby, kdy hledal způsob, jak udržet Turecko „u stolu“). Turecko také bude dodržovat smlouvu s EU o readmisním mechanismu. „Zatím“ ale nemůže změnit svůj protiteroristický zákon. Vzhledem k současné situaci „není realistické“ to očekávat. Nevyloučil ovšem, že někdy v budoucnosti se tak stát může.

Jako vstřícný krok je možné vnímat slib, že turecký ministr zahraničí M. Çavuşoğlu přijede do Štrasburku diskutovat s Radou Evropy o její případné roli v přípravné fázi popřevratových procesů. S ohledem na mizivou váhu Rady Evropy se nedá očekávat nic velkého, jde jen o symbolické gesto.

Poučení na závěr? Pro Evropu je Turecko minimálně stejně důležité, jako Evropa pro Turecko. Obě strany nakonec udělají opravdu hodně pro to, aby to tak zůstalo. Psi štěkají, ale karavana jde dál.



Psáno pro Svobodné fórum